články

Jsou ženy diskriminovány? Jak se projevuje feminismus jako politická ideologie? Přináší vládní "genderová politika" něco pozitivního, nebo ohrožuje konkurenci, svobodu a rovnost českých občanů?

Česko patří k zemím, které ratifikovaly smlouvy a pakty o občanských a lidských právech. Přesto slýcháme, že existuje skrytá či zjevná diskriminace poměrně velké skupiny lidí: žen. Diskriminace má v běžném vnímání negativní přídech (zákon ji dokonce zakazuje). Ve skutečnosti zákazy diskriminace vůbec nic neřeší a postavení znevýhodněných lidí spíše ještě zhoršují.

Jsou ženy diskriminovány?

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker, který napsal disertaci o ekonomii diskriminace (1957), vysvětlil, že pokud má nějaký jedinec "chuť diskriminovat", musí jednat, jako by byl ochoten něco zaplatit – buď přímo, nebo ve formě sníženého příjmu za tím účelem, aby se spojil s některými osobami, a nikoli s jinými. Například běloch, který odmítne nakupovat u černocha, riskuje v jiném obchodě vyšší ceny.

Podobně firma, která místo ženy zaměstná muže (ačkoli by mohla ženě nabídnout nižší mzdu) se vzdává části svého zisku. Diferencovaný mzdový systém není pro "diskriminované" lidi stigma, nýbrž vysvobození, neboť mají stále naději na získání zaměstnání. Jen odlišnou mzdou může firma zohledňovat rozdílnou produktivitu pracovníků.

Ekonomie diskriminace má závažný důsledek. Pokud se rasově či genderově předpojatí zaměstnavatelé chovají systematicky iracionálně (tj. projevují preference, jež neodpovídají skutečné produktivitě pracovníků), mohou tak činit pouze krátkodobě, nikoli dlouhodobě. Ve svobodné tržní ekonomice podniky, které diskriminují bezdůvodně, jsou dříve či později vytlačeni konkurencí z trhu. Diskriminaci nevyřeší kvóty ani dirigismus, nýbrž volný trh.

Srovnání průměrných mezd mužů a žen, podle něhož ženy pobírají nižší mzdy než muži, ještě nedokazuje, že jsou ženy diskriminovány. Ženy působí na jiných pracovních místech než muži, mají jiné kvalifikace, liší se ve stupních či typech vzdělání. Jejich kariéra bývá přerušována mateřskou dovolenou. Ženy mají v průměru nižší počet odpracovaných hodin i nižší počet přesčasových hodin. To všechno se promítá i do jejich mezd.

Socialistické nástrahy feminismu

Feminismus není věda, nýbrž levicová politická ideologie, která se snaží obnažit podjatost tradičních politických učení udržujících – neb je vytvářely dlouhé generace mužů - ženskou otázku mimo politiku. Ve skutečnosti feministický přístup k politice skrývá vážná úskalí. Některé nástroje z druhé vlny feminismu jsou přímo nebezpečné.

V polovině 19. století se ženské hnutí zaměřilo na kampaň za volební právo žen. Poprvé získaly ženy volební právo na Novém Zélandu v roce 1893. Devatenáctý dodatek k Ústavě Spojených států přisoudil v roce 1920 volební právo i ženám. V některých zemích však proces trval déle, například ve Švýcarsku získaly ženy volební právo v roce 1972 a v některých kantonech dokonce až v devadesátých letech 20. století.

Asi nikdo z dnešních liberálů či konzervativců by nepolemizoval s tímto "výdobytkem". Rozšiřování volebního práva bylo logickým a přirozeným završením liberálnědemokratické revoluce, kdy volební právo postupně získávaly nemajetné vrstvy a ženy. Z pohledu klasického liberála mají lidé právo na rovné zacházení bez ohledu na rasu, politické přesvědčení, víru či pohlaví.

V šedesátých letech 20. století však nastupuje druhá vlna feminismu, podle níž dosažení politických práv nevyřešilo ženskou otázku. Feministické požadavky a argumenty byly stále radikálnější. Mezi politické nástroje feminismu patří pozitivní diskriminace zaručující ženám privilegia, jimž se těší i jiné "znevýhodněné" společenské skupiny. K výstřelkům posledních let patří kvóty – třeba na kandidátkách politických stran.

Vzor v Engelsovi

Nejen v teorii, ale i v praxi se feminismus inspiruje Engelsovým názorem, že buržoazní rodina, která podřizuje a vykořisťuje ženy, vznikla jako důsledek soukromého vlastnictví, a je tedy vedlejším produktem kapitalismu. Engels se domníval, že manželství je v budoucnu zrušitelné a jakmile bude odstraněno, zmizí i patriarchální rysy manželství a možná i monogamie.

Není překvapivé, že některé socialistické feministky chtějí tradiční rodinu nahradit komunami a "volnou láskou". Komisařka pro sociální péči a jediná žena v Leninově vládě Alexandra Kolontajová se zasazovala za zrušení konvenční rodiny a její nahrazení otevřenou sexualitou. Emancipace je podle levicových feministek vedlejším produktem společenské revoluce, která svrhne kapitalismus a nastolí socialismus.

Tvrzení, že pohlaví je nejhlubším a politicky nejdůležitějším společenským rozdílem, je nadnesené. Představa, že "sexuální politika" by měla (podobně jako u marxistů třídní politika) nahradit témata tradičních politických ideologií, je děsivá. Líčení zhoubného patriarchátu či malování "sexismu" (diskriminace podle pohlaví) coby formy útlaku podobné rasismu jsou nepřijatelné.

Nelze souhlasit se Susan Brownmillerovou (1975) v tom, že muži vládnou ženám pomocí fyzického a sexuálního zneužívání. Ani jako nadsázkou nelze přijmout její slova, že muži stvořili "ideologii znásilnění", jež se rovná "vědomému procesu zastrašování, jímž všichni muži udržují všechny ženy ve stavu strachu". Heslo "feminismus je teorie, lesbismus praxe" je možná atraktivní pro menšinu, jako návod pro většinové chování ji však doporučit nelze.

Vládní genderová politika

Podle nařízení vlády pracuje dnes na každém ministerstvu alespoň jeden pracovník pro rovnost mužů a žen. V roce 2001 vznikla nová Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, která je aktivní v prosazování "genderové politiky". Neustále se aktualizuje a vyhodnocuje dokument Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen.

Při pohledu na některé body tohoto materiálu mrzne úsměv na rtech. Vláda podle něj podporuje vhodnými opatřeními výběr kandidátek do funkcí ve vládních orgánech a na vedoucí místa jak v ministerstvech, tak v dalších úřadech a institucích. Vyhodnocuje přijatá opatření pro dosažení "vyváženého zastoupení žen a mužů ve vedoucích funkcích a pracovních kolektivech".

Koncepční a rozhodovací procesy ve všech fázích vláda podřizuje hledisku rovnosti příležitostí mužů a žen. V rámci dotační politiky podporuje projekty prosazující rovnost žen a mužů. Podněcuje "individuální schopnosti a zájmy jak dívek a žen, tak chlapců a mužů, o přípravu pro povolání v oborech, které jsou z hlediska pohlaví považovány za netypické". Podporuje tedy zřejmě dívky a ženy, aby se staly zednicemi a hornicemi.

Prostřednictvím školních osnov, učebních a dalších materiálů pokračuje vláda ve "vymýcení stereotypního diskriminačního nahlížení na postavení muže a ženy v rodině, zaměstnání a ve společnosti". Provádí analýzu učebních osnov, učebnic a učebních pomůcek pro základní školy z hlediska toho, "jakým způsobem se podílejí na vytváření a reprodukci genderově založených stereotypů a předsudků". Vláda tedy cenzuruje slabikáře a čítanky. Materiál výslovně hovoří o genderově senzitivní výuce.

Genderové rozpočtování

O tom, že to vláda myslí s genderovou politikou vážně, svědčí i loni vydaná informativní metodika ministerstva financí pod názvem Rozpočtování z hlediska rovnosti žen a mužů. Genderové rozpočtování je definováno jako "zhodnocení rozpočtů z hlediska genderu, přičemž se na všech stupních rozpočtového procesu bere ohled na otázku pohlaví s cílem prosazování rovnosti žen a mužů".

Již z této definice je jasné, že autorům nejde o dosažení rovnosti příležitostí pro muže a ženy, nýbrž o rovnost mužů a žen. To opakuje i definice gender mainstreamingu – "procesu organizování, rozvíjení a vyhodnocování politických procesů tak, aby bylo na všech úrovních a ve všech stádiích dosaženo hledisko rovnosti žen a mužů". Klasická námitka, že rovnost v právech neznamená rovnost ve výsledku, zjevně není brána v úvahu.

Genderová rovnost je bohužel jedním z principů, podle nichž dnes Evropská komise posuzuje žádosti o granty, finanční asistenci i výsledky projektů. Z unie se neblahá praxe dostává k nám. Povinné kvóty pro ženy ve výkonných funkcích a na kandidátkách stran jsou příkladem neblahé pozitivní diskriminace, která zhoršuje konkurenceschopnost a demotivuje od výkonů.

Genderovým rozpočtováním si přitom feministky samy pod sebou podřezávají větev. Ženy všude na světě dosahují vyššího věku než muži. Větší měrou se podílejí na nákladech zdravotní péče. Ženy jsou častějšími příjemci sociálních dávek než muži. V Česku představují 99 procent příjemců rodičovských dávek a téměř 90 procent příjemců vdovských/vdoveckých důchodů. I když jejich platy a starobní důchody jsou v průměru nižší než u mužů, celkově čerpají ženy ze státního rozpočtu více.

Ženská otázka je fikce

Rozlišování rodu (gender) a sexu (pohlaví), s nímž přišly feministky, je umělé. Rození dětí je jev unikátní jen pro ženské pohlaví stejně jako fakt, že ženy menstruují. Představa, že proces reprodukce bude jednou řídit kybernetika a umožní ženám uniknout z okov biologické rodiny, je navýsost riskantní. Přenesení zodpovědnosti za výchovu dětí z rodiny na společenské instituce je opravdový hazard.

Ženy se rodí, aby byly manželkami a matkami, tak jako se rodí muži, aby byli manželi a otci. Lidé mají odlišné povahy a náklonnost k rodinnému či domácímu životu odráží nejen přirozené impulsy, nýbrž i vědomou, racionální volbu. Feminismus se snaží lidem vnutit určité preference, které nevyplývají z jejich přirozenosti nebo soukromého vyjednávání a dobrovolné směny na sňatkových a pracovních trzích.

"Ženská otázka" není realitou, nýbrž fikcí. Ve skutečnosti neexistuje žádná ženská ani mužská otázka, jen otázka obecně lidská: otázka lidské svobody. Kdo chce dosáhnout rovnosti ve výsledku (nikoli pouhé rovnosti v právech) pod záminkou genderové rovnosti, začne dříve či později omezovat lidskou svobodu. To je podstatou feminismu, přinejmenším jeho druhé či třetí vlny. Měli bychom s ním úporně bojovat.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.