články

Recese odkryla bolestivé místo veřejných financí, které za růstu zůstávalo víceméně skryto: dlouhodobou nerovnováhu, která se projevuje každoročními schodky a která bude až do odstranění dál zvyšovat dluh. Nedejme se ukolébávat, že ten stále dosahuje "pouze" 37 % HDP, zatímco v některých zemích již přesahuje 100 %. Deficit je v našich financích již "zabudován" a dluh bude dál růst. Případná ztráta důvěry investorů může jeho financování dál zdražit. To je problémem i pro centrální banku, protože měnová politika pak není schopna snížit dlouhodobé úrokové sazby a stává se méně účinnou.

Zkušenosti ukazují, že ani restriktivní rozpočtové balíčky nemají dlouhý život. I v zemích, kde vlády provedly razantní reformy financí (Švédsko v 90. letech), se po čase rozpočtové deficity navrátily. Je to logické: pro každou politickou stranu je problém slibovat rozpočtové utahování opasků, protože by prohrála volby. A ani po volbách není ochota politiků k nepopulárním reformám velká, zájmový a rozhodovací horizont obvykle nepřesahuje délku volebního období.

Jako východisko se jeví spoutání veřejných financí ústavním pravidlem. Třeba požadavkem dlouhodobě vyrovnaného rozpočtu. To u nás poprvé navrhl v polovině 90. let tehdejší premiér Václav Klaus. Nesetkal se však s velkým pochopením. Kritici namítali, že v dobách recese by výpadek příjmů tlačil vládu ke krácení výdajů, což by recesi prohlubovalo. Tehdy ještě nebyl problém rozpočtových schodků tak velký, teprve další vývoj odhalil vážnost situace. Nejen že dluh rostl, ale hospodaření státu bylo schodkové i v dobách růstu.

Jelikož příjmy státního rozpočtu podléhají cyklickým výkyvům, požadavek každoročně vyrovnaného rozpočtu by mohl vést k prohlubování hospodářského cyklu. Tento problém lze vyřešit tím, že by ústava zakotvila požadavek dlouhodobě vyrovnaného rozpočtu: v dobách poklesu pod potenciální produkt by rozpočet mohl generovat určité schodky, zatímco v dobách vyššího než potenciálního růstu by musel generovat přebytky. Potenciální produkt je dnes standardně zjišťován Českým statistickým úřadem.

Ústava pak může odkazovat na specifický zákon, který stanoví podrobnosti. Například že rozpočtované výdaje se mohou nejvýše rovnat součinu rozpočtovaných příjmů a poměru potenciálního a očekávaného HDP. V případě, že bude očekávaný hospodářský růst vyšší než potenciální, plánované příjmy by se násobily číslem menším než jedna. Kdyby byl naopak očekávaný růst nižší než potenciální, mohly by plánované výdaje odpovídajícím způsobem přesáhnout příjmy.

Obdobná úprava ústavně zakotvené dlouhodobé rovnováhy státního rozpočtu je od roku 2006 platná ve Švýcarsku. Ústavní požadavek dlouhodobě vyrovnaného rozpočtu byl také nedávno přijat v Německu.

Měnová politika svůj problém vyřešila - teprve když jsou nezávislost centrální banky a cíl cenové stability zakotveny v ústavě, přestávají být centrální banky zdrojem vysoké inflace. Stejně i problém veřejných financí bude vyřešen teprve poté, až budou zkroceny ústavou.

Prof. Ing. Robert Holman, CSc., poradce prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 2, poslední 16.02.2010 20:11

16.02.2010 20:11 | Zbožné přání (Martin Vít)

19.03.2010 23:39 | Názor, jak krotit veřejné finance (Václav)