články

Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jakože je živý Bůh nade mnou. Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy nekonečně slabší síly. Před nějakými dvěma sty lety by se nic takového nestalo. Pokusím se vysvětlit, že právě v tom spatřuji velkou část problému současného lidského bloudění, ne-li přímo jeho deskripci.

Dnešní seminář Centra pro ekonomiku a politiku inspiroval fakt, že uplynulo dvě stě roků od narození významného vědce a současně sto padesát let od vydání jeho základního díla, kterým, jak se mnozí domnívají, byl změněn svět. Karel Marx by dodal – poté, co čas oponou trhl.

Nezmiňuji kontroverzního sociálního vizionáře v této souvislosti náhodou. Hnutí, která svým dílem oba vědci a reformátoři přivedli na svět – darwinismus a marxismus – mají totiž mnoho společného. Nejen dobou ve které tato údajně pokroková hnutí vznikla, ale především filosofickou a společenskou bází na které se dodnes pohybují i cílem, který sledují. V neposlední řadě pak rovněž metodami, kterými své radikální ideologie ve společnosti prosazují, či přesněji řečeno již prosadili, a nyní je v bojových formacích brání, ve snaze udržet v našem civilizačním okruhu ničivé paradigma, na jehož vzniku se zásadně podílely. Nikoli náhodou v něm pramenily totalitní režimy dvacátého století, zvláště pak ten sovětský, jehož místní verzi mnohým z nás bylo dáno čtyři desetiletí nedobrovolně sdílet.

Navzdory jeho zhroucení však ideový fundament nezmizel. Je tu s námi a jeho jedovatý pramen napájí nová, respektive do moderních karosérií metamorfovaná hnutí poháněná původním motorem. I ten je ovšem modernizovaný a vylepšený, doplněný o různé sofistikované pomůcky, především o mediální turbodmychadlo, jehož mystifikační síla, umocněná technologickými možnostmi, jsou nejdůležitější zbraní dnešních evolucionistických revolucionářů. Ti již obsadili řídící centra prakticky všech hlavních společenských a přírodovědných oborů, od ekonomie přes medicínu až k ekologii či klimatologii, abych jmenoval alespoň ty momentálně z nejpopulárnějších.

Jejich nejnovějším politickým hitem je rappový popěvek "Yes, we can!", ve skutečnosti nic jiného, než nová karoserie již poněkud výběhové série náklaďáku "Ó zazni písni vznešená, o práci, která vrozená, příčinou lidstva jest!" V Písni práce, hymně sociálních dobrodruhů, je ještě zjevné – Óda na radost je přesně ze stejného ideového kadlubu – co je v hymnách současných euroamerických sociálních revolucionářů cudně zakryto: V jejich pozadí vlaje prapor takzvaného vědeckého darwinismu, jako symbol počátku dlouhé cesty do tmy, v níž dnes naše civilizace stále bezmocněji tápe.

Nebohý Charles Darwin s tím vším má pochopitelně jen velmi málo společného. Otec zakladatel novověkého evolucionismu nemohl ani v nejtemnějším snu tušit, že právě jeho jméno – především jeho jméno – bude jako znak a symbol levičáckými darwinisty využito a zneužito a stane se akademickým kladivem proti křesťanské civilizaci, jíž marxisté komplementárně přiloží na krk svůj zahnutý nůž – srp.

Darwin a darwinismus jsou dvě zcela odlišné kategorie, které nespojuje vůbec nic, kromě podobného zvuku, který při vyslovování těchto slov vydáváme. Jsou stejně tak protikladné jako pojmy evoluce a revoluce, stejně mystifikačně zaměňované a znejasňované, až jedno může nahradit druhé, respektive se stát vzájemně synonymem.

Darwin byl úctyhodný pozorovatel přírody, vědec, který ve vší početnosti podlehl, jak se stalo mnohým před ním i po něm, iluzi Objevu. Jeho doba v tehdy moderním mechanistickém antropocentrickém pohledu na svět právě opět nosila pod srdcem vyvíjející se plod nikterak nového paradigmatu Všemocného Člověka. To tady už předtím samozřejmě mnohokrát bylo. Neúspěšná výstavba Babylónské věže byla tímtéž problémem, stejně jako řada podobných událostí, o nichž informuje Starý zákon. Všechny dopadly stejným krachem. Ale po nějaké době člověk opět zapomněl na tragédie, které způsobil, oklepal se a zkusil znovu a znovu stát se Bohem a ovládnout svět, jenž mu byl propůjčen.

Entou řadu tohoto stereotypního seriálu právě žijeme. Započala Descartesem a jeho populárním bonmotem, že o všem lze pochybovat – kromě tohoto tvrzení ovšem. Darwin, který k němu napsal oscarový díl O původu druhů, sám však ještě ani zdaleka o všem nepochyboval. Stejně jako Descartes neměl především nejmenší pochybnost o jsoucnosti Boží. Proto Darwina také ani nenapadlo, že by člověk mohl vzniknout jinak než stvořitelským aktem Božím. Narozdíl od darwinistů všeho druhu, pohlaví, rasy či vyznání. Darwinistická ideologie nezná hranic. Darwin je ještě znal. Ve svém základním díle proto všehovšudy uvažuje, že "život mohl být původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či pouze do jedné."

Nicméně omámen vědeckou pýchou, projevující se pravidelně riskantním hryzáním do pozemského obrazu Jablka poznání, se jako mnozí před ním a po něm domníval, že sestrojil dílčí Teorii Všeho. A když pohlédl na své dílo, uviděl, že všechno, co učinil, jest velmi dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý.

Nejinak to od té doby líčí a jako dogma fixují vědecká kněžstva ateistického náboženství. Jenže ani tak to nebylo. Darwin sám byl v průběhu let postaven před řadu problémů, s nimiž se jeho teorie neuměla vyrovnat – a neumí dodnes, dodávám – což v dalších vydáních O původu druhů či jiných svých děl poctivě připouštěl.

Nikoli darwinismus. Ten dodnes slepě a hluše opakuje četné nesmysly a exaktními důkazy překonané evolucionistické mantry, jako nedotknutelná tabu. Nejde mu totiž primárně o vědecká zjištění, jak klamně tvrdí, ale o ideologii, jejíž cíle jsou úplně jiné než jen vědecké – ať již teologické či pozitivistické – poznávání světa a jeho zákonitostí.

Tato mystifikace, v níž dávno nejde o Darwina a jeho teorii, probíhá již bezmála sto padesát let. Nejpozději od roku 1864, kdy T. H. Huxley použil poprvé termín "darwinismus", je tato ideologie instalována do mozků stále většího počtu lidí od kolébky až do hrobu. Děje se tak s mylnou darwinistickou vírou, že stálým opakováním nepravd, za současného odříznutí jiných informačních zdrojů, dojde k mutacím DNA a konečně poprvé vznikne vytoužený nový druh: Člověk, pokládající sám sebe za výsledek náhodného evolučního procesu, člověk, jehož existenční a mravní obzor je omezen pozemskou "zárodečnou polévkou", onou vlažnou louží, v níž život údajně vznikl a v níž také skončí, neboť předtím, ani potom nic nebylo a nebude. Člověk snadno ovladatelný, protože v oné zárodečné polévce se rozhodně žádné vyšší principy nelouhovaly, takže veškeré absolutní maximy lidského jednání jsou pouze nadstavbovým luxusem relativistické společenské organizace. Jaká má být její ideální či optimální podoba nám včas řeknou majitelé přísně racionalistických pravd – materialističtí vědci a politici. Řečeno s excelentním teologickým myslitelem Michailem Fjodorovičem Dostojevským: "Není-li Bůh, je dovoleno vše."

Toto zčásti implicitní a zčásti explicitní spiknutí máme ostatně příležitost pozorovat ve "zmutované podobě" denně v médiích takřka v přímém přenosu. V opakovganých experimentech s lidskou individualitou a svobodou nešlo a nejde o nic jiného, než odtržením člověka od jeho přirozených kořenů získat "lidský materiál" pro sociální manipulaci. A mnozí skuteční vědci v této hře dnes nevědomky hrají, řečeno Leninovým slovníkem, roli "užitelných idiotů".

Podstata Darwinovy teorie – i když je sporné dokonce i to, zda můžeme v pravém smyslu hovořit o teorii – je proto dnes všeobecně známá a lze ji shrnout zhruba do trojdílné premisy: 1) Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2) Základním mechanismem modifikace je přírodní výběr fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3) Neřízené procesy stačí k vysvětlení všech vlastností živých organismů.

Není zde samozřejmě čas a tedy ani prostor k věcné hluboké kritice tohoto bludu, který za sto padesát let své existence vyprodukoval ke svou verifikaci jak celé systémy podbludů, tak i jednotlivé vědomé podvrhy podvody, a které pak zafixoval jako nezvratné pravdy. Existuje o tom rozsáhlá literatura "popíračů", kteří bod za bodem dokonce uvnitř daného vědeckého paradigmatu dokazují opak. Jen jejich práce téměř nikde neuvidíte, v novinách ani odborných časopisech se o nich prakticky nedočtete, jejich vědecká zjištění a exaktní důkazy jsou ignorovány a oni sami často pronásledováni – nejen odborně a karierně, ale , především v dnešní Americe, také existenčně. Z tisíců argumentů proto jen letmo a s vědomím, že na samé hranici únosného zjednodušení zmíním spíše pro ilustraci alespoň tři takříkajíc z nejpopulárnějších:

Evolucionistická teorie se například od počátku neuměla vyrovnat s takzvaným Principem nezjednodušitelné složitosti. V Původu druhů o něm sám Charles Darwin poznamenal: "Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla úplně ke dnu." Takový orgán je například oko, které, jak Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil: Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění, musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu. Prostě oko, aniž bych se pouštěl do složitějšího výkladu – oko v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění muselo být od počátku a kompletně hotové. Kdyby se moderních biochemických závěrů Darwin dožil, už jen na tom by musel svou teorii "poslat ke dnu", jak říkal. Co by platilo pro Darwina však samozřejmě neplatí pro darwinisty.

Přesvědčivou a vlastně půvabnou ukázkou skutečného podvrhu, jenž stojí odedávna na přední příčce takzvaných důkazů o vývoji druhů z jediného společného předka, jsou ranná vývojová stádia různých obratlovců. Naprostá většina lidí se stále ještě mylně domnívá, že dítě během svého vývoje v matčině těle prochází jakousi "pamětí evoluce", že počínaje rýhováním vajíčka je postupně podobno rybě, pak obojživelníku, plazu a ptáku – až konečně se z něj stane člověk.

I Darwin podlehl této mystifikaci, která byla původně postavena na záměrném evolucionistickém překroucení takzvaného von Baerova zákona, jemuž dodal přesvědčivou obrazovou – dnes bychom řekli televizní – "verifikaci" v šedesátých letech devatenáctého století německý kreslíř Ernst Haeckel. Tento přesvědčený darwinista nakreslil notoricky známé obrázky vývojových stádií lidského embrya, které si prostě z lásky k evolucionismu vymyslel či přizpůsobil, ale které byly od té doby nicméně přetištěny do stamiliónů učebnic biologie. Až v roce 1997 se o jeho mystifikaci ve váženém vědeckém časopise Science odvážil Michael Richardson potichu špitnout: "Zdá se, že se z toho vyklubal jeden z největších podvrhů v biologii."

Do třetice připomenu ještě alespoň takzvanou Kambrickou explozi, která popřela samotný princip slavného Darwinova Stromu života, který máme většinově také nesmazatelně vypálený do paměti. Nejde totiž o nic menšího než "speciaci" jádro celé teorie, postupný vývojový přechod jednoho druhu do jiného, vyššího.

Fosilní nálezy z geologického období zvaného kambrium prokázaly něco pro darwinisty šokujícího. Jakoby zničehonic se na počátku kambria na scéně světa objevila většina hlavních živočišných kmenů – a v jejich rámci i mnohé hlavní třídy – náhle a společně a již dokonale vytvořené. Dnes se tomuto období nepřesně říká biologický Velký třesk. Fakt je, že i Darwinem tyto fosilní nálezy otřásly, takže byl nucen prohlásit: "Jde o vážný problém, který v současnosti neumíme vysvětlit. Může jít skutečně o platný argument proti mým názorům."

Navzdory tomu, že stále další a další objevy dokládají i na mikrobiologické úrovni, že kambrická exploze byla ještě rychlejší a rozsáhlejší, než se zprvu zdálo, darwinisté ji samozřejmě bagatelizují, anebo nejlépe zcela ignorují. Nelze se jim ani moc divit. Pokud by se jí s vědeckou nezaujatostí zabývali, přivedlo by je to zjednodušeně, k tomu, že slavný Strom života by nakonec asi museli obrátit. Neboť rozčlenění na živočišné kmeny, o němž Darwin předpověděl, že mělo probíhat jako poslední, se podle důkazů ve fosilních nálezech objevilo jako první. Prostě místo aby teoretická evoluce probíhala pěkně odspoda nahoru, rozvíjela se nanejvýš opačně, odshora dolů. Kambrická exploze je tak jedním z mnoha přesvědčivých důkazů, že vývoj druhů podle Darwinovy evoluční teorie se nikdy nekonal. Vážené dámy a pánové, nepocházíme z opic.

Bylo by možné uvádět nesčetné další a další více či méně zábavné příklady a důkazy, které z Darwinovy teorie již před delší dobou učinily toliko poučný pomník vědeckého zbloudění. To ještě neznamená, že řada biologových metodických pozorování a z nich plynoucích zjištění není z různých hledisek cenná. Nebýt ideologie darwinismu a darwinistů připomínali bychom si dnes výročí úctyhodného vědce, podobně jako si občas s úctou ale kriticky připomínáme třeba odkaz Izáka Newtona. A tak to nepochybně půjde stále po spirále dále, ad infinitum. Schopnosti a možnosti lidského poznání jsou nepochybně obrovské, ale současně smysluplně omezené, a z definice proto zůstanou vždy jen velmi relativní

Prastará pravda: Jedinou správnou metodou je racionální pokora před jevy a zákonitostmi, které možnosti a schopnosti člověka dalece převyšují. Kdybychom byli evolučně poučitelní, museli bychom rázně odmítnout třeba genetické inženýrství. Tato nebezpečná a slepá cesta, přímá linie pokušení v darwinistickém paradigmatu – snaha šťourat se diletantsky Pánu Bohu v kuchyni Stvoření, by pro nás byla jen dalším výstražným znamením, že se opět riskantně a záškodnicky snažíme vystoupat k nebesům po stupních aktuální kopie Babylónské věže. Její vratké základy před sto padesáti lety z významné části začali hloubit právě darwinisté.

Ve starém klasickém americkém filmu o takzvaném Opičím procesu, natočeném podle skutečné události, nabízí v závěrečné scéně tolerantní a smířlivé řešení darwinistického problému nezapomenutelný Spenser Tracy. Je zde v roli obhájce, který čelí federálnímu soudci. Ten má rozhodnout, zda učitel, jenž o své vůli vyučuje na veřejné škole bludnou Darwinovu teorii, se tím provinil proti zákonu.

Je to film o době, kdy ještě v Americe nebylo protizákonné učit o původu člověka Stvořitelským aktem Božím. Dnes, po krátkém intermezzu, způsobeném sice slabým, ale aspoň vůbec nějakým odporem prezidenta George W. Bushe, probíhají v obamovských Spojených státech již opět naplno velmi nefilmové procesy, které naopak vyučování jiné než darwinistické evoluční teorie ve veřejných školách pod trestem zakazují. I v kolébce moderní demokracie jsou darwinisté již tak silní, že umějí mohou a smějí prosadit, aby se děti o původu člověka v Bohu – třeba jen jako přípustné možnosti – vůbec ve škole nesměly dovědět. Yes, we can! De javu z mého vlastního dětství v komunistickém Československu.

V Opičím procesu učitel prohraje, i když fakticky zvítězí. Soudce, hluboce věřící tolerantní muž, ho pouze formálně odsoudí k jednomu dolaru pokuty. Symbolizuje člověka, který byl ještě oddaný původní ideji demokracie, že vůdčím principem, z něhož se všechno ostatní odvíjí, je princip lidské svobody a názorové plurality. A tak zatímco darwinisté slaví vítězství, které se stane trampolínou jejich budoucího tažení za ovládnutím lidské duše, Spenser Tracy, se naposledy vrátí do opuštěné soudní síně. Je tu ticho, které ostře kontrastuje s vřavou venku.

Na soudcovském stole leží dvě knihy, o které se tady několik týdnů dramaticky a vášnivě bojovalo. Bible a Darwin. Soudce uchopí Bibli a odchází. Po několika krocích se však zastaví, vrátí se, vezme Darwina, položí si ho symbolicky na svou Bibli, a teprve potom s oběma knihami definitivně odejde ze scény. Ze scény mizejícího světa, v němž svobodný člověk, aniž by se vystavil v lepším případě jen nebezpečí dehonestujícího posměchu, ještě mohl s jistotou srdce prohlásit: Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Jakože je nade mnou živý Bůh.

Vystoupení na semináři CEP "Darwin a darwinismus – věda, nebo ideologie? Praha, 20. dubna 2009.

Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky

Petr Hájek

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 23.04.2009 07:11

23.04.2009 07:11 | přizpůsobte rychlost stavu a povaze... (Petr Kohout)

23.04.2009 08:42 | Ano z opic nepocházíme, ale ani to... (Jan Štefka)

23.04.2009 10:23 | Pan Řečník (Obal)

23.04.2009 14:55 | Odvolávám (Miroslav Kutílek)

24.04.2009 08:44 | Nevěřil jsem svému zraku... (Václav Hořejší)