ENEN CZE
===

články

Marek Loužek: Finanční krize je očistná lázeň

MF Dnes, Kavárna D7-8, 18.10.2008

publikováno: 20.10.2008, čteno: 3416×

 

Dramatický vývoj na světových burzách a bankroty či odprodeje několika významných bank v USA i Evropě ukazují, že finanční sektor zažívá revoluci. Světoví politici prosazují záchranné plány a centrální bankéři pumpují do ekonomik peníze. Od počátku americké finanční krize uplynulo více než rok a konec zatím není v dohledu. Dostanou problémy finančního sektoru světové hospodářství do recese? Máme se bát hluboké hospodářské krize podobné 30. letům 20. století?

Splasknutá bublina

Hospodářská krize 30. let minulého století zůstává mementem. Od černého čtvrtku v roce 1929 ke dnu v roce 1933 uplynuly tři roky a nezaměstnanost v USA vzrostla na 25 %. Reálný HDP klesl na dvě třetiny a investice na jednu desetinu své úrovně z roku 1929. Ceny klesly o 25 % a akciový index na šestinu původní hodnoty. Máme se bát podobného vývoje?

Rozdílů mezi situací dnešní a tou ve 30. letech je více než podobností. Dnešní krize trvá asi rok a nezaměstnanost v USA se drží na 6 %. Hrubý domácí produkt ani ceny neklesají. Americká ekonomika stále roste slušným meziročním tempem 3 %. Za celý letošní rok se očekává růst 1,6 %. To je sice méně než před pár lety, ale žádný důvod k pesimismu to není.

K hospodářské depresi ve 30. letech přispěla americká centrální banka, která uprostřed recese zpřísnila měnovou politiku. Dnes FED a další centrální banky lijí do trhu likviditu a ke zpřísnění měnové politiky se nechystají. Vážně ohroženy jsou dnes 4 % amerických hypoték, zatímco v roce 1934 to bylo 40 %.

Mluvit o hluboké hospodářské krizi je proto předčasné. Dochází ke zpomalení světové ekonomiky, ale nijak dramatickému. Světové hospodářství letos poroste stále slušným tempem 4 %, mimo jiné díky obdivuhodnému růstu Číny a Indie. Finanční krize v USA se zatím téměř neprojevila v reálné ekonomice. Splaskla jen finanční bublina.

Zatím nedochází ani k řetězovým krachům bank, spíše jednotlivým bankrotům nebo převzetím jinou bankou. Za velké hospodářské krize zkrachovalo v USA 11 000 z 25 000 bank. Takovým číslům se dnes ani náhodou neblížíme. To, že se některé banky spojí a méně úspěšné zaniknou, je přece normální.

Hospodářské cykly

Politika americké centrální banky se pohybuje ode zdi. Při splasknutí internetové bubliny a zakolísání po 11. září a nalil FED do trhu likviditu a snížil úrokové sazby až na 1 %. Na přelomu let 2006-07 úrokové sazby naopak vyšrouboval na více než 5 %, takže někteří dlužníci začali mít problémy se splácením úvěrů.

To se týká hlavně hypotéčních úvěrů, které banky poskytly méně spolehlivým klientům. Lehkomyslně přeprodávané a špatně jištěné druhořadé hypotéky najednou vyplavaly na povrch. Strukturované produkty s nimi pak ztratily na ceně. Ceny nemovitostí v USA již klesly o čtvrtinu, ale blíží se ke svému dnu.

K rozvoji špatných úvěrů přispěl stát svým ochranářstvím. Community Reinvestment Act z roku 1977 uložil bankám poskytovat levné hypotéky chudším občanům v sousedství. Za prezidentování Billa Clintona schválil Kongres další zákon, který umožňoval rizikové úvěry převádět do podoby cenných papírů a obchodovat s nimi.

Státní intervencionismus nemusí krizi vyřešit, nýbrž může ji dokonce prohloubit. Hospodářské cykly jsou přirozenou součástí tržní ekonomiky. Snažit se je vyhlazovat státními zásahy nedělá dobrotu, neboť vzhledem k časovým zpožděním se cykly více rozkolísají, místo aby se stabilizovaly.

Akciová houpačka

Pád cen akcií bychom neměli dramatizovat. Kolísání na trhu s akciemi tady bylo vždy. Akcie jsou někdy drahé, někdy levné a bezprostředně z toho žádná krize nevzniká. Může opticky ztenčit nebo nafouknout úspory lidí, ale nebezpečím pro reálnou ekonomiku není. Daleko závažnější je, když si banky nechtějí navzájem půjčovat.

Kurzy akcií kopírují (nebo předchází) vývoj reálné ekonomiky, ale s obrovskými výchylkami. V dobách recese akcie padají ke dnu a v dobách expanze šplhají do nebes, ačkoli reálné hospodářské výsledky firem se tak zásadně nemění. Když jsou akcie a nemovitosti velmi levné, přichází čas nakupovat. Kdo zachytí správný okamžik, vyhraje.

Finanční krize se zbytečně dramatizuje. Média ráda přinášejí katastrofické titulky, protože jim stoupá sledovanost. Někteří finančníci mají možná rovněž zájem na tom, aby se věřilo, že banky jsou v krizi, protože v hysterické náladě se jim snadněji žádá o státní pomoc. Pro daňové poplatníky to však dobrá zpráva není.

V ekonomice jsou důležitá očekávání. Optimismus nebo pesimismus na trzích působí jako sebenaplňující se proroctví. Býčí i medvědí trhy jsou iracionální. Když se lidé budou strašit krizí, může krize opravdu přijít. Proto je třeba vlít do žil optimismus a naději. Každá krize jednou skončí. Na tu dnešní budeme jednou vzpomínat jako na epizodu, která byla nepříjemná, ale dala se přežít.

Fiskální náklady

V mezinárodním srovnání vypadá americká krize jako sice závažná, ale nikoli katastrofální. Hrubé fiskální náklady na pomoc v bankovní krizi, která loni v USA začala, by se dnes vyšplhaly (včetně schváleného záchranného plánu na převzetí špatných hypoték za 700 miliard dolarů), na 5,8 % HDP.

Pro srovnání: hrubé rozpočtové náklady na finskou bankovní krizi z roku 1991 dosáhly 12,8 % HDP, mexická finanční krize od roku 1994 stála daňové poplatníky 19,3 % HDP, japonská krize od roku 1997 zatížila rozpočtovými náklady 24 % HDP, Jižní Korea od roku 1997 musela zaplatit 31 % HDP. Česká sanace bank po roce 1996 stála 6,8 % HDP.

Američané se nacházejí v celku normální situaci, která v tržní ekonomice čas od času přichází. V roce 1989 uhradil americký vládní fond nesplacené dluhy spořitelní a úvěrové asociace za 481 miliard dolarů. Je to sice méně než dnes, ale ne řádově. V 80. letech zkrachovalo téměř dva tisíce bank a svět se nezbořil.

Přeskupení na finančním trhu lze vnímat jako ozdravný proces a očistnou lázeň. Neúspěšné firmy zbankrotují, nebo je někdo koupí. Neúspěšní šéfové odejdou a za pár let se objeví jinde. Oddělí se zrno od plev. Ekonomika se dříve či později uzdraví a nejhorší scénáře se pravděpodobně nenaplní.

Pády některých bank, např. největší americké spořitelny Washington Mutual, nebyly způsobeny toxickými aktivy, nýbrž spíše nedostatkem hotovosti v důsledku bankovní paniky. V bankovním systému je klíčová důvěra. Panika a hysterie může způsobit ztráty daleko větší, než kolik činily původní ztráty z druhořadých hypoték.

Morální hazard

Je příznačné, že z pětky velkých investičních bank zůstaly jen dvě – Goldman Sachs a Morgan Stanley. Obě se zřekly tradičního byznysu a přestanou provádět rozsáhlé spekulace na úvěr. Takové operace byly příliš rizikové. Riziko nechť podstupují soukromí klienti. Obě se zřejmě změní na komerční banky pod kontrolou FEDu.

Převzetí Fannie Mae a Freddie Mac předznamenalo další vývoj. Kdyby je vláda znárodnila, bylo by to na pováženou. Pokud ale ministerstvo financí obě agentury zeštíhlí a výhledově prodá, nevzniká až takový problém. Podobně záchrana největší světové pojišťovny AIG připomíná řízený bankrot pod taktovkou nikoli soudu, ale vlády.

Když zkrachuje na rohu ulice pekařství, starosta nepřijde a nedá majiteli zadarmo balík, aby jeho byznys pokračoval. V případě Wall Streetu to najednou platí. Vzniká problém morálního hazardu. Natažená ruka je potenciálně nekonečná. Wall Street není sociální stát. Proto je správné podporu provádět selektivně.

Záchranný plán v rámci Emergency Economic Stabilization Act za 700 miliard dolarů je jen částečným zmírněním problémů. Stát vykoupí toxické hypotéky a deriváty, pomoc nebude poskytnuta najednou, nýbrž postupně. Existuje nebezpečí, že banky se přestanou chovat odpovědně, když vědí, že jim stát v potížích pomůže.

Klienti mohou být motivováni přestat splácet hypotéky, nechat banku jejich pohledávku odprodat a nakonec od finančního zprostředkovatele vlastní dluh odkoupit za minimální cenu. Původní objem špatných hypotéčních úvěrů v hodnotě 300 miliard dolarů se tak při státním řešení může ještě zvýšit.

Pojištění vkladů

Úsloví, že banka je "příliš velká, než aby mohla padnout", je kruté, leč pravdivé. FED a americká vláda nechaly bez pomoci Lehman Brothers, ačkoli účetní hodnota jejich aktiv nebyla o mnoho nižší než AIG. Pád AIG by však zasáhl miliony pojištěných domácností a firem a byl by politicky mnohem nákladnější.

Problémem je, že některé banky v USA a Evropě se staly příliš velké na to, aby mohly padnout, ale i příliš velkými na to, aby mohly být zachráněny. Vlády Německa, Irska, Řecka, Rakouska a Dánska se tváří, že garantují všechny vklady v zemi, ačkoli není vůbec jasné, co to přesně znamená.

Podle spolkové vlády mají střadatelé na účtech přes 500 miliard eur, některé údaje hovoří až o bilionu eur. Při plném využití garance by se veřejný dluh v SRN zvýšil na téměř 200 % HDP, irský dokonce na 325 %. To by vyvolalo tlaky na tištění peněz a inflaci. Pikantní je, že stoprocentní garanci vkladů poskytl svým občanům rovněž Island, který je v bankrotu.

Návrh českého ministra financí pojistit vklady v českých bankách až do výše 50 000 eur ve stoprocentní výši je úlitba Bruselu. Jen mizivé procento Čechů má v bance vklad vyšší než 25 000 eur. Pojištění vkladů jde na účet daňových poplatníků, tedy občanů samých. Navíc jsou pojištěny jen tradiční vklady konzervativních klientů, nikoli investice ve fondech.

Pojištění mezibankovních půjček, který navrhují šéfové zemí eurozóny, by sice mohla ulehčit situaci na mezibankovním trhu, kde panuje nedůvěra a úrokové sazby jsou vysoké, ale představuje to riziko pro státní rozpočet. Banky se přestanou chovat odpovědně a budou ochotně půjčovat i rizikovým partnerům.

Regulace bank

Volání po posílení mezinárodních institucí, které by dohlížely na světové finanční toky, připomíná návrat k bretonwoodskému systému z roku 1944, který fixoval měnové kurzy, ale rozpadl se v 70. letech. Že by Mezinárodní měnový fond či nadnárodní instituce mohla lépe předvídat budoucí finanční krize, je utopie. Finanční krize jsou z podstaty nepředvídatelné.

Zneužívat současnou situaci k větší regulaci je nemoudré. Přísnější regulace bank jako nová pravidla pro vzájemné transakce či limity pro mezibankovní operace, které požaduje Evropská komise, jsou zbytečné. Taková opatření začnou platit nejdříve za tři roky, další tři roky bude trvat, než se jejich důsledky projeví. Trh už bude v tu dobu úplně jinde.

Regulace toku kapitálu je hloupost. V konečném důsledku na to doplatí ne banky, ale samotní klienti ve vyšších poplatcích. Evropští byrokraté chtějí být za každou cenu viděni, že něco dělají, ale důsledky mohou být kontraproduktivní. Lepší by bylo smířit se s pomalejším či nulovým růstem, projít očistnou katarzí a nabrat síly k dalšímu rozvoji.

Česká republika je finanční krizí postiženo relativně málo a investoři se sem stahují jako do bezpečného přístavu. Važme si toho. Naše banky ani fondy se nepustily do obchodů s toxickými hypotékami, bilance bank byly vyčištěny už na přelomu tisíciletí. Česká koruna nás do značné míry chrání od turbulencí na světovém finančním trhu.

Zpomalení české ekonomiky přijde, ale do recese nás neuvrhne. S kolísáním cen na burze se musíme naučit žít. Každá investice s sebou přináší i riziko. Kapitalismus neumírá, ale prochází tvůrčí destrukcí. Jakmile se světová ekonomika dostane z nejhoršího venku, ceny akcií se vrátí na vzestupnou dráhu a lidé budou moci zase klidně spát.

 

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­