články

Rozhodnutí prezidenta republiky pozdržet jmenování soudců mladších 35 let vyvolalo bouři nevole. Ačkoli se do centra veřejné debaty ocitla morální a psychologická vyspělost mladých soudců, nabízí se i jiná, pragmatičtější otázka: trpí ČR nedostatkem soudců? Bude taková tragédie, když si mladší ročníky pár let počkají?

Ačkoli stále existují stížnosti na pomalost soudních řízení, v počtu soudců na 100 000 obyvatel drží ČR rekord v zemích OECD. Zatímco např. Francii stačí na 100 000 obyvatel 11 soudců, Španělsku 9 soudců a Japonsku pouze dva soudci, ČR se svými 27 soudci ve statistikách nápadně vyčnívá a předstihuje i Maďarsko, Slovensko či Polsko.

Hlavním problémem české justice není nedostatek soudců (je jich spíše přebytek), nýbrž špatná organizace práce na soudech. Díky socialistické legislativní smršti jsme v situaci, kdy je české právo hypertrofované a nestabilní. Soudci se v zákonech přestávají orientovat. Právo upravuje stále více segmentů života lidí.

Extenzivní navyšování počtu soudců v této situaci je chybné. Nepodaří-li se v blízké době omezit hypertrofii naší legislativy, změňme alespoň nevyhovující organizaci soudnictví: soudci stále vykonávají činnosti, které by mohl dělat jiný personál. V současné době zabírají administrativní více než polovinu pracovní činnosti soudců.

Za plat jednoho soudce, který dnes v průměru převyšuje 70 000 korun, by se dali zaplatit dva až tři zdatní administrativní pracovníci. Soudce by měl získat více času na vlastní rozhodovací činnost. K tomu je však třeba změnit soudní řád a organizaci soudů, nad níž dohlíží ministerstvo spravedlnosti.

Je přirozené, že soudci – podobně jako lékaři, právníci či zaměstnanci veřejnoprávních médiích – se trvale pokoušejí přesvědčit o své nenahraditelnosti. V případě soudnictví je princip nezávislosti prosazen ve zcela unikátním rozsahu. Soudci jsou de facto neodvolatelní (jmenováni doživotně) a řídí ve významném rozsahu sami sebe (soudcovská samospráva).

Nezávislost, kterou se soudci ohánějí, má nejen pozitivní ale i negativní důsledky. Monopol na výkon jakéhokoli rozhodnutí s sebou vždy nese i rizika. Uživatelé jejich služeb nemají prakticky žádnou volbu Dnešní systém řízení soudů vychází ze socialistického modelu, který vznikl v 60. letech.

Na počátku 90. let odešlo až polovina soudců z českých soudů. Svou roli sehrál lustrační zákon, neobnovení soudcovských mandátů či odchod do advokacie z finančních důvodů. Soudnictví pak bylo v krátké době doplněno právníky různých profesí, někdy bez splnění osobnostních předpokladů.

V současné době, kdy je české soudnictví institucionálně, personálně i materiálně zabezpečeno, už žádný masový nábor soudců není třeba. Je správné, že se prezident republiky při jmenování soudců upřednostňuje kvalitu před kvantitou. Věk jako podmínka vyspělosti kandidáta je oprávněné kritérium.

Že se proti prezidentovým výhradám ohrazují ti, kdo jsou na věci přímo zainteresováni, je pochopitelné. Křik však argumenty nenahradí. Ani sebelepší čekatel se zářivými výsledky z právnické fakulty a justičních zkoušek a zvládnutými psychotesty se automaticky nestane dobrým soudcem. K tomu je třeba životní zkušenost.

Je legitimní buď se vážně zabývat změnou ústavního zákona i institutem soudců ne zkoušku či soudců juniorů, kde je teprve soudci po několika letech udělen doživotní mandát (např. v SRN získá definitivu až po pěti letech). Stížnosti kritiků na ohrožování nezávislosti soudců je třeba odmítnout.

Zatímco pro vstup do justice neexistuje žádný nárok, pro výstup ze systému platí jiné pravidlo: jakmile se někdo příslušníkem systému stal, má doživotní nárok v něm setrvat. Pro systémovou změnu v podobě privatizace justice se zřejmě nenajde politická vůle. Snad se najde alespoň pro opatrnější jmenování soudců.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.