články

Politici mají v rukou nástroj, který jim nahání hlasy voličů. Jeho fungování ale nerozumí.

Martin Weiss se ve čtvrtek na tomto místě při hodnocení ekonomického programu TOP 09 dotkl rozdělení společnosti na ty, kteří "platí" (rozuměj daně), a ty, kteří přijímají. Tento pohled můžeme smysluplně použít i v oblastech, kde při povrchním zkoumání nejsou vazby na rozdělení daňového břemene, o které zde kráčí, zcela zřejmé. Třeba při aktuální diskusi o řešení problémů dlouhodobé nezaměstnanosti jako jednoho z nejtíživějších problémů moderních ekonomik. Je paradoxní, že u zrodu nezaměstnanosti jako permanentně přítomného jevu, který je pouze do jisté míry závislý na fázi cyklu, v níž se ekonomika nachází, stála právě snaha jednou provždy ekonomiky z trajektorie cyklického vývoje odchýlit. Základní otázka dnes zní, odkud se berou nová pracovní místa a z jakých prostředků jsou financována. Z ní pak plyne ta, která je pro pochopení problému zcela klíčová – zda je trvale přítomná nezaměstnanost projevem nedostatků existujícího hospodářsko-politického modelu, či zda je jeho nezbytným a logickým důsledkem.

Jde vlastně o to, jaká cesta vede k zdravému ekonomickému růstu, tedy k růstu vytvářejícímu dostatek pracovních příležitostí. Zda k němu můžeme dojít podporou nabídkové strany ekonomiky, tedy zjednodušeně řečeno těch, kteří "něco vyrábějí", či zvýšením míry přerozdělování a růstem počtu těch, kteří jsou co do své životní úrovně závislí na objemu daní vybraných právě v produktivních sektorech hospodářství. A sem samozřejmě nepatří jen banky, továrny, zemědělci, ale stejně tak samozřejmě i školy, vědecké ústavy atd.

Marný boj s velkým zlem

V časech Velké hospodářské krize 30. let se nezaměstnanost stala výsostně politickým tématem a předmětem souboje o voličské hlasy. Dnes jsou ty tam časy, kdy se mezi nezaměstnané počítali nejen ti, kteří pobírají podporu v nezaměstnanosti či dochází na rekvalifikační kurzy, ale i všichni, kdo byli zaměstnáni na nejrůznějších projektech veřejných prací. V souvislosti s nárůstem přerozdělování stouply možnosti vlád získávat politickou podporu umělým vytvářením pracovních míst financovaných přes veřejné rozpočty. Tím se dařilo opticky snižovat nezaměstnanost a politici získali možnost prezentovat se jako úspěšní bojovníci s jevem, který byl všeobecně považován za škodlivý.

Není pravdou, že by díky veřejným pracím nevznikly žádné reálné hodnoty – Golden Gate Bridge je dítětem veřejných prací, stejně jako stovky letišť, hřišť, veřejných budov, statisíce kilometrů amerických či německých dálnic. Zároveň si však tato praxe vynutila nárůst daňového břemene a vytvořila sociální skupiny – počítané v desítkách procent pracovní síly – závislé co do svých příjmů na "daňově produktivních" firmách a jejich zaměstnancích. A na rozdíl od viditelných staveb dávajících politikům možnost přestřihnout před zraky veřejnosti desítky slavnostních stuh ročně nikdo nepostrádá budovy, které právě díky projektům financovaným z daní neměl kdo a hlavně za co postavit.

Veřejné práce tak zcela ztratily své původní, byť i tehdy často jen čistě účelové vymezení jako projekty mající suplovat chybějící soukromý kapitál. Dnes neslouží k produkci potřebných statků, které soukromý sektor neposkytuje v dostatečné míře, ale primárně jako prostor pro umělé vytváření pracovních míst s cílem získat voličské hlasy. Zcela mimo diskusi pak je fakt, že efektivita a produktivita je v lepším případě na vedlejší koleji.

Svého druhu extrémním projevem toho, jakou cestu jsme v tomto směru ušli, jsou návrhy, které zaznívají z levé strany politického spektra, a to nikoliv jen v České republice a nejen v rámci předvolebních kampaní. Předpokládaná nová pracovní místa mají vzniknout v oblasti sociálních služeb, přičemž jejich stěžejní náplní má být právě starost o lidi bez práce (resp. bez oficiálního příjmu z práce).

Stroj na nové problémy Americký prezident F. D. Roosevelt ve své nástupní řeči v roce 1933 prohlásil: " Naším největším úkolem je dostat lidi zpět do práce." Ať to zní jakkoliv brutálně, jsou tato slova esencí neporozumění principům tržní ekonomiky. Po desetiletích takto vytyčené cesty máme co do činění se stavem, kdy je zde jakési perpetuum mobile, které z jedné strany polyká prostředky na řešení problémů, které na druhé straně rovnice produkuje. A stále víc z nás je závislých na tom, aby tento všežravec neztratil chuť k jídlu. Boj s nezaměstnaností tak s železnou pravidelností končí vítězstvím těch, kteří by bez armády nezaměstnaných přišli o práci.

***

Po desetiletích takto vytyčené cesty máme co do činění se stavem, kdy je zde jakési perpetuum mobile, které z jedné strany polyká prostředky na řešení problémů, které na druhé straně rovnice produkuje.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.