články

Turbulence, s nimiž se v důsledku finanční krize a následné recese potýká eurozóna, zajímavým způsobem odhalují slabá místa a úzká hrdla celého integračního procesu. Již se vynořivší či zatím pouze doutnající problémy v nejpostiženějších zemích budou důležitým testem nejen společné evropské měny, ale zejména míry, v jaké jsou jednotlivé členské země ochotny reálně propojit své vlastní zájmy s těmi evropskými.

Podle mnohých je rozvod bezdětného manželství legrací ve srovnání s tím, když podobné neštěstí postihne manžele, kteří již společné děti mají. Stejně tak byly vnitrounijní spory o nezávislost hospodářské politiky a míru její koordinace před zavedením eura bouří ve sklenici vody ve srovnání s dnešním stavem, kdy společná měna existuje a některá čísla již prostě nejde bez závažných následků "okecat".

Když se v České republice diskutuje o (termínu) přijetí eura, vždy nakonec zazní, že zde sice jsou nějaká maastrichtská kritéria, ale primárně jde o politické rozhodnutí, kterému se ekonomické parametry vždy nějak přizpůsobí. Jinými slovy, "všechno jde, když se chce". V těchto pár slovech můžeme hledat na dřeň osekané příčiny neklidného spánku a horečných jednání těch, kteří mají v eurozóně na starost stabilitu společné měny.

Politický projekt Euro byl od samého začátku politický projekt, resp. smysl jeho uvedení v život byl primárně politický. Ekonomický charakter mělo instrumentárium těch, kteří se již před více než třemi desítkami let rozhodli nastoupit cestu, na níž je měnová unie (tedy společná měna) důležitou křižovatkou, ale nikoli konečnou stanicí.

Již v samotných počátcích poválečného integračního procesu se střetávaly snahy vést jej po primárně politické – tedy rychlejší a přímočařejší – a ekonomické linii. Cíl byl přitom od začátku jasný – federalizující se Evropa. Hledal se jen způsob, jak jej dosáhnout. Po několika marných pokusech o předběhnutí dějin a skokový pohyb vpřed, kdy se ostře střetly politické ambice s ekonomickou realitou (OEEC ještě ve 40. letech, Evropské politické společenství počátkem 50. let), se jako jediná reálná cesta, na níž se byli představitelé zakládající šestky ochotni a schopni dohodnout, ukázala ta, pro niž se vžil termín spill-over effect (česky zhruba efekt přelévání). Jinými slovy – je nutno postupovat vpřed cestou drobných integračních kroků, které si pak ve svém důsledku vyžádají přijetí dalších, integraci prohlubujících opatření. Integrace se tam měla přelévat a ekonomická realita si měla sama vynucovat institucionální zakotvení v podobě společných orgánů, institucí, zákonů.

Na svůj cíl však eurofederalisté nezapomněli a společná měna se stala jakýmsi Rubikonem, jehož překročením se měl integrační proces stát nezvratným. Ekonomové, vyzbrojení teorií optimální měnové oblasti Roberta Mundella, varovali před potenciálním neúspěchem a obrovskými náklady, které si politicky motivované rozhodnutí může v budoucnu vyžádat. Euro se stalo zhmotněním federalistické ideologie, a potenciální náklady tedy hrály až druhotnou roli. Společná měna měla sehrát roli beranidla, které smete z cesty reálně existující problémy. Zde má kořeny oblíbené úsloví o "odsouzenosti eura k úspěchu". Zároveň bylo pro země tvořící gravitační centrum integračního procesu nepředstavitelné budování evropské federace za situace, kdy hlavním platidlem při mezinárodním platebním styku zůstával americký dolar.

Potíže s Řeckem nebyly nečekané Politické zacílení eura a jeho primární význam spočívaly paradoxně v tom, že se ukáže jeho další neudržitelnost ve stávajícím institucionálním a právním prostředí. Ekonomové věděli, že je dlouhodobě neudržitelná situace, kdy existuje společná měnová politika (zjednodušeně řečeno společná měna) a zároveň pouze harmonizovaná fiskální a daňová politika. Stručně řečeno – nelze mít společnou měnu bez společného rozpočtu, aniž by to přinášelo stále obtížněji řešitelné problémy. V rámci desítky let aplikované logiky se očekávalo, že měnová unie si vynutí přelití integrace směrem k unii hospodářské a poté i politické.

Lapálie s Řeckem nebyly nečekané. Málo se mluví o tom, že ani samotná maastrichtská kritéria, která mělo Řecko obejít, nebyla striktní. Všichni známe kritéria jako tři procenta ročního deficitu či 60 procent deficitu kumulovaného, ale zdaleka ne všichni již vědí, že oficiálně stačilo vykazovat zřetelnou tendenci pohybu směrem k požadovaným hranicím – logicky seshora –, aby země byla do klubu přijata s označením "splněno".

Z pozice Německa bylo euro jakousi poslední splátkou za druhou světovou válku. Mimořádně zajímavé bude sledovat, co teď bude spolu s Francií chtít za svou pomoc při řešení "řecké otázky". Právě zde totiž budeme moci zahlédnout skutečnou perspektivu eurozóny, do níž se někteří čeští politici tak bezhlavě ženou.

***

Euro se stalo zhmotněním federalistické ideologie a potenciální náklady hrály až druhotnou roli. Společná měna měla sehrát roli beranidla, které smete z cesty reálně existující problémy.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 31.03.2010 16:11

31.03.2010 16:11 | Perspektvy eurouzony zakrývají stále... (Ing. Petr Adrián, MBA)