články

Výroba a směna patří k základním a nejvšednějším lidským činnostem. Již dávno lidstvo vynalezlo peníze, které směnu usnadňují tím, že umožňují vyjádřit směnné relace pomocí cen mezi všemi možnými statky. Do těchto aktivit jednotlivců - výroby a směny - denodenně vstupuje svými zásahy stát.

Vzorec lidského chování

Lidé přirozeně usilují o co nejefektivnější produkci. Mohou-li docílit stejného záměru dvěma odlišnými a různě náročnými postupy, volí ten snazší a levnější. Pokud se jim daří produkovat zboží a služby stále efektivněji, produkují jich se stejným úsilím více nebo je produkují v lepší kvalitě, případně stejné statky produkují s menším úsilím. Statistikové nám tento proces více či méně přesně měří ukazatelem hrubého domácího produktu.

Vztah množství statků, množství peněz a cen

Při produkci statků racionálně využíváme dělbu práce, což implikuje nutnost směny. Při směně statků používáme jako platidlo peníze, které vydává emisní banka. Pokud emisní banka natiskne dodatečné peníze a vymění je za cizí měnu, za cenné papíry či za jiné statky nebo je prostě někomu věnuje, celková poptávka držitelů peněz se zvýší. Při daném množství statků, které jsou ekonomické subjekty schopny nabízet, reagují tyto subjekty zvýšením cen, jinak by nemohly celou poptávku uspokojit a nemaximalizovaly by svůj zisk. Nové ceny vyrovnají nabídku s poptávkou. Proto připadá-li za jinak stejných okolností na stejné množství statků více peněz, dochází k růstu cenové hladiny. Připadá-li za jinak stejných okolností více statků na stejné množství peněz, cenová hladina klesá. V realitě působí tyto dva efekty proti sobě a záleží na tom, který převáží.

Zatímco množství obíhajících peněz ovlivňuje především jedna konkrétní emisní banka, množství nabízených statků závisí především na schopnosti jednotlivých lidí. Mohou jej zvyšovat vlastní invence, okoukání efektivnějších výrobních postupů či dobré investice. Schopnost zvyšování efektivnosti je však ovlivňována i ekonomickým prostředím, které spoluvytváří jak vláda, tak emisní banka.

Vliv vlády na produkci statků

Pokud jde vláda ve svých opatřeních nad rámec své klasické role - garance práva na život a majetek - může jakýmikoliv opatřeními, která jsou zásahem do svobodného jednání lidí, produkci občanů ovlivňovat pouze negativně. Jakákoliv lidská aktivita je uskutečněna tehdy, pokud vede k většímu uspokojení než neuskutečnění této aktivity nebo než uskutečnění jiné možné aktivity. Tedy tehdy, není-li dostupná výhodnější varianta. Jakékoliv ovlivnění optimální aktivity může výsledek jen zhoršit. Např. snaha státu investovat prostřednictvím zadlužování nebo zdanění peníze, které občané uložili nebo chtěli uložit do bank, nutně předpokládá, že vláda ví lépe než soukromá banka, který investiční projekt je smysluplnější. Už skutečnost, že vláda sleduje jiné cíle než zisk, tento předpoklad vyvrací. Snaha státu dotovat zemědělství v oblastech, kde této činnosti přírodní podmínky příliš nesvědčí, způsobuje, že lidé vykonávají méně efektivní činnost, než jakou by vykonávali bez takovéhoto zásahu. Tyto závěry ještě neimplikují nic o tom, zda je ten či onen zásah správný nebo nutný, je to pouze konstatování důsledků státních zásahů.

Dopad regulace na lidské chování

Tržní mechanismus je jako vodní proud. Tak jako si voda vždy hledá optimální cestu k nejnižším polohám, tržní mechanismus vyhledává optimální cestu k nejnižším nákladům. Je to jakýsi gravitační zákon ekonomie. Tak jako vodě, můžeme i tržnímu mechanismu stavět do cesty různé překážky. Optimální cestu k nejnižším nákladům tím můžeme zpomalit, můžeme ji načas zastavit. Trh si ale nakonec vždy najde cesty, jak ve své pouti pokračovat. Jen namyšlenost intervencionistů vede k přesvědčení, že tržní alokaci lze zrušit. Trh proniká skulinami v bariérách, překonává hráze. Můžeme jej donutit hledat si delší a náročnější cesty k nejnižším nákladům, ale princip tržní alokace zrušit nemůžeme. Můžeme administrativně regulovat cenu brambor. Brzy však vznikne černý trh, na kterém se principy nabídky a poptávky prosadí. Emisní banka může uměle stanovit fixní měnový kurz, který činí korunu levnější, než jak by ji ohodnotil trh. Pak ale musí tržní poptávku po devizách (to jest nabídku korun na devizovém trhu) dorovnávat na úroveň nabídky deviz (to jest poptávky po korunách na devizovém trhu) nově tištěnými penězi, které způsobí růst cen - a měna se tak reálně stejně zhodnotí. Můžeme zakázat soukromé zedníky a omezovat lidem možnost výdělku. Lidé si budou vyměňovat služby zedníka za služby doktora. Jakoukoliv regulací pouze zvyšujeme transakční náklady, cestu trhu k nejnižším nákladům komplikujeme, ale principy jeho fungování nezrušíme.

Přestože politici svými zásahy do svobodné směny - výhodné pro obě strany kontraktu - nemohou nikdy přispět k efektivnosti tržní alokace, jsou ukazatelem hrubého domácího produktu posedlí a jeho vývoj tím či oním směrem přisuzují svým opatřením. Až ukazatel hrubého domácího produktu začne růst, jakože začne, tato vláda to bude nepochybně přičítat svým geniálním politickým opatřením. Nevěřme jí. Hrubý domácí produkt je součtem našich snah. Vláda nám může v různé míře bránit plně prosazovat naše schopnosti. Centrální banka nás může mást množstvím peněz, které do ekonomiky přidává a které jsou nám následně nabízeny za naše služby. Může nás tak přimět měnit naše preference mezi spotřebou a úsporami. Jsou to ale vždy občané, kdo produkuje nebo neprodukuje ekonomické statky.

Vláda si možná myslí, že koná svými výdaji a našim zadlužováním dobro a nastartovává ekonomický růst. Většinou svých aktivit nám však pouze brání plně uplatňovat naše schopnosti. Dobro chce navíc konat s našimi penězi, aniž by se každého zeptala, zda jí za tímto účelem své peníze dobrovolně dá. Lidé by to totiž nejspíš většinou neudělali. Každý, kdo by vládě peníze nedal - na podporu exportu, průmyslu či čeho všeho -, by předpokládal, že jejich jiné využití by pro něj bylo prospěšnější. Ekonomický růst by neměl být vůbec starostí vlády. Každý by se měl starat především o svůj vlastní "HDP". Dokud budeme po vládě chtít, aby zařizovala růst našeho blahobytu místo toho, aby jen dohlížela na to, jestli nejsou její občané o blahobyt násilím připravováni, a dokud budeme věřit, že se tržní alokace stane efektivnější tím, že nám vládní úředníci vezmou peníze, se kterými jsme měli vlastní racionální záměry, a dají je na základě své úvahy někomu jinému, nemůžeme očekávat, že náš blahobyt poroste, tak jak bychom si přáli.

Ekonomické šoky

Lidé a firmy se pružně přizpůsobují ekonomické realitě. Pokud se ekonomické faktory vyvíjejí plynule, vyvíjejí se plynule i reakce ekonomických subjektů. Neplynulost ve vývoji těchto faktorů způsobuje určité rozkolísání přizpůsobovacích procesů. Ekonomickým šokem, který radikálně změní strukturu výdajů může být např. přírodní katastrofa. Jiným šokem může být koncentrace vládních výdajů např. do období před volbami. Ekonomickým šokem je i náhlá změna ve vývoji množství peněz, které emisní banka přidává do oběhu nebo ve způsobu, jakým tyto peníze emituje. Dochází tím ke změně dopadu emise peněz na poptávku jednotlivých ekonomických subjektů (včetně vlády) a vzniká krátkodobá nerovnováha mezi změněnou poptávkou a setrvačnou nabídkou. Léčit důsledky těchto událostí projevující se nižší intenzitou ekonomické aktivity zvýšením státního přerozdělování a zvýšením vládní regulace ekonomiky není racionální.

Správné množství peněz

Každá emisní banka by se měla snažit o stabilitu cenové hladiny. Příliš vysoké nebo příliš nízké tempo růstu množství peněz způsobuje nestabilitu cenové hladiny. Příliš vysoké tempo růstu množství peněz vede ke zvyšování cen a kupní síla každé koruny se tudíž snižuje - lidé přicházejí o své úspory. Navíc při vysoké inflaci peníze přestávají plnit nejen úlohu uchovatele hodnoty, ale omezuje se i jejich funkce prostředníka směny, což zvyšuje transakční náklady směny a omezuje efektivnost. Příliš nízké tempo růstu množství peněz naopak vede k poklesu cen a lidem se snižuje výnos z investic. V situaci nominálně klesajících výnosů z investic při deflaci je obtížné splácet a tudíž i riskantní poskytovat úvěry, což samozřejmě snižuje lidem šanci zvyšovat pomocí investic efektivnost své činnosti a tudíž i svůj blahobyt. Pokud není na trhu žádná banka, která emituje měnu, která by byla vhodná jako uchovatel hodnoty a prostředník směny, lidé se uchylují k předmětům a komoditám, které začnou jako peníze užívat. Nejen cigarety, ale třeba i cukr již v historii sloužily lidem k usnadnění směny. Taková situace nastává, pokud má emisní banka na daném území na vydávání peněz garantovaný monopol - pak je obtížné v případě vysoké inflace nebo deflace utéct k lepší měně.

V případě možnosti konkurence by měli uchazeči o úvěr tendenci vybrat si banku, která nabízí nedeflační peníze, spotřebitelé by naopak raději volili měnu co nejméně inflační, nejúspěšnější by tedy nejspíš byla měna stabilní, která by vyhovovala největšímu počtu subjektů. V situaci monopolní emisní banky nelze proto než doporučit, aby emitovala bez výkyvů peníze v takovém množství, které nezpůsobuje deflaci a přitom není příliš inflační. To jest tempem, které nanejvýš lehce převyšuje dlouhodobý potenciální reálný ekonomický růst. S vědomím existence zpoždění, která formuloval americký ekonom Milton Friedman, by toto tempo růstu množství peněz mělo být stabilní a centrální banka by se neměla snažit jeho přizpůsobováním podle momentální situace vyrovnávat a ovlivňovat makroekonomické veličiny. Než emisní banka rozpozná potřebu změnit tempo emise, než se rozhodne učinit potřebné kroky, než se tyto kroky zrealizují a než se skutečně projeví, zavládne již dávno odlišná situace a každá snaha o stabilizaci nutně vyúsťuje v nestabilitu.

Co z toho plyne pro vládu a emisní banku

Vláda by měla omezovat své zásahy do tržního mechanismu. I když každý takový zásah může někomu přinést konkrétní prospěch, jinému vždy způsobuje adekvátní újmu, přičemž neefektivnost, kterou tento zásah plodí, poškodí nakonec všechny subjekty na trhu. Emisní banka by měla měnu emitovat odpovědně ve stálém tempu, které není deflační a ani nezpůsobuje vysokou inflaci. Vytváření ekonomického prostředí vládou a emisní bankou by mělo spočívat v nekažení přirozeného prostředí. Jiný účinný recept na zvyšování blahobytu neexistuje. Až začne ukazatel hrubého domácího produktu růst, nebude to díky, ale navzdory hospodářské politice vlády.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.