články

Brzy se nepochybně rozhoří diskuse o návrhu státního rozpočtu na rok 2000. Lze očekávat, že hlavním předmětem svárů bude existence a velikost navrženého schodku.

Zadlužování státu je bezpochyby nezdravá věc - vládní výdaje jsou v takovém případě realizovány na úkor výdajů soukromého sektoru. Vládní výdaj uskutečněný místo efektivnějšího soukromého výdaje nemůže zlepšit celkový blahobyt národa: stěží proto můžeme očekávat, že bude "prorůstový". Prorůstovost můžeme spíše očekávat od soukromé investice. Ta je z podstaty realizována za účelem zvýšení efektivnosti, přičemž investor je na jejím úspěchu přímo zainteresován. Vládní výdaj pořízený ze zadlužení státu tak může být "prorůstovou" akcí jen v případě, že vytlačí nějakou soukromou investici, která by byla bývala méně efektivní. O tom lze však s úspěchem pochybovat i u dobré vlády.

Deficit ovšem nelze vždy ztotožňovat se zadlužováním státu. V případě, že si stát dluh pokryje vytištěním nových peněz prostřednictvím centrální banky, dojde k tzv. monetizaci dluhu a v ekonomice začne obíhat větší množství peněz. Stát tak není zadlužen u soukromého sektoru a dluží maximálně sám sobě, což si lze snadno prominout. Je jasné, že taková praxe může vést v případě neodpovědné monetizace dluhu k vysoké inflaci. Dluh se tak přemění v "inflační daň" a zaplatí ho ztrátou kupní síly měny všichni, kdo používají peníze.

Protože však ekonomiky obvykle určitým tempem rostou, mohou si centrální autority dovolit v této míře deficit monetizovat, aniž by došlo k inflaci. Když totiž množství peněz roste stejným tempem jako množství věcí a služeb, které jsou na trhu k dispozici, nemá cenová hladina k nárůstu předpoklad. Ta by rostla, jen kdyby peníze v ekonomice přibývaly rychleji než reálná produkce. Tato skutečnost byla také inspirací maastrichtským kritériím, která dovolují zemím evropské měnové unie deficit do tří procent hrubého domácího produktu. To je vlastně úroveň průměrného růstu ekonomiky, takže takový deficit nemusí vést k inflaci ani k růstu zadlužení sátu u soukromého sektoru.

Koneckonců tímto způsobem hradí část vládních výdajů snad všechny země světa. Jen u nás se tak v devadesátých letech nedělo. České národní bance tím chybí důležitý instrument k emisi peněz. Troufám si tvrdit, že neexistence takového nástroje jí znemožňuje provádět racionální měnovou politiku, a je tak příčinou současných potíží české ekonomiky.

Pokud by měla Česká republika rozpočtový deficit pohybující se na rozumné úrovni a centrální banka by vládní dluhopisy vydávané na jeho pokrytí následně na trhu odkupovala, je to racionální způsob získání rozpočtových příjmů. Deficit ve výši kolem tří procent HDP tak může být rozumnějším řešením pořízení zdrojů, než uvalení daní v tomto objemu.

Tento závěr však v žádném případě není ospravedlněním zvyšování vládních výdajů. Neefektivní vládní výdaje je dobré omezovat v každém případě. Diskuse o rozpočtu by však neměla být překroucena na zavádějící a zjednodušené rozdělování politiků na zastánce a odpůrce deficitu jako takového.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.