články

Patříte mezi spotřebitele, kteří při nakupování potravin důsledně studují to, z čeho se skládají, jaké látky byly použity k jejich výrobě, jakou mají kalorickou hodnotu a podle těchto informací se rozhodujete, zda daný výrobek koupíte?

Pokud ano, pak vám minulý týden jistě udělali radost úředníci Evropské komise svým návrhem, jehož cílem je "zpřehlednit údaje na etiketách potravin a přiblížit je potřebám spotřebitelů v EU".

Daný návrh zavádí povinnost "uvádět energetickou hodnotu, obsah tuku, nasycených mastných kyselin, sacharidů (s konkrétním uvedením cukrů) a soli v jedné porci nebo na 100 mililitrů či gramů výrobku a zobrazit tuto informaci zřetelně na přední straně balení". Navíc se musí uvádět i podíl těchto složek na referenčních příjmech (např. doporučených denních dávkách).

Předloha nařízení, jako každé podobné nařízení na ochranu spotřebitele, je přehnaně detailní a jde dokonce tak daleko, že stanoví zásady pro označování potravin, které bude muset výrobní odvětví dodržovat. Patří mezi ně i požadavek, aby "etiketa byla čitelná (písmo velikosti alespoň 3 mm), přehledná a věcně správná, a aby způsob uvedení dobrovolných informací neodváděl pozornost od informací povinných"[1].

Ti z vás, kteří se při nakupování rozhodujete podle výše popsaných pravidel, jste jistě rádi. My ostatní, kteří se domníváme, že jsme spotřebiteli suverénními a kteří se rozhodujeme na základě kombinace naší potřeby a nabídnuté ceny, je to informace sporná.

Evropská komise tvrdí, že spotřebitel "má právo rozhodnout se informovaně". To je jistě pravda, kterou nemusí objevovat evropský komisař pro zdravou výživu Kyprianu.

Kapitánem v tržní společnosti není ani podnikatel ani kapitalista. Ti neurčují, co se má vyrábět. Kapitánem je spotřebitel. Ten určuje, co se má vyrábět, ten určuje ceny a pokud jej podnikatel neposlouchá, pak zkrachuje.

"Podnikatelé jsou při řízení svých podniků bezcitní a musí mít tvrdé srdce, protože sami spotřebitelé – jejich nadřízení – jsou bezcitní a mají tvrdá srdce"[2] konstatoval před pár desítkami let Ludwig von Mises.

Tato pravda zdůrazňuje, že spotřebitelé v tržní společnosti nejsou slepými koťaty a nepotřebují nikoho, kdo by je vodil při jejich rozhodnutích za ručičku. Umějí se rozhodovat sami a spontánně. Své prostředky utrácejí pouze za to, co oni sami považují za užitečné. Podnikatelům (třeba výrobcům jogurtů) vysílají signál, jakou kvalitu jsou ochotni za nabídnutou cenu akceptovat.

Pokud tedy výrobce jogurtů sám uváží, že získá na trhu převahu tím, že sám a dobrovolně (bez byrokratického zásahu shora) uvede na svých etiketách důležité podrobnosti o svém výrobku, pak ať to učiní. Pokud si tyto informace zákazníci přejí a pokud je současně obsah jeho produktu stejně dobrý jako nabízí konkurence a pokud je jím nabízená cena přijatelná, pak jistě dojde většího odbytu (a tedy zisku) než jeho konkurenti.

Vím, snad mi namítnete, že popisuji ideální situaci. A v mnohém ohledu budete mít pravdu. Podmínky, za kterých se neviditelně řídí trh, fungují pouze v nenarušeném tržním prostředí. A takové prostředí tady v současnosti jen stěží existuje, neboť je čím dál častěji narušováno nařízeními a návrhy, jako třeba tím dnešním.

V prostředí, ve kterém stále častěji za zákazníky přebírají rozhodnutí úředníci, si velcí hospodářští (a nejen potravinářští) obři hledají cestu k úředníkům víc než k zákazníků. Protlačí si u byrokratů (i politiků) takové podmínky, které jsou pro ně výhodnější než pro jejich konkurenty. Svého zisku pak nedosahují soupeřením o přízeň zákazníků, ale soubojem o přízeň úředníka a politika.

Právě proto se rodí nepochopitelné nápady na drastickou regulaci reklamy, na povinné sdělování o přítomnosti alergenů v jídlech podávaných v restauracích, na povinné balení potravin, na přípustnou velikost prodávaného ovoce a zeleniny, na bezdotykové baterie v restauracích a kuchyních, na povinnou výšku stropů na toaletách atd.

Tato opatření dávno neřídí zákazníci, ti to jenom platí. Nic totiž není zadarmo a každou doplňkovou podmínku, kterou musí podnikatel splnit, musí promítnout do konečné ceny.

Vím, poslouchá se to vlídně a příjemně, že existuje kdosi mimo nás, který nad námi a naším zdravím drží ochrannou ruku, kdo nad námi bdí a naše poklesky umí za nás napravit.

Není většího omylu. Pouze my sami jsme strůjci svého štěstí. My jsme odpovědni za své zdraví.

V tomto ohledu je totiž termín "veřejné zdraví" zcela zavádějící. Žádné veřejné zdraví neexistuje. Je to pouze moje, tvoje a vaše zdraví, stejně jako moje, tvoje a vaše odpovědnost za něj.

Zákazník je suverénní a v onom misesovském pojetí kapitánem nade všemi. Pokud potřebuje informace o potravinách, které nakupuje, sám si to vynutí. K tomu nepotřebuje bruselské či pražské úředníky, které navíc ze svých daní platí.

[1]http://ec.europa.eu/food/food/labellingnutrition/foodlabelling/index_en.htm

[2] Mises, Ludwig von: Lidské jednání, pojednání o ekonomii. Liberální institut, Praha 2006, str. 249

Ivo Strejček, poslanec Evropského parlamentu

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 05.02.2008 15:25

05.02.2008 15:25 | Kapitany hledejte jinde... (Dusan)

06.02.2008 06:49 | podle mě se termín "veřejné... (Petr Kohout)

07.02.2008 02:10 | to sportovní oblečení si nekupte (Pierre)

07.02.2008 13:18 | Ano,spotrebitel neni ani krtecek, natoz... (Dusan)

07.02.2008 17:25 | spotřebitel má velkou moc (Pierre)