vyhledávání na serveru:

Evropská komise zveřejnila 26. listopadu "Plán obnovy pro růst a zaměstnanost"[1] – tedy plán, jak utratit 200 miliard euro veřejných peněz s cílem čelit současné recesi, která zasáhla některé země Evropské unie. Plán mají projednat premiéři členských států na setkání Rady 12. prosince.

Na tomto plánu stojí za povšimnutí – kromě jeho keynesiánské ekonomické podstaty – dvě věci: Za prvé, Evropská komise žádných 200 miliard euro nemá, a tedy předjímá, že peníze vynaloží jednotlivé členské státy na její popud. Z toho plyne za druhé, že Evropská komise jedná, jako by již platila Lisabonská smlouva, která měla dát Evropské radě mandát určovat hospodářskou politiku jednotlivých členských států.

Keynesiánská podstata plánu

Ke každému hospodářskému problému existují v principu dva přístupy: První - nazývejme ho socialistický či keynesiánský – založený na tom, že politici jsou přesvědčeni, že vědí lépe než obyčejní lidé, jak peníze obyčejných lidí utratit. Druhý – nazývejme jej liberální – že politici nevědí lépe než my, na co mají být naše peníze vynaloženy, a proto se má nechat ekonomické rozhodování v co nejvyšší míře na jednotlivcích.

Plán Evropské komise je v tomto dělení keynesiánský, nikoliv liberální. Americký ekonom Russel Roberts, trefně vystihl podstatu tohoto druhu přerozdělování a "fiskálních stimulů": "Je to jako vzít kyblík, nabrat vodu na dně bazénu a nalít ji s pompou na hladinu". To přesně EU chce – aby se členské státy zadlužily, tím vytlačily z úvěrového trhu soukromé investice – a Evropská komise mohla v jednotě s premiéry členských států konstatovat, že oněch 200 miliard euro jsou peníze jaksi navíc, peníze, které zachrání evropskou ekonomiku před finanční krizí.

Kdo to zaplatí?

Plán počítá s tím, že z 200 miliard euro 170 miliard vynaloží zvýšením státních dluhů jednotlivé členské státy, zbylých 30 miliard vynaloží Evropská unie. Ani 30 miliard ale Evropská unie nemá. Evropská unie má schválený finanční rámec do roku 2013 a procento HDP, které jí členské státy posílají, už má dopředu dané rozdělení, přičemž největší díl polykají zemědělské dotace. Proto chce EU využít jako kvazi-fiskální nástroj Evropskou investiční banku, instituci, ve které drží kromě EU akciové podíly jednotlivé členské státy. Banka má dodat formou úvěrů většinu z oněch "evropských" 30 miliard euro.

Chceme ale, aby to byli politici, kdo svým politickým rozhodnutím nutí banky k půjčování peněz na politicky preferované projekty? Každopádně plnění politických cílů skrze banky není zadarmo. Jen na posílení kapitálu a rezerv na krytí ztrát Evropské investiční banky musela Česká republika od vstupu do EU vynaložit ze státního rozpočtu 200 milionů EUR (5,2 mld Kč). A komise nyní žádá členské státy aby navýšily kapitál a rezervy Evropské investiční banky, aby mohla politicky motivované půjčky "na záchranu ekonomiky" realizovat. Politicky motivované půjčky upadajícím německým automobilkám ale hrozí nesplácením - a tedy jen prohloubením finanční krize, kterou měly údajně řešit.

Plánovací komise

Plán "vytyčuje všezahrnující program, který bude směřovat jednání směrem k ‚chytrým‘ investicím". Evropská komise tím chce asi vyjádřit, že její představitelé jsou chytřejší než miliony lidí působících na trhu, Plán doslova říká, že miliardy euro se použijí na "továrny budoucnosti". Zřejmě tedy mají být iniciovány jakési Evropskou unií řízené továrny budoucnosti. Další miliardy mají dotovat výrobu "ekologických" automobilů.

Barroso k Plánu v říká: "Evropa musí rozšířit reálné hospodářství o nebývale rozsáhlou koordinaci finančních trhů." Ekonomové si mohou sice lámat hlavu nad tím, co to znamená rozšířit reálné hospodářství o koordinaci finančních trhů, ale já mám podezření, že Evropská komise chce spíš rozšířit vlastní pravomoce a oslabit působení trhu. Plán dále počítá s tím, že Unie redefinuje poslání nedávno zřízeného "Evropského Fondu pro přizpůsobení se globalizaci" – prý má nově "pomáhat lidem hledat pracovní místa" – tedy má z něj vzniknout jakýsi nadnárodní úřad práce.

Jinými slovy tímto plánem se zrodila v Bruselu superplánovací komise. Lidé, kteří sepsali tento Plán již zřejmě mají v Evropské komisi své kanceláře.

"Členské státy by měly zvážit snížení sociálního pojištění pro nízkopříjmové zaměstnance", píše se dále v Plánu. Ví snad Evropská komise lépe než demokraticky zvolení politici v 27 členských zemích, jakou konkrétní sociální politiku provádět? "Komise připraví směrnice, které umožní členským státům poskytovat dotované půjčky". Výborně! Připomeňme jen, že jsme vstoupili do Evropské unie, kde platilo pravidlo jednotného trhu za podmínky, že jednotlivé členské státy nemohou pokřivovat trh dotováním jednotlivých svých výrobců. To má podle Evropské komise skončit.

Plán je skutečně "všezahrnující". Jiná část plánu např. říká, že "státní instituce mají platit faktury malým a středním podnikům za poskytnuté služby do jednoho měsíce". Proč do jednoho měsíce? A proč jen malým a středním podnikům? Odpověď je jednoduchá: protože tak to vymyslela ústřední komise.

Návrh komise stručně řečeno představuje široký plán centrálního plánování a řízení ekonomiky z bruselského centra. Jediná překážka je politická. Plán by musely vzít za svůj premiéři všech členských zemí. Jinak by to nebyl plán Evropské unie. Co když ale ve všech členských státech nevládnou socialistické vlády? Proč by se například Česká republika měla na popud Evropské komise zadlužit, když u nás koneckonců ani žádná finanční krize není? Proč bychom měli sypat další peníze do Evropské investiční banky, jen aby mohla spoluzachraňovat německé automobilky?

Obávám se, že Evropská komise se hluboce mýlí v tom, že by navržená opatření mohla zlepšit ekonomickou situaci. Přerozdělování peněz a centrální rozhodování o tom, do čeho a kolik investovat, vždy vedlo jen k hospodářskému úpadku.

Evropská unie urgentně potřebuje obranné mechanismy, které by takový plán zastavily.

Lisabonská smlouva neplatí

Evropská unie ale dnes – kdybychom vycházeli ze základních smluv – nemá mandát řídit hospodářskou politiku jednotlivých členských zemí. Smlouvy o Evropské unii obsahují k hospodářské politice pouze ustanovení v Maastrichtslé smlouvě, která požadují, aby země, které usilují o vstup do eurozóny, držely deficity veřejných financí pod 3 % hrubého domácího produktu a aby jejich míra veřejného dluhu nepřesáhla 60 % HDP. Pro země, které již jsou členy eurozóny, platí ustanovení tzv. Paktu stability a růstu, podle kterého deficit veřejných financí nesmí být pod hrozbou finančních sankcí nad 3% HDP. Nic o tom, že by Evropská komise jednak mohla vyzývat členské státy k většímu zadlužení a jednak říkat, na co tyto půjčky vynakládat, ve smlouvách není.

To měla změnit Lisabonská smlouva. Praví se v ní: "Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc Unie" a "…Za tímto účelem přijme Rada opatření, zejména hlavní směry těchto politik." Navíc Lisabonská smlouva poprvé vtěluje do základního práva Evropské unie základní charakter hospodářské politiky: "Unie…usiluje o udržitelný rozvoj…založený na…sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku." Liberální hospodářská politika je tedy tímto vyloučena.

Tato ustanovení Lisabonská smlouva plně převzala z dříve zamítnuté Evropské ústavy. Lisabonská smlouva oproti zamítnuté euroústavě změnila jedinou věc: Na popud francouzského prezidenta Sarkozyho se zrušila věta "Unie poskytuje svým občanům trh s volnou a nepokřivenou hospodářskou soutěží." Místo toho je tam strohé "Unie vytváří vnitřní trh".

Tento plán by mi nikterak nevadil, kdyby to byl řekněme francouzský plán demokraticky zvolené francouzské vlády pro Francii. Nemohu se ale smířit s tím, aby toto byl centrální ekonomický plán evropských elit pro všechny evropské země.

Závěr

Soudný člověk, když si prostuduje plán Evropské unie, musí uznat, že o finanční krizi v něm nejde. Návrhy komise sotva vyléčí finanční krizi. Naopak skrze tzv. efekt vytěsňování stíží přístup podnikatelů k úvěrům. Finanční krize se pro Evropskou unii stala záminkou k prohloubení socializace ekonomiky a přisvojení si nových kompetencí. Evropské unii by měl někdo sdělit, že k tomu zatím nemá mandát.

Chci věřit, že český premiér bude "Plán obnovy pro růst a zaměstnanost" Evropské komise na nadcházejícím prosincovém zasedání Rady rázně vetovat a přátelům v Evropské unii připomene, že Lisabonská smlouva ještě nebyla ratifikována.

---

[1]http://ec.europa.eu/commission_barroso/president/pdf/Comm_20081126.pdf

Petr Mach, Ph.D., Centrum pro ekonomiku a politiku