články

Jak nám Evropská unie zachraňuje mír

Následující argument jste jistě slyšeli mnohokrát a od mnohých. Objeví se, kdykoli přijde řeč na výčet zásadních výdobytků evropské integrace, ztělesněných Evropskou unií v její dnešní podobě a hlavně s jejími dnešními vyhlídkami. Věcnými argumenty občas i zarytého eurofila nahlodáte v jeho přesvědčení, že existující stav a způsob integrace evropských zemí je nejen správný, ale dokonce jediný možný. Ale nakonec vítězoslavně vytáhne svou nejvyšší kartu a má zato, že bere bank. Evropská integrace přece dosáhla jednoho nezpochybnitelného triumfu. Zajistila a udržela v Evropě MÍR! Tento argument je tak rozšířený a široce přijímaný, že se stal konvenční pravdou svého druhu. Pravdou nezpochybňovanou a pro mnohé nezpochybnitelnou. Kdo by přece, probůh, chtěl válku? A pro mír, který EU zajišťuje, snad nad jejími nedostatky můžeme přimhouřit oči. Takto si zmíněnou konveční pravdu překládají nakonec bohužel i ti, kteří jinak realisticky vidí na dnešní EU mnoho zkaženého či alespoň pokaženého.

Co když je ale všechno trochu jinak? Všimněme si, že dnešní EU budovaly od počátku pouze demokratické země. A v postupném procesu rozšiřování se jejími členy stávaly také bez výjimky pouze demokracie. Ty země, které demokratické nebyly, si na vstup do klubu musely počkat (jako nakonec i Česká republika).

Demokracie by měla být charakterizována tím, že její vláda či vlády v průměru respektují přání a tužby většiny obyvatel a snaží se je naplnit. Pokud to tak ovšem je, pak demokracie v průměru prostě neválčí, protože válka je velmi nepopulární u jakékoli většiny jakékoli země. Válka bolí, válka znamená pro většinu utrpení, nikoli blahobyt. Výjimkou mohou být snad jen rychlé vítězné války s velkými zisky, vedené hrstkou profesionálních vojáků a vyhrané navíc téměř beze ztrát. A to se ještě musí odehrávat na velmi vzdáleném teritoriu, nikoli doma. A takových věru mnoho není.[1]

Pokud je to tak, pak mír na území, na němž se rozkládá Evropská unie, nezpůsobuje EU nebo integrace jako taková, ale demokracie jako způsob vlády v jejích členských zemích. Kauzalita jde od demokracie k míru, nikoli od Evropské unie k míru.[2]

Nedemokratické země by spolu válčily jistě velmi snadno, jak nakonec ukazují příklady téhož krásného evropského kontinentu, jen datované do první a nikoli druhé poloviny 20. století a mnoha století předchozích. Je typické, že i mimo Evropu spolu v průměru častěji válčí nedemokratické režimy, než demokratické. A nedemokratické či polodemokratické režimy jsou nejčastěji "spolehlivou" hrozbou pro mír a stabilitu pro země s vládou založenou na vůli většiny.

Naopak jen to, že se libovolné země spolu sdruží a druží v nadnárodní entitě, jejich mírové soužití nezaručuje. Příkladem budiž Společnost národů, založená rok po skončení 1. světové války právě těmi zeměmi, které spolu nakonec krutě válčily ve 2. světové válce, počínaje Spojenými státy či Francií a konče Německem a Itálií. Evropský mír přestal fungovat, když přestala fungovat demokracie v posledně jmenovaných zemích, nikoli když přestala fungovat Společnost národů (ta samozřejmě s válkou skončila de facto též, ale její konec nebyl příčinou války, jen jiným důsledkem soumraku demokracie v některých členských zemích). Taktně přejděme, kolik válek mezi sebou vedly a stále vedou země spolupracující v OSN, nadnárodní integrační instituci, která má zachovávání míru přímo ve svém popisu práce.

Takže ještě jednou: i bez Evropské unie by mohl být v Evropě mír, i s ní by mohly být v Evropě války, kdyby evropské země přestaly být demokratické. Hovořit tedy o tom, že sama Evropská unie ve stávající podobě "způsobila" či dokonce "zajišťuje" v Evropě mír, je minimálně nepochopení kauzality, v horším případě manipulace. Ekonometři často používají pro popis tohoto jevu termín falešná regrese (spurious regression). To když se dvě časové řady spolu zdánlivě krásně pohybují a ekonometricky spolu hezky "ladí", ale jevy zachycené v jedné a druhé řadě spolu nemají nic společného, ani jeden nevysvětluje druhý a naopak. Jen je za nimi například třetí, řídící faktor, který naopak pohodlně vysvětlí oba jevy najednou.

Je-li pro mír v Evropě důležité primárně udržení demokracie, pak je logické se ptát, do jaké míry právě Evropská unie posiluje demokracii a tudíž i mír. A při položení této otázky bude už alespoň částečně nekritický pozorovatel EU opatrný. Nemá smysl dopodrobna popisovat známé "demokratické deficity" EU. Počínaje vznikem norem na nadnárodní úrovni formou "hry přes hranice"[3] (kdy jsou národním zemím oktrojovány normy, které by při projednávání v národních parlamentech neprošly a národní ministerstvo se tak na nich raději bez volených zástupců dohodne s národními ministerstvy jiných zemí) a konče faktickou veřejnou nekontrolovatelností činnosti úředníků přímo v centrále Evropské komise.

Je opravdu velmi obtížné mluvit ve spojení s klíčovými orgány EU o standardní demokracii, když v Unii jako útvaru de facto neexistují takové elementární demokratické prvky, jako evropská média či evropské politické strany. Občané členských zemí EU sledují své národní televize, čtou své národní noviny a volí doma i do Evropského parlamentu své národní politické strany. A tudíž i tzv. "evropská politická témata" jsou vždy jen témata přeložená do národního kontextu té které země. Bez těchto kontextů neexistují a tím pádem stěží existuje jeden homogenní evropský demokratický politický prostor.

To vše znamená jediné. Nenechejme se napříště mást nikým, kdo tvrdí, že pokračující způsob "regulační a unifikační integrace", jakého jsme v EU svědky, je nevyhnutelný, či jediný možný. Že pouze udržení či potvrzení statu quo v evropské integraci je nutné pro zachování evropského míru. Opravdu není. Pro evropský mír je nutné posilování demokracie. Jen do té míry, do jaké Evropská unie posiluje demokracii, přispívá též k míru.

[1]) Příkladem podobné války může být třeba válka o Falklandy/Malvíny mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982.

[2]) Čtenář jistě promine, že v této krátké úvaze se nebudeme věnovat pro mnohé důležitější otázce kompatibility vlády většiny se svobodou a svobodnou volbou. To je téma na jiný text.

[3]) Tento výstižný termín použili R. Herzog a L.Gerken ve svém již proslulém článku "Evropská unie ohrožuje národní demokracii" pro Welt am Sonntag ze dne 13.1.2007.

Ing. Mojmír Hampl, PhD., člen bankovní rady ČNB

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 14.06.2007 11:40

14.06.2007 11:40 | EU hlavně jistí demokracii, tedy i ten... (Totedyne)

15.06.2007 21:44 | Amerika (Jan Ryšavý)

17.06.2007 13:11 | Připojuji se k dotazu Jana Ryšavého (Totedyne)

18.06.2007 10:26 | Princip populární války a USA (Mojmír Hampl)

21.06.2007 14:05 | Která Unie je demokratičtější? (Totedyne)