články

Slyšeli jste to sami stokrát: Evropská unie má být silný globální hráč. Hezké... Obhájci Lisabonské smlouvy ta slova rádi používali, aby pod jiným jménem prosadili někdejší odmítnutou ústavní smlouvu. Říkali, že jedině tak má Unie šanci uspět v globální konkurenci s ostatními ekonomickými centry, jako jsou USA, Čína a další. Donekonečna byla zmiňována i proslavená věta Henryho Kissingera o tom, že neví, komu volat, chce-li znát názor Evropy...

Ve jménu zvýšení konkurence a budoucího úspěchu se tak zdůvodňoval přesun řady kompetencí - včetně těch hospodářsko-politických - z národních institucí na "Brusel". O tom, že šlo o argument falešný, není pochyb. Předně je nutné se ptát, kdo si to vlastně v novém světě vzájemně konkuruje. Jsou to státy, nadnárodní celky, či dokonce jejich úředníci? Odpověď je jednoduchá: jsou to jednotlivé podnikající subjekty - jednotliví podnikatelé, firmy, a především jejich zboží a služby, nikoliv státy, či dokonce světadíly. Někdo si v tomto měření sil konkuruje navzájem na vnitřních trzích, ti úspěšnější se prosazují na trzích mezinárodních.

Počet, síla a podnikatelský úspěch těchto firem pak z velké části určují i ekonomický úspěch daného státního či nadnárodního celku, ve kterém podnikatel působí. Úvaha, že se jakákoliv firma či podnikatel může stát konkurenceschopnější díky politické centralizaci, je falešná. To by teoreticky mohlo platit pouze tehdy, pokud by daný nadnárodní celek prosazoval a uplatňoval deregulující, liberalizační a daňově příznivější politiku, která by se stala tou nejvhodnější investiční pobídkou, jakou by mohly podnikatelské subjekty získat.

Dopadne to přesně naopak V EU však vidíme pravý opak. V posledních letech přibývalo evropských norem, které pod nejrůznějšími záměry - jako je například ochrana spotřebitele či životního prostředí - zatěžovaly podnikovou sféru dalšími regulacemi, a tedy i zvýšenými náklady. V době "dobrého počasí", kdy existovala dostatečně silná poptávka, to byly podniky schopné snáze absorbovat. V nepříznivých dobách ekonomické krize se však skutečné náklady těchto regulací projevily v plné výši.

Ekonomická krize také prokázala, že změnu kurzu hospodářské politiky ze strany EU nelze čekat. Míra intervencionismu, kterou na krizi reagovaly největší, a tedy i mocnější země EU, nemůže nikoho nechat na pochybách. A nemůže nechat na pochybách podnikatele především v tom, že by mohli po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost očekávat jakoukoliv deregulaci a příznivější podnikatelské prostředí. Naopak lze očekávat, že míra regulací bude dále růst a velké státy budou chtít jejich prostřednictvím konkurenčně poškodit firmy z těch zemí, které by se snad chtěly vydat jiným (liberálnějším) směrem. Evropská unie se po "Lisabonu" samozřejmě žádným globálním konkurenčním celkem nestane. Půjde stále o tvrdé hájení národních zájmů jejich jednotlivých členů, a to "jen" s tím rozdílem, že střední a menší státy včetně Česka budou mít v tomto boji menší váhu, než měly doposud.

Stále více centralizovanou Evropu si přejí i její "konkurenti", jako je Čína, USA a Rusko. To je ostatně dlouho známé a dokresluje to i výše zmíněná věta Henryho Kissingera. Dobře totiž vědí, že díky stále silnější centralizaci budou muset evropští podnikatelé v pomyslném konkurenčním závodě "běžet s cihlou v batohu na zádech".

Jan Skopeček, výkonný ředitel CEPu

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 16.01.2010 11:04

16.01.2010 11:04 | Pravda pravdouci (Jeri)