články

Občanská společnost patří mezi našimi politiky a intelektuály k hojně používaným pojmům. Vznik a používání tohoto pojmu svědčí o tom, že se jím myslí něco víc, než pouhé svobodné sdružování jednotlivců do všemožných spolků na základě jejich nejrůznějších společných zájmů a cílů. Pojem občanská společnost se používá jako politický program, v němž hraje klíčovou roli stát. Podle něj má stát napomáhat budování občanské společnosti. Má vytvořit legislativní podmínky pro její rozvoj. Nejde tedy o pasivní roli státu (ustoupit a nechat lidi konat podle jejich vlastního uvážení), ale o roli aktivní (napomáhat a vytvářet podmínky).

Co to znamená napomáhat a vytvářet podmínky? Znamená to každopádně určitý, mimořádný, zákonem upravený vztah občana a státu. Definiční podstatou státu je přitom uplatňování násilí: za každou aktivitou státu lze snadno vystopovat prvek nedobrovolnosti. Platí to i u principů občanské společnosti? Má-li občanská společnost znamenat zvláštní úpravu vztahu mezi občanem a státem, musí odpověď znít ANO. Pak nejde o na státu nezávislé svobodné konání milionů lidí. Občanská společnost jako politický program neznamená ústup státu z kontroly nad životy lidí. Znamená posílení této kontroly.

Nejběžnějším přerozdělovacím nástrojem státu jsou dotace a daně. Ty se také skrývají za tezí o napomáhání budování občanské společnosti a vytváření legislativních podmínek. Propagátorům politického programu občanské společnosti nestačí, že mohou svobodně založit Sdružení na podporu občanské společnosti. Oni chtějí, aby takové sdružení podporoval stát. Aby jej buď nedobrovolně platili ti, kdo jej platit nechtějí nebo aby ti, kteří na něj dobrovolně nepřispívají, platili vyšší daně. Používají pro to ovšem hezká slova grant a daňová úleva. Efektem obou těchto zásahů je, že vyvolení nemusí na nezbytné výdaje státu platit tolik jako ostatní. Ačkoliv podstata obou státních zásahů je stejná, bývá někdy daňová úleva vydávána za dobrý a dotace za špatný zásah. Podstatou obou však zůstává státní přerozdělování. Tedy i principem občanské společnosti v pojetí jejích současných hlasatelů (i v pojetí současné legislativy) je státní přerozdělování.

Propagátoři občanské společnosti kladou rovnítko mezi pojmy neziskové a dobročinné.Vyjmenovávají určité oblasti lidské činnosti, které staví ve svém žebříčku hodnot výše. Zisk tak implicitně považují za nemorální nebo méně morální. Morální soud samozřejmě při volbě svých aktivit lidé běžně přirozeně činí a není na tom nic špatného. S tím se však moralisté, kteří chtějí občanskou společnost uzákonit, nespokojí. Z moci státu říkají: nebudeš-li přispívat dobrovolně na to, co považujeme za správnou občanskou společnost, budeš platit vyšší daně. Nebudeš-li platit vyšší daně, půjdeš do vězení. Z přesvědčení o dokonalosti své vize vyvozují nezbytnost donutit k podpoře určité "bohulibé" činnosti "nemorální" lidi pod hrozbou odnětí svobody.

Ve svobodné společnosti nemá ten, kdo chce dobrovolně dělat něco, co nepřináší zisk, právo chtít po ostatních, aby na to dopláceli. U nás, v Evropě i v USA však dnes převládá jiné myšlení.

Cítíte nutkavou potřebu podpořit ochránce zvířat, a přitom si o tuto částku nechcete snížit vlastní životní úroveň? Žádný problém, máme zákony, které vám umožní konat dobro i tak. Odečtěte si příspěvek ze svého daňového základu, alespoň nebudete muset na armádu platit tolik jako ostatní. Pálí vás problém globalizace natolik, že k tomu musíte uspořádat mezinárodní konferenci? Vzdělávání je přece dobročinnost! Snižte si o částku věnovanou na uspořádání takového setkání svůj daňový základ a justici ať ze svých daní financují jiní. Než si koupíte jachtu, založte si sportovní klub, přece si o celou její cenu nechcete omezit možnost jiných výdajů, když sportování je bohulibá aktivita! Využijte "štědrosti" daňových poplatníků, kteří si jachtu nekupují, a přispějte si na loď z daní, které měly sloužit třeba na financování policie. Ochranu majetku občanů ať platí ti, co jachtu nemají. Hlásejte nutnost rozšíření této formy podpory "neziskovému odvětví". Občanská společnost pak bude moci košatět, ostatním jen trochu zvýšíme daně.

Na institut daňové úlevy lze prostě pohlížet z druhé strany jako na daňovou přirážku pro ty, kdo nechtějí své peníze utrácet podle představ kolektivistů (tj. těch, kteří samozvaně jménem zájmu kolektivu omezují svobodu jednotlivců). V kostele by nám asi připadalo zvláštní, kdybychom zrovna nechtěli přispět stovku na dobročinnost, a proto nám pod pohrůžkou uzavření do kobky sebrali padesát korun na údržbu kostela. Stát přesně to však provádí a málokdo se nad tím pozastavuje. Dva stejně produktivní dělníci se stejnou hrubou mzdou mohou platit různě velké daně, jestliže jeden má potřebu podporovat Národní divadlo a druhý nikoliv. To je nemorální. Bývaly časy, kdy národní divadla vznikala na základě dobrovolné podpory a nikdo přitom nebyl trestán vyšší daní za to, že na ně nepřispíval. Proč nenecháme opět lidi konat dobro bez použití státního násilí?

Pokud by si každý našel aktivitu podle svého gusta, jejíž podpora umožňuje snížení daně, byl by výsledný efekt ekvivalentní situaci s nižší základní daní bez možnosti daňové úlevy. tak si ale kolektivisté občanskou společnost nepředstavují. Svobodu volby nedopustí. Lidé by totiž neutráceli peníze podle jejich představ.

Považovat své aktivity za prospěšnější než všední aktivity obyčejných lidí je možná v některých případech namyšlenost. Samo o sobě to však nikomu nezpůsobuje újmu. Nutit ale na základě takového předsvědčení spoluobčany, aby na naše aktivity dopláceli, je v rozporu se svobodou jednotlivce. Spor zastánců budování občanské společnosti a obhájců svobodného jednání jednotlivců je skutečně zásadní. Není totiž ničím jiným, než součástí věčného sporu mezi socialismem a kapitalismem.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.