články

Na základě nejčerstvějších dat o vývoji nezaměstanosti se téměř přibližujeme k magické hranici 10 %. Co hůře, o jedno volné místo se nyní uchází přes 18 lidí. Je to velmi nepříjemné překvapení pro všechny, jelikož očekávání o dalším vývoji ekonomiky byly daleko více optimističtější. Na druhou stranu je celkem známá věc, že nezaměstnanost je ukazatel, který se většinou za reálným vývojem zpožďuje. Jaký nás tedy může čekat vývoj pro následující rok či léta?

Je to jak věštění z křišťálové koule. Existuje až příliš mnoho determinantů, které budoucí ekonomický trend ovlivní a s ním i zaměstnanost. Mezi ekonomy existují zhruba dva pohledy na budoucí vývoj. Prvním je, že ohromné a bezprecedentní globální vládní intervence zabraly a zachránily svět od opakování další Velké deprese. Z tohoto pohledu bychom se rozhodně neměli obávat takových katastrofických scénářů, jako když se na začátku třicátých let minulého století vyšplhala nezaměstnanost například ve Spojených státech až ke hrůzostrašným pětadvaceti procentům. Druhý pohled je více skeptičtější, jelikož vychází z předpokladu, že hlavním viníkem součastné krize bylo selhání vlády a jejich manipulativních regulací s časovými preferencemi lidí a firem. Dle něho by se tak dala předvídat spíše tzv. recese W s dvojím dnem, či dlouhodobá stagnace.

Vlády po celém světě jsou tak trochu ve dvojím ohni. Historicky ohromující finanční krize z podzimu 2008 přišla do reálné ekonomiky velmi záhy a hodně tvrdě. Za cenu ohromných fiskálních deficitů a monetárních stimulů se mnohým zdá, že se tomu nejhoršímu poklesu snad podařilo zabránit. Jde o skutečnost, nebo jen o iluzi? Vliv státu v ekonomikách vyspělého světa je neporovnatelný se situací před sto lety. A z toho i vyplývá moc státu manipulovat s ekonomikou. Čim dál tím víc se ale ukazuje, že "záchrana" ekonomik se provádí prostřednictvím socializace soukromých dluhů těch, kdo v čase "nekonečné" prosperity přestřelili. A to se samozřejmě může týkat i států, které v čase boomu naprosto trestuhodně hospodařily se svými financemi.

Hlavní restrikcí se dnes pomalu stává to, zdali globální investoři jsou či nejsou ochotni financovat vládní dluh. Otázka zní, co potom? Co když se ekonomika nevzpamatuje bez dalších a dalších intervencí? Existuje nějaké intervenční perpetuum mobile? Neexistuje.

Problémem je, že tento přístup zachází s ekonomikou jako z jakousi "černou skříňkou". Všichni se dívají jen na kvantitativní ukazatele – růst, nezaměstnanost a spotřebitelskou inflaci. To co ale rozhoduje, je kvalitativní struktura ekonomiky a tedy i zaměstnanosti. Hospodářství je permanentní proces stavící na dlouhodobé strukturální a časové alokaci a akumulaci kapitálu. Tento proces byl v předkrizovém období narušen do neskonalých měřítek. Politici se domnívají, že proces uzdravení lze nějakým způsobem "shora" ošálit. Každý měsíc se jen dívají na to, co ona "černá skříňka" dodá za nové údaje. Často se přitom jedná jen o nominální iluzi. Pro normální lidi jsou data o rostoucích kapitálových trzích bohužel irelevanatní. Když se totiž napumpuje do ekonomiky opravdu hodně peněz, pak nafouknete jakýkoliv index. I vývoj spotřebitelskych cen se v krizi zpožďuje a neříká moc o budoucí cenové stabilitě. O to více tam, kde se prostřednictvím "tisknutí" peněz zachraňoval prakticky celý finanční sektor.

Vývoj ve Spojených státech je pro svět nejklíčovější. Je otázka, jak velká se nyní vytváří bublina na trzích aktiv, jejíž předchozí léčení levnými penězi na začátku tohoto století se stalo zdrojem i současné krize. V tom případě by to znamenalo, že stále před sebou "něco" tlačíme, ale "nevíme" tak trochu co. Centrální banky dokážou bohužel s penězi lecjaké věci. Něco však rozhodně nedokážou. A to vytvářet z ničeho bohatství. Čím dříve si to centrální bankéři uvědomí, tím lépe pro všechny. Inflační historie k tomu může říci až příliš mnoho.

I v Americe ve třicátých letech začalo hlavní uzdravování zejména poté, co v roce 1935 americký Nejvyšší soud Roosveltovi prohlásil za protiústavní jeho hlavní pýchu, Národní program na obnovu průmyslu, který kartelizoval průmysl a reguloval ceny a mzdy. A právě to, že zatím naštěstí k něčemu podobnému nedochází a podařilo se alespoň z větší části zabránit otevřenému protekcionismu a obchodním válkám, je největší nadějí pro všechny. Nic více, nic méně o dalším vývoji říci s jistotou nelze.

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 3, poslední 24.02.2010 21:50

24.02.2010 21:50 | Ekonomové vratťe diplom a zeptejte se... (PETR)

24.02.2010 21:57 | Ani jeden dnešní ekonom neví, že... (PETR)

06.01.2012 13:31 | Ještě že tak.. (Matteo Difumato)