články

Pravý úhel bývá někdy členy-neekonomy kritizován za to, že v něm převažují ekonomické články. Tito kritici, jak vidí vzorec, raději prý článek rovnou přeskočí.

Chci poprosit tyto čtenáře, aby článek přeskočili až ve chvíli, kdy budou mít pocit, že nerozumějí o čem je řeč ani na druhý pokus. Inflace se přece týká každého z nás a ekonomické zákonitosti, na kterých je následující text postaven, platí stejně jako zákony fyzikální (bohužel však na rozdíl od nich nejsou zahrnuty v osnově základních a středních škol).

Inflace bývá i u nás často zdůvodňována nadměrným růstem mezd, změnami nepřímých daní, zvyšováním cen monopolů, růstem cen surovin, depreciací kurzu či deregulací cen. Chci v tomto článku připomenout klasický a monetaristický pohled na tuto problematiku a zdůraznit úlohu peněz při vzniku inflace.

Kvantitativní teorie peněz

Růst množství peněz v ekonomice spolu s růstem reálného produktu jsou klíčovými faktory determinujícími růst cenové hladiny. Jestliže se nemění množství obchodovaných statků (HDP stagnuje) a roste množství peněz v ekonomice, připadá za jinak stejných okolností na stejné množství statků více peněz, což vede k růstu cenové hladiny. Analogicky, roste-li množství obchodovaných statků (roste HDP) a nemění-li se množství peněz v ekonomice, připadá za jinak stejných okolností více statků na méně peněz, což vede k agregátnímu cenovému poklesu. Tento vztah je vyjádřen rovnicí směny kvantitativní teorie peněz

M . V = Y . P (1)

která staticky vyjadřuje, že v daném období součin průměrného množství peněz v ekonomice (M) krát průměrný počet směnění každé koruny za zboží či služby (V) je roven součinu všech obchodovaných statků (Y) a cen těchto statků (P)* . Vyjádří-li se tento vztah jako vztah poměrů hodnot těchto veličin k jejich hodnotám v minulém období (dělením obou stran rovnice s hodnotami veličin platnými v běžném období hodnotami minulého období), lze poměr nové cenové hladiny ku původní cenové hladině vyjádřit jako p a obdobně malými písmeny vyjádřit i indexy ostatních veličin. Potom

p = m . v / y (2)

a inflace mezi sledovanými obdobími je rovna 100 krát (1 - p) procent. Například, zvýší-li se během určitého období nabídka peněz 1,14 krát (tj. o 14 procent) a hrubý domácí produkt 1,045 krát (tj. o 4,5 procenta), zvýší se cenová hladina při neměnné rychlosti oběhu peněz 1,14/1,045 krát, tedy zaokrouhleně 1,091 krát. Inflace bude tudíž cca 9,1 procenta. Pro krátké období (do jednoho roku), kdy se očekává změna HDP i rychlosti oběhu peněz maximálně v řádech procent, lze tento vztah popsat s relativně malou chybou rovnicí směny v přírůstkové podobě jako

%P=%M + %V - %Y (3)

kde symboly %M, %V, %Y a %P značí procentní přírůstky veličin M, V, Y a P. Například, zvýší-li se během určitého období nabídka peněz o 14 procent a hrubý domácí produkt o 4,5 procenta, zvýší se cenová hladina při neměnné rychlosti oběhu peněz přibližně o 14 - 4,5 = 9,5 procenta. Chybu rovnice (3) snadno zjistíme dosazením p = 1 + (%P / 100) a analogicky rozepsáním ostatních veličin v rovnici (2) a nebo derivací rovnice podle času, pokud budeme chápat veličiny P, M, V, Y jako funkce času.

Budeme-li předpokládat, že rychlost oběhu peněz je konstantní, bude po eliminaci veličiny v po dosazení do (2), resp. do (3) platit

p = m / y (4)

resp. %P=%M - %Y (5)

Z tohoto závěru vyplývá známá monetaristická poučka, že růst množství peněz by měl odpovídat dlouhodobému průměrnému růstu HDP (v případě USA ročně zhruba 3 procenta), aby cenová hladina zůstávala stabilní. Vzhledem k různým typům časových zpoždění nemá ani smysl přizpůsobovat peněžní zásobu kolísání produktu, které navíc může pramenit právě z přizpůsobování peněžní zásoby.

Situace České republiky

Platnost definičního vztahu (2) lze dokumentovat na vývoji odvozené veličiny m/y a veličiny p v České republice od roku 1989 (Tabulka 1, Graf 1). Veličina m je měřena vývojem peněžního agregátu M2, veličina y je měřena vývojem hrubého domácího produktu (HDP) a veličina p je měřena vývojem indexu spotřebitelských cen. Rozdíl mezi křivkami zachycujícími vývoj cenové hladiny a veličiny m/y lze chápat buď jako vliv změn rychlosti oběhu peněz nebo za předpokladu striktní neměnnosti v jako určitá časová zpoždění nebo statistické chyby. Dojde-li k náhlé změně jedné z determinujících veličin, resp. statistické chybě, křivky se odchýlí, ale poté mají opět tendenci se sbíhat, protože relativní váha náhlé změny v indexech vyššího období klesá, resp. střední hodnota statistických chyb je nulová. Pro křivky m/y a p je proto typické jejich sbíhání vždy když se od sebe odchýlí. Případné výkyvy se v čase stírají. Protože hodnoty veličin zahrnují i minulý vývoj, není model citlivý na případné výkyvy v běžném roce. Ačkoliv rozptyl absolutních odchylek roste tak jako rostou indexy (existuje zde heteroskedasticita), relativní odchylky stabilně nepřekračují pětiprocentní hranici. Opticky by tento neduh částečně zmírnilo využití logaritmické stupnice.

Tabulka 1 a Graf 1 zachycují i projekci vývoje do roku 2001 vycházející z předpokladu kontroly peněžní zásoby centrální bankou v prostředí volného devizového kurzu, vůle snižovat inflaci na úroveň Evropské unie a stabilizace růstu reálného produktu, který byl krátkodobě stlačen šokem z prudkého poklesu růstu peněžní zásoby po rozšíření pásma pro fluktuaci koruny doplněným o další restrikce ČNB v polovině roku 1996.Je potřeba nenechat se zmást podobným vývojem samotné peněžní zásoby, který je také silně zkorelován s vývojem inflace. Je to dáno vývojem HDP od roku 1989. Křivka peněžní zásoby tak ve chvíli, kdy se HDP vrátí na úroveň báze indexu, protne křivku inflace a začne se odchylovat směrem nahoru.

Graf 2 ukazuje vývoj stejných veličin na příkladu ekonomiky USA. Americký model je názornější, protože má přesnější data (produkce je měřena hrubým národním produktem a inflace deflátorem HNP) a především zahrnuje delší časovou řadu. Nabídka peněz je tedy faktorem zvyšujícím cenovou hladinu. Faktorem deflačním, který však dnes u nás není dominantní, je hospodářský růst. Výsledkem těchto dvou vlivů (při případné nestabilitě rychlosti oběhu peněz i tento vliv) je naše současná inflace.

  Zdroj: Údaje v první části tabulky (meziroční procentní změny) jsou převzaty z materiálů ČSÚ a ČNB, cenová hladina je měřena indexem spotřebitelských cen. Indexy v druhé části tabulky jsou odvozeny z meziročních procentních změn.

Peníze

Růst množství peněz v ekonomice je především v rukou oficiálního emitenta (centrální banky). Na množství peněz může mít vliv i měnový kurz, a právě u nás hrála tato skutečnost v minulosti významnou roli. Měnový kurz je cena, která je utvářena vlivy nabídky a poptávky. Fixovaný kurz, který u nás platil do rozšíření fluktuačního pásma v polovině minulého roku, neodrážel plně vliv nabídky a poptávky - vyšší poptávka byla kompenzována růstem nabídky peněz (centrální bance rostly devizové rezervy, za které vydávala koruny, které tak plynuly navíc do ekonomiky).

Výše zmiňované rozšíření fluktuačního pásma na 7,5 procenta na obě strany od centrální košové parity umožnilo koruně zhodnotit se několik procentních bodů pod centrální paritu a poptávka po korunách (protože se staly dražší) poklesla. Jinými slovy, "nadržená" koruna se tehdy mohla začít zhodnocovat (apreciovat) a příliv kapitálu tak přestal působit na zvyšování množství korun v domácí ekonomice. Tento krok byl navíc doprovozen dalšími opatřeními, jako snížení povinných minimálních rezerv. Rozšíření fluktuačního pásma zvýšilo riziko mezinárodní úrokové arbitráže a arbitrážní kapitál se stáhl. Růst peněžní zásoby se zkrátka citelně zpomalil a umožnil snížení inflace pod sedm procent za rok v první polovině letošního roku.

Prudké zpomalení růstu množství peněz však způsobilo šok, který s několikaměsíčním zpožděním srazil ekonomický růst až k nule. Spolu s tím se na počátku letošního roku projevil tlak na znehodnocení koruny, který vedl Českou národní banku k prodeji značného množství deviz za koruny. ČNB pak byla nucena opustit politiku fixního kurzu s fluktuačním koridorem a umožnila koruně svobodný pohyb vůči ostatním měnám, což vytvořilo důležitý předpoklad ke stabilizaci peněžní zásoby. (Současné snížení inflace a růstu reálného produktu silně stlačilo nominální produkt a tedy i daňové příjmy, což tehdy vyústilo do známých "balíčků".)

Produkt

Růst produktu závisí především na činnosti miliónů lidí, kteří nalézají způsoby, jak poskytovat zboží a služby s nižšími náklady. Dlouhodobě platí, že čím méně stát občany a firmy omezuje svými zásahy v optimální alokaci zdrojů, tím je růst vyšší. Krátkodobě však může být reálný output ovlivněn státními zásahy (do tohoto pojmu zde zahrnuji i politiku centrální banky) a dochází tak k výkyvům, např. k vyhnanému růstu resp. poklesu při měnové expanzi, resp. restrikci. Lze tedy očekávat, že letošní prudké zpomalení růstu je tímto krátkodobým výkyvem a brzy dojde k obnovení vyššího růstu, který odpovídá potenciálu české ekonomiky.

Vliv na velikost růstu HDP bude jistě letos mít jak výpadek výroby kvůli povodním, tak na druhé straně i popovodňová obnova, která se ovšem často neděje za peníze. Jakýkoliv odhad růstu HDP pro letošní rok je tedy velmi nejistý.

Rychlost oběhu peněz

Předpoklad neměnnosti rychlosti obratu peněz je opodstatněný, protože smysl má sledovat pouze takový měnový agregát, který vykazuje konstantní rychlost oběhu peněz. Ukáže-li se, že tomuto předpokladu daný měnový agregát neodpovídá, je třeba jej redefinovat nebo začít sledovat širší (popř. užší) měnový agregát.

Nemonetaristické příčiny inflace

Zvyšování mezd, změna daní, cenový diktát monopolů, růst cen surovin či depreciace kurzu mohou způsobit vzestup cenové hladiny aniž by byly doprovázeny růstem množství peněz, pouze jsou-li tyto jevy spojeny s poklesem produkce nebo růstem důchodové rychlosti peněz (viz (1) a (2)). Monetaristický model tak tato "nemonetaristická" vysvětlení inflace implicitně zahrnuje. Zdánlivě složitější situace je v případě cenových deregulací. Odhady některých ekonomů říkají, že rychlá deregulace dosud regulovaných cen by způsobila inflační skok kolem 15 procent. Jak je tento předpoklad v souladu s kvantitativní teorií peněz? Deregulace přece nezvýší množství peněz (pouze je přesune např. od nájemníků k majitelům domů) ani pravděpodobně nesníží množství poskytnutých statků. Jak by tedy mohla deregulace cen zvýšit cenovou hladinu? Dochází ke změně důchodové rychlosti peněz nebo je snad růst cen deregulovaných statků kompenzován poklesem cen jiných statků?

Oficiální statistika, která měří index spotřebitelských cen nepostihne růst cen na černém trhu, který vzniká jako reakce na jakoukoliv cenovou regulaci. Regulací cen brambor může vláda snížit růst oficiálního indexu spotřebitelských cen (nedávný případ Slovenska), který nepostihne růst cen na černém trhu. Černý trh však bude tvořit podstatnou část poptávky po bramborách. Analogicky během trvání regulace nebo při deregulaci nezaznamená oficiální index změny cen na černém trhu. V dostatečně dlouhém období tak regulace, popř. deregulace cen nemá na platnost modelu vliv ani při použití takto nedokonalých indexů, pokud co je regulováno, je jednou i deregulováno.

Předpověď

Předpověď, kterou nabízí Tabulka 1 a Graf 1 je jednou z variant, které mohou nastat. Je odvíjena spíš od odhadu růstu HDP a od očekávané inflace. Prognóza tedy říká, jaké by měly být přírůstky M2, aby se při daném odhadovaném růstu HDP snižovala inflace požadovaným způsobem.

Inflace bude determinována množstvím peněz, které by mělo být pod kontrolou centrální banky (v následujících letech by růst M2 neměl překračovat 10 procent ročně) a reálným produktem, který by se měl vrátit k růstu minimálně 3 procenta ročně. Inflace by tak mohla v následujících letech postupně klesat ke 3-5 procentům v roce 2000. Seriózní prognózu však učinit nelze, protože vývoj inflace bude záviset především na rozhodnutích centrální banky. Index spotřebitelských cen, který je u nás jako přibližný ukazatel inflace nejvíce sledován, se navíc může od skutečné inflace odchylovat.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.