články

Bilance menšinové vlády Mirka Topolánka

Na pozadí sněhové vánice byla v podvečer 24. března 2009 odvanuta do historie druhá vláda Mirka Topolánka.

V zápětí vedení nejsilnější vládní strany úspěšně navázalo na pověstný projev Jiřího Paroubka po prohraných volbách v roce 2006 a vytvořilo novou tradici, v rámci níž končící premiéři a vedení jejich stran vydávají vlastní politickou prohru za celonárodní tragédii srovnatelnou s Mnichovem, únorem 1948 či srpnovou okupací a rozvíjejí barvité spiklenecké teorie – bez pozitivní odezvy u veřejnosti, dlužno podotknout. Vedle špiček vládní koalice a několika snaživých "žáčků Bruselu" mezi našimi novináři a intelektuály, kteří měli hlavní starost o důvěryhodnost českého předsednictví v Radě EU, nezbylo mnoho těch, kdo by pád vlády přijali s větším pohnutím.

Na následujících řádcích bych se rád ohlédnul za dvěma roky a dvěma měsíci existence této vlády a jejími úspěchy a neúspěchy. Rovněž bych chtěl nabídnout svůj názor na to, jaké hlavní poučení z této krátké epizody novodobých dějin České republiky plyne.

Když ambice přesahují možnosti

Celkově je zřejmé, že ambice této vlády mohutně přesahovaly její možnosti. Vládní koalice si kladla za cíl prosadit významné reformy v klíčových sektorech, jako jsou daně, zdravotnictví, důchodový systém či sociální dávky. Neměla přitom stabilní většinu v Poslanecké sněmovně ani pořádek ve vlastních řadách. Výsledky plánovaných reforem tomu odpovídají: většina z nich skončila v zárodečné fázi nebo se podařilo prosadit jen jejich dílčí složky; část začala být dokonce demontována (!).

Za největší úspěch vlády lze považovat zlepšení stavu veřejných financí a její střídmost v době světové hospodářské krize, kdy se nenechala svést k rozhazovačným opatřením, tolik bujícím zejména na západ od našich hranic.

Pozitivně je možné nahlížet také na částečné zjednodušení daňového systému a na posílení nepřímého zdanění na úkor přímého. Na druhou stranu: ke slibovanému daňovému kolečku ODS má dosud uskutečněná reforma hodně daleko. Je známou skutečností, že na ní vydělali jen ti nejchudší a nejbohatší, zatímco střední třída si co do celkové daňové zátěže přinejmenším nepolepšila.

Mezi skromné úspěchy lze řadit rovněž dílčí zefektivnění sociálních dávek.

Reforma zdravotnictví se nakonec omezila na regulační poplatky a na nich i ztroskotala. Nepochybuji o tom, že poplatky samy o sobě představovaly užitečnou myšlenku. V rámci potřebných změn ve zdravotnictví však měly přijít až později, kdy by mohly být lépe "prodány". Osamocené nepopulární opatření nepřekvapivě zkrachovalo ještě za trvání vlády, když nové krajské samosprávy uvedly celý systém v chaos.

Reforma důchodového systému se fakticky nekonala; změny se dotkly toliko (mírného) zvýšení důchodového věku. I sama vláda to označovala pouze za první, stabilizační krok.

Při bilancování je třeba vzpomenout i na to, že vládu poškodila řada skandálů, zejména kauza Čunek, Morava, nové objevy související se spisem Krakatice či dalíkovské aférky. Nelze zapomenout ani na zásadní přehmat s uznáním Kosova či amatérismus spojený s nešťastnou aférou "Entropa", jenž zesměšnil české předsednictví hned v jeho úvodu.

Utopená ve vnitřních rozepřích, klesající pod tíhou rebelujících poslanců, těžce zasažená výsledkem krajských voleb: Topolánkova vláda v poslední době fungovala pouze ze setrvačnosti, bez schopnosti prosadit cokoli podstatného ze svého reformního programu. Hlasování o nedůvěře 24. března bylo v této situaci v podstatě ranou z milosti.

Zásadní reformy nemůže dělat vláda založená na "přeběhlících"

Do významných reforem by se podle mého názoru měla pouštět jen vláda, která má zázemí v podobě bezpečné většiny v Poslanecké sněmovně a pořádek ve vlastních řadách. V ideálním případě by měla být schopna získat určitý stupeň podpory či tolerance pro svůj program i v rámci relevantních proudů v opozici, v zájmu zajištění perspektivy delší životnosti nového uspořádání.

Situace odstupující vlády byla skoro zrcadlově opačná.

1. Koalice byla menšinová (postupně fakticky čím dál víc) a vláda mohla vzniknout jen za pomoci "přeběhlíků".

2. Koalice spojila názorově nepříliš sourodé strany, což vedlo mj. k nutnému rozředění programu každé z nich a k vynoření se "rebelujících" poslanců.

3. Opozice stála odhodlaně téměř proti celému reformnímu programu.

Vláda se navzdory těmto extrémně nepříznivým výchozím podmínkám odhodlala prosadit své reformy – s výsledkem, který byl načrtnut výše.

Topolánkův kabinet, jenž vznikl jen za pomoci "přeběhlíků" z opačného tábora, nakonec padl opět kvůli "přeběhlíkům", tentokrát z vlastních řad. Není divu, že v prvních hodinách po hlasování bylo slyšet z tolika úst starou lidovou moudrost: "Čím kdo zachází, tím také schází."

V patové situaci obdobné té, která nastala po volbách 2006, považuji za menší zlo dohodu mezi velkými stranami, ať už by byl jejím výsledkem druh nové (tak často pranýřované) opoziční smlouvy, velká koalice či duhová koalice všech demokratických stran. Lze předpokládat, že takové uspořádání by bylo mnohem méně dynamické. Případné reformy, pokud by se nějaké vůbec uskutečnily, by byly jistě minimalistické. Na druhou stranu by měly mnohem stabilnější základ. Sociální demokracie by byla svým větším či menším zapojením do vlády přinucena k větší míře státotvornosti a možnost jejích výstřelků by byla omezena.

Osud Topolánkova kabinetu by měl být do budoucna varujícím příkladem toho, že snažit se prosazovat zásadní reformy těsnou většinou za pomoci "přeběhlíků" bez širšího konsensu v rámci politického spektra je nebezpečným dobrodružstvím, které má malou naději na úspěch. Takto prosazené změny budou zpravidla smeteny následující vládou a výsledný stav pak může být ještě horší než ten výchozí.

Autor je právník.

Tomáš Břicháček

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.