články

Při čtení pokusu o reakci na článek "Ano, věříme v technologický pokrok" (HN, 28.5.2007) pánů Myslivečka a Pertolda (HN, 14.6.2007) jsem se střídavě bavil i trpěl. Nikdy jsem ani o jednom z nich neslyšel, ale musím uznat, že mají kuráž. Spojit tolik neznalosti, logické nekonzistence a nepochopení s takovou dávkou silných slov, to chce opravdu kus odvahy. Její odvrácenou stranou je riziko, že si člověk v každém odstavci naběhne na vidle, které si v tom předchozím nastražil. A to se také oběma pánům stalo.

Ekonomie a prostá logika

Nejprve tedy nelogičnost. Oba pánové tvrdí, že všechny kvantitativní predikce budoucnosti, včetně těch týkajících se technologického pokroku, jsou nejisté a často střílejí mimo. Proč tedy tak slepě jako oni a mnozí další věřit dnes číselným predikcím o vývoji klimatu na několik desítek let dopředu, když třeba počasí umíme zcela spolehlivě předpovídat maximálně na několik desítek hodin? Pokud nás od klasické Malthusovy (1798) chybné predikce nedostatku obživy při geometricky rostoucí populaci systematicky zklamaly všechny "malthusiánské" a později "meadowsovské" číselné předpovědi o mezích růstu, bariérách technologického pokroku, přelidnění a vyčerpání zdrojů, proč jim právě tentokrát věřit? Proč investovat obrovské prostředky do záchrany před takto nedůvěryhodnými budoucími riziky? Číselné předpovědi dopadů hypotetických změn klimatu na lidstvo jsou přitom další variací na predikce tohoto typu. Právě jako ekonomové bychom měli znát podstatu těchto špatných predikcí: vždy měří zítřek očima dnešní technologie a dnešních znalostí. Proto jsou zítra úsměvné.

Proto tudíž konstatování z našeho původního článku, že technologický pokrok bude jistě pokračovat, nechce a nemůže být kvantitativní, číselnou predikcí tohoto druhu. Je axiomatickou předpovědí vycházející z prostého a nikým nezpochybňovaného konstatování ekonomů, že člověk jedná. Jedná vždy tak, aby maximalizoval svůj užitek (jakkoli široce definovaný) a k tomu využívá dostupné prostředky, mimo jiné svůj například rozum, naakumulované znalosti apod. To je přece kánon mikroekonomie. Že tomu tak bude vždy v budoucnu, vychází z podstaty člověka. Toho člověka, jehož chování je základní studijní látkou ekonomické vědy.

Nebo nám snad oba adepti ekonomické vědy chtějí namluvit, že zítra, pozítří, za rok, za sto let nebudou lidé jednat, tedy myslet, pracovat, tvořit? Že skončí růst poznání, tedy i technologický pokrok, který nepadá náhodně z nebe a je v podstatné míře endogenní, vnitřní vlastností ekonomiky? Že přestanou platit zákony nabídky a poptávky? Že najednou budou lidé systematicky požadovat dobrovolně za práci menší výplatu než mohou dostat a za zboží budou chtít platit systematicky více než kolik musejí zaplatit? To je zjevně absurdní a zásadně kontraintuitivní i pro laika, tím spíše snad pro průměrného studenta ekonomie.

Udanit k smrti

Stejně absurdní je pak prohlášení obou pánů, že by ekonom neměl slepě hájit tržní cenový mechanismus. A to má tedy ekonom zcela odmítnout vlastní disciplínu, která konzistentně několik století obhajuje, že spontánní tržní tvorba cen je nejlepším zatím známým mechanismem alokace vzácných zdrojů? Jistě, utopičtí socialisté a marxisté tvrdili něco jiného. Místo tržního mechanismu navrhli centrálního plánovače. Ovšem žádnou třetí metodu tvorby cen ekonomie nezná. A pokud se shodneme, že určování cen centrální autoritou se jako princip zdiskreditovalo nejen prakticky, ale díky ekonomii i teoreticky, není pochyb o nesmyslnosti tvrzení obou studentů. Hájit tržní tvorbu cen jako princip není ideologie, ale právě ekonomie. Naopak nehájit tržní tvorbu cen znamená novou teoretickou obhajobu centrálního plánovače. Nu, to by se na druhdy renomované CERGE učily pěkné věci.

Snad jde ale jen o neznalost. Tu totiž oba pánové projevují i při diskusi o externalitách. V široké ekonomické definici je externí (nezamýšlený) dopad na jiné přítomen v naprosto každém kontraktu. V používanější užší definici je pak externalitou dopad kontraktu či jednání na ty, kteří se kontraktu vůbec neúčastní. Nicméně i při této užší definici je externalit nekonečně mnoho. A snaha každou externalitu zdanit, regulovat či shora kompenzovat by vedla k nesmyslným koncům. Pro nedostatek prostoru jeden příklad: sám technologický pokrok je jedním velkým tvůrcem externalit. Mají snad výrobci aut navěky kompenzovat chovatele koní, po nichž už není poptávka? Mají výrobci počítačů či MP3 přehrávačů odškodňovat negativní externality zkrachovalým producentům psacích strojů nebo gramofonů? Nebo dokonce máme ty první zdanit? A abychom demonstrovali nekonečnost externalit: mají chytří studenti CERGE žádat zdanění těch hloupějších za to, že jim berou čas přitroublými dotazy na seminářích a zdržují výklad?

Jistě, oba pánové mají v komplikované otázce externalit jasno: externality zdanit a hotovo. Míní tedy asi tzv. "pigouovskou daň" navrženou ekonomem A. C. Pigouem v první polovině 20. století. Všimli si ovšem, že za zásadní zpochybnění tohoto způsobu řešení externalit dostal v roce 1991 jakýsi R. Coase Nobelovu cenu, a že místo nich nabídl cosi jako lepší definici vlastnických práv? Že většina externalit logicky vždy zůstává nekompenzována (často i nedetekována) a jen menší část se řeší právě změnami a úpravami vlastnických práv, soudními spory, narovnáními a podobně a jen mylý zbyteček politicky? Jistě, naši velmistři toto vše bohorovně přehlíží. V systému s nekonečnými externalitami by nás prostě jejich "prospěšnými" daněmi udanili k smrti.

Znova a lépe

Oba pánové ve svém kvaziekonomickém textu předvedli, co že má být ta "neideologická" ekonomie. Je především neznalá a její kánony budiž tyto: nekonečné daně řešící nekonečné externality, žádný tržní cenový mechanismus a hlavně žádné slepé hájení růstu. Ale ještě si to možná v dalším semestru promyslí, což by bylo dobře. Jednak proto, aby nedělali ostudu svým učitelům a také proto, abychom se my ostatní nemuseli děsit, jací tvůrci hospodářské politiky nám to rostou. Až dostudují, zkusí to snad s psaním znovu a lépe. Jinak by byli schopni v praxi velmi rychle udělat z České republiky Zimbabwe a to snad nechtějí ani oni sami.

Ing. Mojmír Hampl, PhD., člen bankovní rady ČNB

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 4, poslední 21.06.2007 13:01

21.06.2007 13:01 | Trzne ceny vss. Centralna banka (LIBERTARIAN)

21.06.2007 13:19 | Souhlasím s Pertoldem a Myslivečkem (Totedyne)

23.06.2007 16:38 | Centralní bankéři (Josef)

26.06.2007 13:15 | Chi, chi, chi... (Georg)