články

Před sto padesáti lety se narodil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud

Sto padesát let od narození Sigmunda Freuda nemůže nechat chladným nikoho, dokonce i ani toho, kdo nikdy neslyšel nic o psychiatrii či psychoanalýze. Freud se stal nejen uznávaným vědeckým pojmem, ale současně i kulturním symbolem. Není žádné přehánění tvrdit, že moderní dobu, která je posedlá sexualitou, poznamenal více než kdo jiný právě Sigmund Freud.

Život

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v Příboře na Moravě. V Příboře prožil necelá tři roky svého života, neboť roku 1859 se rodina přestěhovala přes Lipsko do Vídně. Po ukončení gymnázia se v roce 1873 rozhodl studovat medicínu ve Vídni. Zaměřil se na neurologii a psychologii. V roce 1876 byl přijat jako vědecký pracovník do Brückova Fyziologického ústavu, kde zkoumal nervové buňky.

V roce 1881 byl promován na doktora. Po zasnoubení s Martou Bernaysovou v červenci 1882 nastoupil tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici, odkud přešel na psychiatrickou kliniku. Získal si pověst vynikajícího neurologa a v roce 1885 stal soukromým docentem neurologie. Když se v roce 1886 oženil s Martou Bernaysovou, otevřel si Freud ve Vídni soukromou ordinaci.

Před odjezdem na studijní pobyt do Paříže nastoupil jako ředitel neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Roku 1902 dosáhl Freud jmenování mimořádným univerzitním profesorem, řádným profesorem až roku 1920. Ve 20. létech pak přednášel na univerzitě. S tím, jak sílily řady jeho pacientů, stoupaly i honoráře a světový věhlas.

S příchodem německého fašismu byla psychoanalýza zakázána a Freud byl zatčen gestapem. Jakmile byl propuštěn, okamžitě odjel do Velké Británie. Přes všemožnou péči a neustálé zákroky lékařů postupovala jeho rakovina. Když se koncem září 1939 jeho stav horšil a život se mu měnil v nesmyslné utrpení, požádal lékaře dr. Schura, aby mu dal injekci morfia. Zemřel dne 23. září 1939 krátce před půlnocí.

Psychoanalytický převrat

Freudovy názory byly na tehdejší dobu revoluční. Již v 80. letech 19. století si znepřátelil lékařské kruhy ve Vídni, když v přednášce hájil názor, že hysterie se neomezuje jen na ženy. Ve většině zemí světa se hysterie pokládala za výlučně ženskou chorobu. Freud dokázal své tvrzení ukázkou hysterika přímo v lékařské nemocnici a způsobil si tak střet s Lékařskou společností.

Freud pochopil, že existují hlubiny lidského nevědomí a začal zkoušet metodu hypnotické sugesce jako formu terapie. Překvapivě již po několika týdnech zaznamenal několik rychle vyléčených případů. Hypnotické nevědomé jevy se mu staly východiskem na cestě za poznáním hlubin lidské duše. Později ovšem zjistil, že některé pacienty nelze vůbec hypnotizovat nebo jen slabě.

Freud spolupracoval s lékařem Josefem Breuerem, který léčil jistou Annu O., která onemocněla hysterií při ošetřování umírajícího otce. Breuer tvrdil, že když pacientka prožila všechny emoce příslušejícímu potlačenému psychickému hnutí, příznaky zmizely. Zatímco Breuer tento proces rozpomínání na zapomenuté nazval katarze, Freud jej pojmenoval psychoanalýzou. Oba lékaři napsali knihu "Studie o hysterii" (1895).

Slavnou se stal Freud knihou "Výklad snů" (1900), která se stala jednou z nejcitovanějších knih v oboru psychologie a psychiatrie ve 20. století. Sen je podle Freuda zastřeným splněním vytěsněného přání. Analýza snů se stala Freudovi hlavní metodou psychoanalýzy. Studiem snů, chybných úkonů a výroků, vtipů a neurotických příznaků dospěl Freud k záběru, že lidská duše je nevyzpytatelná a nikdo není doma pánem.

Vypráví se, že mladý Freud přistihl jednou svou matku nahou, což jej silně vzrušilo. Na tuto příhodu vzpomněl při četbě díla Oidipus a přivedlo jej k názoru, že prvotní dětská volba objektu je podle Freuda incestní ("oidipovský komplex"). Freud byl přesvědčen, že za všemi duševními traumaty vězí sexuální pud. Zážitky z dětství jsou přitom klíčové pro celý další lidský život.

Nespokojenost v kultuře

Freudova kniha "Nespokojenost v kultuře" (1930) dokládá jeho cestu od medicíny přes psychologii až k filozofickým úvahám. Ačkoli bolestivě zachytil slabost rozumu, zůstal spojen s osvícenstvím. Lidský život podle něj řídí dva principy: princip slasti (který vychází z oblasti "ono") a princip reality (který vychází z "nadjá"). V oblasti já dochází ke konfrontaci těchto dvou ambivalentních principů.

Cenou za kulturní pokrok je potlačení lidských pudů a zvýšení pocitu viny, který nakonec snižuje pocit štěstí. V míře, v jaké se podaří ovládnout agresivní pud, se rozhoduje osud lidstva. Účelem života je podle Freuda úsilí o štěstí, které jde v programu principu slasti. Předobrazem veškeré touhy po štěstí je pohlavní láska. V plánu stvoření však není, aby člověk byl trvale šťastný. Štěstí je možné jen jako "epizodický fenomén".

Sigmund Freud se stal kritikem sexuální morálky své doby. Kulturní sexuální morálkou míní přísnou morálku, kdy na pohlavní život muže jsou přenášeny femininní požadavky: je zapovídán každý sexuální styk s výjimkou styku manželského. Kulturní sexuální morálka má podle Freuda škodlivé účinky, neboť vyvolává rychle se šířící nervozitu v moderní společnosti.

Z hlediska pudového omezení lze říci: ono je zcela amorální; já se namáhá, aby morální bylo; nadjá je hypermorální. Dovolené sexuální ukojení podle Freuda není s to poskytnout přijatelné odškodnění za to, čeho se jedinec má zříci. Nespokojenost vzniká tím, že pud musí být v kultuře potlačen a obrací se tímto způsobem proti vlastnímu já. Napětí mezi "nadjá" a "já" se projevuje jako pocit viny a svědomí.

Úvahy o válce a smrti

V eseji "Časové poznámky o válce a smrti", který psal Freud v době první světové války, odlišuje autor vedle dosavadního pudu k životu i pud k smrti. Lidé zklamaní válkou možná podléhají určité iluzi. Zklamání pramení ze dvou věcí: malé mravnosti států navenek (když dovnitř se tváří jako strážci mravnosti) a brutality v chování jednotlivců, od nichž bychom jakožto od spoluúčastníků nejvyšší lidské kultury něco takového neočekávali.

Freud vyvrací iluzi, že člověk je dobrý a šlechetný od narození, popř. že jsou zlé instinkty pod vlivem výchovy a kulturního okolí nahrazovány sklony k dobru. Proč tomu tak není? Ve skutečnosti neexistuje žádné "vymýcení" zla – pouze zatlačení do nevědomí. Psychoanalýza učí, že nejhlubší podstata člověka je tvořena pudovými tendencemi, které mají elementární povahu a směřují k ukojení určitých prapůvodních potřeb.

Pudová hnutí nejsou sama o sobě ani dobrá ani špatná (takto je posuzujeme až ve vztahu k potřebám lidské společnosti). "Náš pocit ponížení a zklamání kvůli nekulturnímu chování našich spoluobčanů byl neoprávněný. Ve skutečnosti neklesli tak hluboko, jak se obáváme, protože předtím nevystoupili tak vysoko, jak jsme se o nich domnívali," píše Freud. Lidé se chovají jako zvířata a proto vzniká stát jako nadřazená instance, aby je zkrotila.

Freud výstižně rozebírá i vztah člověka ke smrti. Všichni máme neupřímný vztah ke smrti. Teoreticky zastáváme názor, že smrt je nevyhnutelným vyústěním každého života (každý dluží přírodě své narození a musí to splatit). Ve skutečnosti se však chováme, jako by tomu bylo jinak. Nikdo na vlastní smrt nevěří. V nevědomí je každý z nás přesvědčen o své nesmrtelnosti.

Válka tento konvenční přístup ke smrti ruší. Smrt se už nedá zakrývat. Člověk v ní musí uvěřit. Jedním z důvodů zklamání z války může být i to, že lidé nejsou připraveni na smrt. Freud je politický realista, o čemž svědčí jeho slova: pokud chceš vydržet život, zařizuj se se zřetelem na smrt; jestli chceš zachovat mír, připravuj se na válku. Je přirozené, že ve válce padají všechna mravní omezení, která dříve kultura vytvářela.

Psychologie masy

V eseji "Psychologie masy a analýza já" Freud navazuje na Le Bonovu "Psychologii davu". Jedinec cítí, myslí a jedná v mase úplně jinak, než by se od něj dalo očekávat. Masa výrazně ovlivňuje duševní život jednotlivce. Masa je provizorní bytostí skládající se z různorodých prvků, které se na okamžik navzájem spojily (stejně jako buňky organismu vytvářejí svým spojením novou bytost).

Freud se ptá: proč se změna jednotlivce uvnitř masy odehrává? Co masu spojuje, jaké je to pojítko? Freud chce tento fenomén vysvětlit psychoanalytickými metodami. Člověk se v mase cítí dobře, protože mizí pocit zodpovědnosti (kterým jsou jednotlivci stále bržděni). Psychologická nadstavba se v davu odbourává a slábne a odhaluje se tak nevědomý základ, který má u všech stejný ráz.

Davová psychóza je podle Freuda hypnotickým jevem. Člověk je podroben sugesci toho, kdo ho připravil o vědomí vlastní osobnosti (hypnotizér), takže se dopouští i činů, které jsou v k jeho povaze a zvyklostem v nejostřejším protikladu. Všechny city a myšlenky se orientují směrem, jenž je určován hypnotizérem. Sama příslušnost k mase způsobí, že člověk sestupuje na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže.

Masa není na pochybách, co je pravdivé či nepravdivé. Je právě tak netolerantní jako důvěřivá vůči autoritě. Chce být ovládána a ujařmena a svého pána se chce bát. V mase odpadají všechny individuální zábrany a všechny brutální, destruktivní instinkty, které v jedinci dřímají jako pozůstatek pravěku, procítají k volnému ukojení. Záleží na vůdci, co z masy udělá.

Freud tvrdí, že vztahy lásky (citové vazby ovlivněné libidem) tvoří i podstatu kolektivní duše masy. Masa je regresí k primitivní duševní činnosti, jak bychom ji viděli prapůvodní tlupě. Zatímco intelektuální výkon masy je vždy pod hluboko pod intelektuálním výkonem jedince, může její etické chování tuto úroveň zrovna tak značně převýšit, jako klesnout hluboko pod ni.

Otázka náboženství

Náboženství, která chtějí lidi učinit šťastnými, považuje Freud za "masový blud", za nebezpečnou iluzi. Ve spisu "Budoucnost jedné iluze" (1927) sice vyjadřuje pochopení pro to, když lidé projevují náboženské potřeby, protože je pro ně těžké přiznat si vlastní bezmocnost a nepatrnost ve velkém provozu světa. Jde však pouze o únik ze světa, o infantilní představu, která musí být překonána.

Pro Freuda jsou věda a náboženství neslučitelné, od mládí byl nezlomný ateista. Že se hlásil k židovství zrovna v době ovládané antisemitismem, nemělo nic společného s židovským náboženstvím, od něhož už byl dlouho odloučený. Šlo mu však o to ukázat, že nikdy se nevzdal pocitu sounáležitosti se svým národem. Jeho kritika náboženství patří k nejdůmyslnějším oponenturám náboženské víry v západním světě.

V činnosti člověka je mnoho domněnek, o jejichž bezdůvodnosti, ba absurditě dobře víme; jde o fikce, ale z četných praktických příčin se musíme chovat, "jakoby bychom" jim věřili. To platí i o náboženských učeních a jejich roli v lidské společnosti. Náboženské pověry nejsou výsledkem zkušeností či myšlení – jsou to iluze, splnění nejstarších, nejsilnějších, nejnaléhavějších přání lidstva.

Tajemství síly náboženství spočívá v síle přání. Pravdivostní hodnotu většiny náboženství není možné posuzovat, neboť jsou stejně nedokazatelné jako nevyvratitelné. Bylo by jistě velmi krásné, kdyby existoval Bůh jako stvořitel světa a dobrotivá prozřetelnost, kdyby svět měl mravní řád a kdyby byl posmrtný život. Ale je přece velmi nápadné, že to všechno je takové, jaké si to musíme přát.

Freud odpovídá i na námitku, že náboženství se nesmí bourat, protože je na něm postavena naše kultura, všechny morální příkazy a zákazy a kulturní předpisy. Je mnohem větším nebezpečím pro kulturu, když se její současný poměr k náboženství zachová, než když se zruší. Kdyby se náboženství podařilo většinu lidí obšťastnit, utěšit, smířit s životem, nebylo by tolik nespokojenců s kulturou, nikoho by nenapadlo brojit za změnu stávajících poměrů.

Věda, nebo umění?

Od okamžiku vzniku psychoanalýzy se stále vracela otázka: je Freudova nauka věda anebo umění? Lze argumentovat, že tam, kde Freud opouští čistě medicínský popis a získaný materiál vykládá, přestává být jeho doktrína vědou, a je spíše jistou odrůdou básnictví (například při výkladu snů). Ve Freudově díle se spojují nebo přímo překrývají přírodověda, společenská věda a umění.

Ačkoli základnou práce Freuda byl pozitivismus, psychoanalýza čerpala podněty i z jiných tradic. Thomas Mann ve své studii o Freudovi ukázal návaznost Freudova myšlení na německou romantiku, zejména Schopenhauera a Nietzscheho. Je paradoxní, že Freud – programový pozitivista – nakonec pomáhal relativizovat pozitivistické jistoty, takže se na něj odvolávali i odpůrci pozitivismu a racionalismu.

Freudova teorie symbolů připomíná spíše "sexuální mystiku". Freudovo zalíbení v analogiích nebo metaforách má silný poetický náboj. Základní Freudovy teorie (jako např. oidipovský komplex) jsou v podstatě literární symboly, básnické sny. Umění je ideálním prostředkem pro sublimaci, tedy zaměnění původně sexuálního cíle za jiný, jehož sexuálnost již vyprchala.

Claude Levi Strauss trefně podotýká, že příběh z eseje "Totem a tabu" o vraždě otce či incestní touze po matce "možná v symbolické rovině uchovávají sen, který je současně permanentní i archaický. Prestiž tohoto snu, jeho moc podvědomě formovat myšlenky lidí, vyplývá právě ze skutečnosti, že činy, které evokuje, nikdy nebyly spáchány, protože jim vždy a všude bránila kultura".

Psychoanalýze bylo vytýkáno, že se nestará o to, co je v člověku vyššího, morálního, nadosobního. Pravdou je, že Freud byl v prvé řadě lékař, ne moralista. Ale psychoanalýza má mnohé co říci i společenským jevům. Freud byl vyznavačem pravdy, ale se značnou dávkou uměleckého šarlatánství. Možná proto se jej nesmírně dotklo, když místo Nobelovy ceny dostal německé literární ocenění – Goethovu cenu.

Freudovo dílo je převratné a symbolizuje celou moderní epochu. Znovuobjevedení a osvobození sexuality předznamenalo veřejný prostor na dlouhou dobu dopředu. Ačkoli někdy bylo jméno Freuda zneužito ke sporným účelům (např. v pojetí frankfurtské školy inklinující k marxismu), samotné Freudovo dílo je fascinující lekcí pro každého. Přinejmenším v nahlédnutí, jak silnou roli hraje nevědomí v životě každého z nás.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 30.05.2006 09:54

30.05.2006 09:54 | Freud = největší ničitel kultury ve 20.... (Jan Kroutil)