články

Česká ekonomika si nyní může zakládat na podobné problémy jako americká ve 30. letech.

V listopadu 1932 se v USA konaly prezidentské (a souběžně parlamentní) volby v situaci, kdy již dle všeobecného přesvědčení nemohlo být hůř. Vrcholila hospodářská krize a nejsilnější ekonomika světa stála na prahu již čtvrté krizové zimy v pořadí. Volby skončily vítězstvím naděje na změnu, jako již od té doby několikrát. Přesto se v následujících měsících hospodářská situace ještě zhoršila a v době inaugurace nového prezidenta počátkem března 1933 se mnohá ekonomická čísla ocitla na samotném dně.

Proč k propadu došlo? Mezi vyhlášením výsledků voleb a nástupem nového muže do čela země tehdy ještě musely uplynout celé čtyři měsíce (dnes již jen zhruba dva a půl). Příčiny zimního kolapsu americké ekonomiky spočívaly paradoxně tamtéž, kde většina voličů nacházela víru a naději v lepší zítřky – v programu vítězného kandidáta. Tím byl Franklin D. Roosevelt a jeho nový úděl (New Deal), zatím největší program vládních zásahů do ekonomiky, který se kdy v USA reálně ucházel o volební vítězství. Tisíc a jeden důvod k obavám z politiky Podnikatelský sektor – a zejména ten finanční – měl tisíc a jeden důvod k obavám z politiky, kterou bude vítězný kandidát po svém nástupu k moci aplikovat. Jeho předvolební rétorika byla na americké poměry radikálně intervencionistická a jednoznačně zaměřená na sociálně slabé vrstvy (Roosevelt tehdy úspěšně vsadil na termín "zapomenutý člověk"). Všeobecně se čekaly radikální kroky v oblasti regulace podnikatelského prostředí, výše daní, mnozí se obávali masivního znárodnění nejpostiženějších odvětví (šlo zejména o bankovní sektor).

Vedeni těmito obavami odkládali podnikatelé investiční a další rozhodnutí do doby, kdy bude aspoň rámcově jasné, co byly pouze předvolební sliby a jakou cestou se nový prezident vydá ve skutečnosti. Volby tak zapůsobily jako faktor zpomalující ekonomiku – a to v době, kdy bylo třeba usilovat o pravý opak. V mezidobí mezi volbami a inaugurací Roosevelt mnohdy ostentativně odmítal spolupráci se svým odcházejícím předchůdcem, čímž úspěšně maskoval své minimální povědomí o tom, jaká opatření mohou reálně pomoci americké ekonomice ode dna.

Liberální ekonom Robert Higgs používá pro tento jev termín systémová nejistota a my bychom si měli uvědomit, že česká ekonomika si právě nyní může zadělávat na principiálně podobné problémy jako ta americká ve třicátých letech. Jestliže podnikatel (chápejme tento termín na nejobecnější možné rovině jako někdo, kdo na svůj účet činí rozhodnutí směrovaná do budoucnosti) zvažuje realizaci jakékoliv investice, pak musí nezbytně kalkulovat veškeré náklady a ty porovnávat s odhadnutelnými výnosy. Na základě takové kalkulace pak požádá o úvěr, najme zaměstnance atd., tedy učiní vše, co je nutné k rozjezdu či rozšíření podnikání.

Jak je něco takového proveditelné v době, kdy není jisté, zda daňové sazby zůstanou na dnešní úrovni, či zda se podstatně zvýší, třeba na dvojnásobek? "Exit strategy" objednaná premiérem Fischerem pracuje s alternativou rovné daně ve výši 30 % a "odpudivým vzrůstem majetkových daní na mnohonásobek současné úrovně" (citace je z textu Miroslava Zámečníka uveřejněného v HN 8. 1. 2010).

Nejde jen o daně Ministr Janota přichází ve své konvergenční strategii s jinými čísly, politické strany šermují ve svých záchvatech předvolebního aktivismu s návrhy absurdních třináctých důchodů a legračních srážek z platů poslanců za rozpočtové deficity. Jak lze v takové situaci odhadovat budoucí náklady při pohledu na diametrální odlišnosti a absenci minimálního veřejně prezentovaného hospodářsko-politického konsenzu v programech rozhodujících stran? Při pohledu na ignorantství některých politických představitelů je třeba brát v úvahu i to, že podnikatel musí zcela reálně počítat s tím, že tito borci budou po volbách rozhodovat o prostředí, v němž on bude nakládat s nemalými prostředky.

A nejde jen o daně. Na tom, jakou cestou se vydá rozpočtové hospodaření, závisí i budoucí výše úrokových sazeb, tedy cena peněz, které si podnikatelský sektor na realizaci svých investic bude půjčovat u soukromých bank. I s tou je třeba kalkulovat. Takto bychom mohli pokračovat dál a došli bychom k neradostnému závěru, že jestliže je nezbytnou podmínkou hospodářského růstu stabilní a predikovatelné systémové prostředí, pak dnes o něm nemůže být ani řeči. Jestliže pátráme po příčinách neklesající – a spíše nějakou dobu ještě stoupající – nezaměstnanosti a méně než plíživého hospodářského růstu, pak mějme na paměti i historickou zkušenost USA z přelomu let 1932 a 1933.

Tristní skutečností je, že očekávané podnikatelské klima podle všeho stále víc vystihuje nápis, kterým si své pracovní stoly již léta vylepšují někteří liberální ekonomové: "Don’t steal. The government hates competition!" Překladu snad netřeba.

autor působí na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 16.02.2010 16:28

16.02.2010 16:28 | Tajovského omyl (Martin Vít)