články

Rekordně nízká meziroční inflace, kterou v pondělí zveřejnil Český statistický úřad, nabádá k zamyšlení nad souvislostí měnové politiky a celkového nepříznivého stavu české ekonomiky.

Přestože rekordní pokles meziroční inflace byl ovlivněn vysokým růstem před rokem a nezpůsobila ho žádná událost v posledním měsíci (poslední číslo meziroční inflace již nezahrnuje vysoký nárůst v loňském červenci, proto je meziroční nárůst i přes relativně vysoký nárůst v letošním červenci rekordně nízký), dává nejnovější údaj o cenové hladině konečně všem jasně na vědomí, v jaké úrovni cenového růstu se dlouhodobě pohybujeme.

Současně je evidentní, že nepatrný růst nejsledovanějšího cenového ukazatele - indexu spotřebitelských cen - je zapříčiněn prakticky jen růstem administrativně regulovaných cen. Meziroční inflace měřená pomocí takzvané čisté inflace, která nebere v úvahu vývoj cen kontrolovaných státem, se pohybuje již 6 měsíců pod nulou. Jedná se tedy o deflaci.

Co znamená permanentní pokles neregulovaných cen pro ekonomiku? O nebezpečí deflace již bylo napsáno mnoho a každý také ví, jak v posledních letech ochromila japonskou ekonomiku. Chtěl bych zde poukázat na souvislost klesající cenové hladiny s výší reálných úrokových sazeb a jejich dopadem na ekonomiku.

Vývoj cenové hladiny má přímý dopad na výši reálných úrokových sazeb (jejichž nominální výši ovlivňuje centrální banka pomocí repo sazby). Zatímco pro spotřebitele má smysl posuzovat reálné sazby jako nominální úroky očištěné o růst spotřebitelských cen, pro dopad na průmysl a možnost realizovat investice má smysl posuzovat nominální sazby očištěné o ceny v průmyslu nebo o čistou inflaci (která nezahrnuje regulované komodity, do nichž soukromé investice nesměřují).

Česká národní banka udržuje reálné úrokové sazby již druhý rok na úrovni, která je patrně nejvyšší na světě. Je evidentní, že vysoké reálné úrokové sazby znemožňují realizovat mnohé investice, které by mohly vést k ekonomickému růstu, a tak není divu, že s růstem reálných úrokových sazeb od roku 1997 koreluje pokles reálného hrubého domácího produktu.

Reálná úroková míra (počítaná jako roční sazba PRIBOR snížená o čistou inflaci) dosáhla v červenci 7,25% (viz graf 2). Je-li nominální úroková míra ovlivňována úrokovou politikou a pohyb cenové hladiny emisní politikou centrální banky, je vývoj reálných úrokových sazeb výsledkem celkové politiky centrální banky. Stále častější stížnost, že Česká národní banka "dusí" ekonomiku, je tedy asi opravdu na místě.

Graf uvádí úrokovou míru PRIBOR na 1 rok a PRIBOR na 1 rok upravenou o meziroční čistou inflaci v příslušném měsíci.

Kombinací nedostatečného růstu množství peněz, který způsobuje pokles cenové hladiny, a pomalého snižování vlastních úrokových sazeb udržuje centrální banka reálnou úrokovou míru již druhý rok neúnosně vysokou a blokace hospodářství pokračuje.

Přitom tato politika ČNB nemá žádný zjevný racionální důvod, když sama centrální banka neuvěřitelným způsobem podstřelila vlastní inflační cíle.

Česká národní banka by měla zvýšit tempo růstu množství peněz tak, aby cenová hladina měřená čistou inflací neklesala a tzv. repo sazbu, pomocí které ovlivňuje ostatní úroky v ekonomice, přizpůsobit tak, aby reálná úroková míra klesla na přijatelnou úroveň. Měla by se však současně vést diskuse o zásadní změně měnové politiky a přehodnocení statutu nezávislosti centrální banky.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.