články

"JSME PRO TRŽNÍ SYSTÉM. Kultura si však nezaslouží, aby se s ní handlovalo na trhu. Ponechání umění napospas trhu by vedlo k zániku mnoha neocenitelných uměleckých projevů a děl. Jistě, jsou produkty kultury, které se na trhu prosadí, ale jejich označení za kulturu je pak diskutabilní. Jsou to komerční produkty, vytvářené pro peníze a nikoliv z nezávislého puzení umělce. Skutečné umělce si je proto nutné vydržovat – však to dělali osvícení panovníci již dávno v minulosti. Umělecké projevy přeci nejsou přínosem jen pro umělce samé nebo jen pro jejich nejzanícenější obdivovatele. Přínos z rozvoje kultury má nakonec celá společnost. Moderní společnost by proto měla nezávislou kulturu podporovat. Dnes, kdy máme demokraticky volenou vládu, není možné nechat umělce doprošovat se o podporu u bohatých mecenášů. Umění je nutné podporovat formou grantů pro umělce a formou daňového odpočtu příspěvků na kulturu pro ty, kdo kulturu podporují."

Ne, nepředplácejte si LF, intelektuálové. LF se nestal fórem k obhajobě skupinových zájmů. Já jen předvádím, jak bude asi mluvit každý, kdo jest umělcem závislým na státních grantech či zaměstnancem státem podporovaných kulturních zařízení. Ti se přece kulturou dennodenně zabývají, a tak jsou si lépe vědomi jejího významu a dokážou jako odborníci lépe rozlišit skutečnou kulturu od kýče a komerce.

Jejich argumenty odvolávající se na lidské ctnosti zní mnohým přesvědčivě. Svojí rozvláčností však zamlžují podstatu. Dovolím si je zhutnit do jediné věty. Princip státní podpory kultury lze shrnout do teze Dejte nám peníze na činnost, která nezajímá dostatek lidí ochotných za její shlédnutí zaplatit dostatečnou částku. Stát pak nutí daňové poplatníky odevzdávat část svých příjmů, které by mohli vynaložit na služby a zboží pro ně zajímavější, aby z nich platil osoby, kterým by nebyla jinak veřejnost ochotna za jejich uměleckou činnost zaplatit tolik, kolik by od ní minimálně požadovaly.

Je tedy nesporné, že ve prospěch státní podpory kultury je nutné použít státního násilí. Pro tak nevinnou věc, jakou by byla neochota financovat kulturu, kterou financovat nechci, mi stát může zabavovat s asistencí ozbrojených složek majetek nebo mě může uvěznit do nápravného zařízení.

Já jsem pro svobodu v umění. Používám raději slovo svoboda. Všimněte si, jak slovo nezávislost bylo levicovými intelektuály, tak jako mnoho jiných pojmů, obráceno: Nezávislou kulturu musí podporovat stát, říkají. Svoboda v umění neznamená, že vznikne jen to, co jsou jiní ochotní zaplatit. Znamená také to, že umělec může tvořit i dílo, u kterého neočekává, že se mu jej podaří prodat. Je ochoten do něj vložit čas a dříve získané prostředky, jen proto, aby vzniklo. O jaké nezávislosti umění lze ale mluvit, když o projektech rozhodují komise a nikoliv pouze zájem či nezájem veřejnosti či umělce? Umělci se pak vědomě či podvědomě podřizují vkusu rozdávačů peněz ukořistěných státem. Rozdávači zas nechtějí být nahrazeni jinými rozdávači, a tak se snaží vycházet vstříc uměleckým zájmovým skupinám.

Vykladači vkusu se však nespokojí s tím, že berou lidem peníze, aby s nimi podpořili správnou kulturu. Rozhodli se ještě podvazovat ziskové umění zvláštní daní z výdajů na kulturu. Zisková kultura je pro mnohé totéž, co nevkusná kultura. Slovo komerční považují za nadávku. Rozhodují tak zájmy členů kulturních komisí a zájmových skupin, které reprezentují, místo aby bylo rozhodnutí plně ponecháno na občanech, na jejich vkusu a jejich "peněžních" hlasech. Další přerozdělování halí tito veřejnoprávní dobyvatelé privilegií do hávu zvaného Peníze z kultury zůstávají v kultuře a předstírají, že o žádné přerozdělování nejde. Jenže i pokud by kultura nebyla podporována daní všeobecnou, ale třeba jen akcízem na vstup do kina či na vlastnictví televizoru, mohu se financování českého filmu Kurvahošigutentag vyhnout leda tím, že v Čechách neuvidím třeba Jurský park ani žádný jiný film.

Snaha některých lidí činných v kultuře o násilné získání peněz daňových poplatníků bývá často schovávána do krycích převleků. Nejoblíbenějším je ochrana národní kulturní svébytnosti před cizí kulturou (rozuměj americkou - ostatní jsou spíše hodnotné projevy etnické rozmanitosti). Lidé jsou nesvéprávní, sledují-li na základě svobodného rozhodnutí projevy cizí kultury, je proto nutné vzít jim nějaké peníze a podpořit jimi národního umělce a vnutit jim jeho výtvor. Nemůže nás překvapit, že nejhlasitěji zní tyto hlasy z úst těch, jejichž příjem býval chvilku příjmem někoho jiného, než byl proti jeho vůli poukázán na účet státu.

Jistě bychom si všichni, přestože máme každý jiný vkus, vzpomněli na skvělé kulturní zážitky vzniklé bez státní podpory. Na druhé straně by asi nebylo pro nikoho problémem vyhledat v paměti státem podporované blbosti. Vida - kvalita kultury koneckonců neunikne hodnocení vkusu milionů lidí. Státní podpora tedy nemůže být zárukou rozkvětu dobrého umění. Kultura si proto státní dohled nezaslouží.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.