články

Tomáš Ježek vydal knihu o české privatizaci

Knihu Tomáše Ježka "Zrození ze zkumavky" (2007) vezme s chutí do ruky každý, kdo se zajímá o ekonomickou transformaci naší země. Knížka vycházející z monografie nedávno vydané na VŠE nabízí originální svědectví jednoho z protagonistů české privatizace 1990-97. Jde z velké části o obhajobu kroků, jichž se Ježek osobně účastnil, a naopak kritiku těch, které neprováděl.

Paradox privatizace

Patnáctero rad ze startovní čáry privatizace je inspirativní. Ježek naráží na základní paradox privatizace, že soukromé vlastnictví, které se přivádí na svět, nevzniká přirozeně, nýbrž vychází z vládní laboratoře – podobně jako dítě ze zkumavky. Ježek se nebojí rozdat velkou část majetku státu občanům a obcím zdarma. Přispěje to k rychlosti privatizace, aniž by se stát zapletl do korupčních koalic.

Lze souhlasit s Ježkem, že privatizaci je třeba udělat rychle. Čím déle se privatizace potáhne, tím více se bude zužovat prostor pro systémová opatření a tím více se bude privatizace dostávat pod tlak nenasytných veřejných financí a koalic korupčníků. Aktuální je autorovo varování, že by se výnosy z privatizace neměly zalepovat díry v běžných příjmech státního rozpočtu.

Ježkovo volání, aby do privatizace bylo zapojeno co nejvíce právníků, kteří si osvojili přirozenoprávní myšlení, je spíše zbožné přání. Obec právníků byla komunistickým režimem zdevastována více než obec ekonomů. Proto bylo přirozené, že hlavní roli v privatizaci sehráli ekonomové. Generace osmašedesátníků již nedokázala zapálit srdce pro třetí cestu a země se proto směle vydala k obnovení kapitalismu.

Ježek trefně oponuje kritikům, kteří tvrdili, že byl podceněna morální dimenze transformace. Rétorika o podcenění významu morálky v průběhu privatizace není podle autora ničím jiným než recidivou starého spoléhání na všemocnost a vševědoucnost státu, který by měl morální jednání občanů zařídit, tedy spoléhání se na něco, co je pravou příčinou morálního úpadku než nadějí na jeho léčení.

Ježek si rovněž správně uvědomuje, že transformační privatizace se odlišovala od standardních privatizací prováděných na Západě. Naše vláda proto nemohla sledovat jako svůj hlavní cíl maximalizace příjmů z privatizace. Klíčem bylo co nejrychlejší předání majetku do rukou soukromých subjektů. Pomalá privatizace by vzhledem k obrovskému množství majetku státu trvala desítky let.

Privatizace byla pojímána jako nástroj změny systému, nikoli jako nástroj zvýšení efektivnosti podniků. Proto nesměla odolat pokušení, aby se na tento systémový cíl nabalily vedlejší cíle jako např. obstarání dodatečného kapitálu pro podniky, jejich oddlužování, restrukturalizace, zkvalitňování managementu apod. Přijetí německého vzoru bez německých rozpočtových zdrojů by udělalo z českého FNM novou státní plánovací komisi.

Zahořklý otec

Zatímco analýza privatizace do roku 1992 je popisována vcelku věcně a fundovaně, do rozboru pozdější privatizace a postprivatizačního období se Ježkovi vloudila řada klišé a ideologických tezí. Tvrzení, že z majetku ve fondech v hodnotě sto čtyřicet miliard korun z roku 1996 byl ukraden majetek za téměř padesát miliard korun, připomíná rétoriku Miloše Zemana, nikoli argumentaci liberálního ekonoma.

Tunelování, na něž se Ježek několikrát odkazuje, je transfer aktiv a zisku z podniků ve prospěch manažerů nebo kontrolujících akcionářů. Takové transfery se občas dějí od doby, co se v obchodním světě objevil jeden z jeho největších vynálezů – akciová společnost. Při správě a řízení korporací existuje konflikt zájmů principala a agenta. Tento problém, který byl u nás značně zveličen, není české specifikum, existoval i v Maďarsku či Polsku.

Zbytečné naděje vzbuzuje Ježkovo volání po regulaci kapitálového trhu. Názor, že kapitálový trh může být nechán bez dozoru, není zlomyslnost ani "hrubý intelektuální omyl", nýbrž běžný názor představitelů chicagské ekonomické školy. Vždyť už George Stigler prokázal, že americká Komise pro cenné papíry nemá žádný vliv na kvalitu veřejně obchodovatelných cenných papírů.

Ježkova kniha poutavě vypráví o době, kdy se z rybí polévky dělalo akvárium. To, že autor využil vlastní zkušenosti a zdroje, je záslužné. Literatura, s níž Ježek pracuje, by však mohla být daleko bohatší. To, že autor opomíjí některé mladé ekonomy, lze ještě prominout. Zarážející je, že autor necituje práce svých kolegů Václava Klause či Dušana Třísky, kteří privatizaci rovněž prováděli.

Tomáš Ježek se považuje za "otce privatizace" dokonce natolik, že považuje za "hrubou politickou chybu" rozhodnutí uspořádat volby již v roce 1992, po pouhých dvou letech práce obou parlamentů a vlád. Na své ministrování v letech 1990-92 vzpomíná jako na zlatou éru, zatímco pozdější období bylo podle něj poznamenáno řadou chyb, nedostatků a dokonce zločinů. Z knihy na nás bohužel mluví otec trochu zahořklý.

Tomáš Ježek: Zrození ze zkumavky. Svědectví o české privatizaci 1990-97: Praha, Prostor 2007. 224 stran.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 05.02.2008 09:48

05.02.2008 09:48 | k těm právníkům (Totedyne)