články

Ve všech těch strkanicích kolem prezidentské volby, jako by zapadly alarmující údaje Českého statistického úřadu. Potvrzují, že již jedna třetina narozených dětí v ČR se rodí mimo manželství. Od roku 1997, kdy se mimo manželství narodilo 16 194 dětí, se za deset let jejich počet zdvojnásobil.

Je zbytečné mravokárně se ptát, zda je to dobře nebo špatně, protože ze zjištěných čísel je jasné, že to části společnosti nevadí. Problém vidím v tom, jak rychle se takto smýšlející část společnosti zvětšuje.

Co může být příčinou tohoto stavu?

Nemyslím si, že nejdůležitějším, ale rozhodně silným motivem k tomu, aby mladí lidé při zakládání rodiny nevstupovali do manželských vztahů, je štědrý sociální systém.

Je totiž dobře známou pravdou, že žena na mateřské dovolené, pokud se prohlásí za samoživitelku, má nárok na vyšší sociální příjem v porovnání se ženou na stejné mateřské dovolené, která ale před tím vstoupila do manželského svazku.

Za těchto okolností a za takto "nevýhodných" podmínek, mnohé ženy uvěří, že žít se svým partnerem "na hromádce" v jednom bytě a přitom vychovávat své dítě, znamená "efektivnější" čerpání do domácích rozpočtu.

Dalším důvodem je jistě i charakter okolního světa. V jednom ze svých předcházejících textů jsem použil převzatý termín společnost blahobytu.[1]

Ano, žijeme v době růstu životní úrovně, ať si kdokoliv říká, co chce. Společnost blahobytu neoblomně věří v to, že blahobyt je nepřetržitý a nekonečný a tato slepá víra následně zmenšuje vůli k sebeobětování.

Proč bychom se potom v takto celospolečensky sdílené iluzi měli poutat na rodinu? Proč by každodenní rutina a povinnost žít ve svazku založeném na nekonečném řetězci vyjednávání, ústupků, kompromisů, měla být atraktivnější než volnější a méně závazný život mimo manželský svazek?

Žijeme přece v otevřené společnosti, která nabízí jiné formy sebeuplatnění, než nemoderně být "jen" tátou a mámou. Zdá se nám to málo a zdá se nám to být ve svobodné společnosti příliš svazující.

Výsledkem tedy je, že "mladí lidé stojí v morální prázdnotě", jak argumentuje Roger Scruton, protože "společnost je rozdělena na ty, kteří ještě v rodinné hodnoty věří a na ty, kteří je považují za konzervativní, překonané, nic nového nenabízející, na hodnoty minulých století".[2]

Na utvrzování tohoto vědomí se podílejí média, akademické obce i politické proudy, kteří společně obhajují feminismus jako cestu odpoutání se od "starého řádu" a překonaného světa.

Společnost, která opouští tradiční vztah mezi dětmi a oběma rodiči, prolamuje rovněž staletá tabu - sexuální zábrany, umožňuje sňatky homosexuálů, hlásí se k euthanasii a oslavuje zřizování každé další poštovní schránky na nepohodlné novorozence - baby boxy.

To přirozeně vede k erozi odpovědnosti k rodině.

Rodina již v dnešní společnosti není vnímána jako nezbytný zdroj hodnot, které jsou dětem vštěpovány rovným dílem otcem a matkou. Je vnímána jako forma klece či svěrací kazajky. Rodina je v době, kdy není třeba myslet na to, kdo bude děti živit (protože čím dál častěji se má za to, že povinnost starat se má především stát), ztělesněním příliš svazující odpovědnosti.

Je až příliš normální říkat, že je "lepší žít na hromádce, protože když se to nepovede, rozchod je rychlejší".

To jistě platí, protože rodina, onen svazek otec - matka - děti, je nekonečným řetězcem každodenních vyjednávání, ústupků a kompromisů. Ty ve vztahu neformalizovaných vazeb dělat nemusíme.

Zvyšující se obliba přivádět děti na svět mimo manželství ze všech předcházejících důvodů destruuje systém zděděných hodnot. Tak sobecky, jak se dnes chovají partneři ke svým dětem, se budou jejich děti chovat k nim samotným.

Odpovědnost za důstojné stáří svých rodičů posléze nechají na státu stejně tak, jak to před lety učinili rodiče s nimi.

Snad to vše zní příliš kazatelsky, ale věřím, že děti mají mít dva rodiče, že mají právo být vychovávány v normálním prostředí. A rodina, ve které chybí otec se všemi svými povinnostmi i právy, normální není.

A to říkám i přesto, že vím, nakolik je život těžký, složitý, nespravedlivý a mnohdy i zlý.

Jsem prostě staromódní.

[1] Fiala, Petr: (in) Evropský mezičas, Barrister and Principal, Brno, 2007

[2] Scruton, Roger: Západ a ti druzí, Barrister and Principal, Brno, 2007, str. 76

Ivo Strejček

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 3, poslední 18.02.2008 10:47

18.02.2008 10:47 | Vážený pane, (johmen)

19.02.2008 00:49 | Také žiji na psí knížku. (Pierre)

27.02.2008 17:37 | ...stává se prázdnou slupkou (Přemek)