články

Edmund Burke: "otec konzervatismu"

"Otcem" britského konzervatismu a konzervatismu vůbec se stal whigovský politik Edmund Burke(1729-1797), který až do Francouzské revoluce prosazoval z pohledu současníků spíše liberální kauzy, když kritizoval útisk katolických Irů, vedl spor proti bezohledné správě britského guvernéra v Indii a podporoval počáteční požadavky amerických kolonistů. V jedné své parlamentní řeči z roku 1775 se snažil zabránit střetu mateřské země s americkými osadníky touto argumentací: "…obyvatelé kolonií jsou potomky Angličanů. Anglie je, pánové, země, která stále, jak doufám, respektuje svou svobodu, kterou dříve zbožňovala. Kolonisté…jsou proto oddáni nejen svobodě, ale svobodě podle anglických představ a ve shodě s anglickými principy. Není třeba hledat abstraktní svobodu, stejně jako kteroukoli abstrakci. Svoboda je neoddělitelnou součástí některých konkrétních objektů…Velké boje za svobodu se této zemi od počátku týkaly hlavně otázky daní…Na otázce daní se cvičila nejschopnější pera a nejvýmluvnější jazyky, pro ni pracovali a trpěli největší duchové…Věnovali nekonečné úsilí tomu, aby zemi vštípili zásadu , že ve všech monarchiích to musí být sám lid, kdo má-ať přímo nebo zprostředkovaně- moc rozdávat své vlastní peníze, jinak nepřetrvá ani stín svobody…Abychom dokázali, že Američané nemají právo na své svobody, usilujeme každý den o popření zásad, v nichž je uchován celý náš vlastní duch…Dokud budete natolik moudří, že budete uznávat svrchovanou autoritu této země jako svatyni svobody, posvátný chrám zasvěcený naší společné víře, kdekoli vyvolená rasa synů Anglie bude uctívat svobodu, oni obrátí svou tvář k vám…Otroctví mohou mít kdekoliv. To je plevel, kterému se daří v každé půdě." [1]

Burke však nepodporoval svobody na základě abstraktních liberálních principů, ale na základě zděděných místních svobod. "Burke byl liberální, protože byl konzervativní",[2] jak o něm říká americký konzervativní myslitel Russel Kirk. Francouzská revoluce pro Burka znamenala extrémní rozchod s dosavadní tradicí, protože zpupní revolucionáři chtěli narýsovat novou společnost bez ohledu na staletý vývoj. Burke o tom říká: "Sama idea konstrukce nové vlády stačí k tomu, aby nás naplnila odporem a hrůzou. Za Revoluce (míněna Slavná revoluce 1688-pozn. LP) jsme si přáli, a přejeme si i dnes, odvozovat vše, co máme, z odkazu našich předků. Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu. Všechny reformy, jež jsme až dosud uskutečnili, se děly s odvoláním ke starým časům a doufám-ba co víc, jsem přesvědčen- že i při všech případných budoucích reformách se pečlivě přidržíme této tradice, autority a vzoru."[3] "Je třeba nekonečné obezřetnosti, pokud se někdo odváží strhnout stavbu, jež po věky alespoň uspokojivě odpovídala obecným cílům společnosti, nebo ji stavět znovu, aniž by měl před očima příklady a vzory, jejichž užitečnost byla již ověřena."[4]

Burke kritizuje abstraktní a univerzální princip lidských práv prosazovaný intelektuály: "Občanské svobody se zde tedy (v britské ústavě-LP) nenárokují na základě abstraktních principů, jako jsou ´lidská práva´, ale jako práva Angličanů a odkaz předků."[5] Burke odsuzuje rozum zbožšťující intelektuály: "Tito lidé zkušeností opovrhují, mají ji za moudrost primitivních nevzdělanců, a pokud jde o to ostatní, zhotovili skrytou nálož, která v jedné velkolepé explozi rozmetá všechny starobylé vzory, všechny precedenty, charty a akty parlamentu. Mají přece ´lidská práva´."[6]"K čemu je rozebírání abstraktních práv člověka na jídlo a na léky? Problémem je to, jak je obstarat a poskytovat. K jeho řešení každopádně doporučuji přivolat na pomoc sedláka a lékaře spíše než profesora metafyziky."[7]

Oproti univerzalismu staví Burke partikularismus a vlastenectví, kritizuje revolucionáři provedené mechanické rozdělení Francie na umělé distrikty, které nemají historické ani tradiční opodstatnění: "Posud nikdy nebyl žádný člověk poután pocitem hrdosti, sounáležitosti a láskyplného vztahu k nějaké čtvereční výměře (míněny francouzské okresy –pozn. LP). Nikdy se nebude hrdě hlásit, že je příslušníkem Čtverce č. 71 či občanem nějakého jiného abstraktního útvaru s přidělenou visačkou. Občanské cítění se v nás probouzí v našich rodinách. Kdo je chladný v příbuzenských vztazích, nemůže být horlivým občanem. Naše city se postupně dotýkají širšího sousedství a pronikají k tradičním vztahům v provincii. To jsou ti rodinní známí v zájezdních hostincích a na místech oddechu. Rozdělení naší země vytvořená zvykem, a ne křečovitým rozhodnutím moci, dávala vzniknout spoustě malých obrázků velké země, které naplňovaly srdce hřejivým citem. Tato patriotická zaslíbenost nijak nedusí lásku k celku. Snad právě ona je průpravou a otvírá cestu k vyšším a rozlehlejším horizontům a vztahům, které jedině jsou s to člověka pohnout k citové účasti na rozkvětu a blahu království tak rozsáhlého, jako je Francie, prožívané stejně silně, jako by šlo o jeho nejsoukromější zájmy."[8] "Být citově poután ke své skupině, milovat ten malý oddíl, k němuž člověk ve společnosti náleží, je prvním principem (jakýmsi zárodkem) společenského citu. Je to první článek řetězce, jímž dospíváme k lásce vlasti a lidstvu."[9]

Politickému myšlení Edmunda Burka[10] je zapotřebí se věnovat , neboť každý opravdový britský konzervativec na něj nějakým způsobem navazuje. Burke navíc ovlivnil i řadu amerických konzervativců a klasických liberálů. Základní principy konzervatismu totiž jako první formuloval on.

Margaret Thatcherová přistupovala ke snaze eurooptimistů konstruktivisticky vytvořit jeden evropský superstát se stejně skeptickým postojem jako Burke přistupoval k sociálně inženýrským a univerzalistickým aspiracím francouzských revolucionářů. Na Burka se odvolávaly poměrně odlišné osobnosti pravice jako například F. A. Hayek, Russel Kirk, Joseph de Maistre, John Randolph, Roger Scruton, Margaret Thatcherová a dnes Václav Klaus.

Lukáš Petřík

[1] Cit. dle SANDOZ, Ellis: Základy americké svobody a vlády zákona, in: ŽEGKLITZ, Jaromír (ed.) : Velké postavy politické filosofie, Občanský institut Praha 1996, s. 88.

[2] KIRK, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000, s. 41.

[3] BURKE, Edmund: Úvahy o revoluci ve Francii, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1997, s. 43.

[4] Tamtéž, s. 71.

[5] Tamtéž, s. 44.

[6] Tamtéž, s. 68.

[7] Tamtéž, s. 71.

[8] Tamtéž, s. 202-203.

[9] Tamtéž, s. 57-58.

[10] O něm srov. KIRK, R.: Konzervativní smýšlení…, s. 31-94 (kapitola Burke a politika zvyklosti); BABBIT, Irving: Demokracie a vůdcovství, Občanský institut, Praha 2003, s. 87-100 (kapitola Burke a morální imaginace); HAMPSHER-MONK, Ian: Edmund Burke, in: MILLER, David (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barrister & Principal, Brno 2000, s. 47-50; GRANT R. A. D.: Edmund Burke, in: SCRUTON, Roger (ed.): Konzervativní myslitelé, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1994., s. 27-43; FELLOWS, Roger: Edmund Burke, in: ŽEGKLITZ, Jaromír (ed.) : Velké postavy politické filosofie, Občanský institut Praha 1996.

Lukáš Petřík, politolog

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.