články

Jedním z nejčastějších argumentů eurooptimistů v jejich proevropské propagandě je tvrzení, že právě evropská integrace a Evropská unie jsou cestou, jak našemu kontinentu zajistit stabilitu a trvalé překonání starých národních antagonismů, které stály za válečnými katastrofami minulého století.

Ve své polemice s tímto všeobecně rozšířeným názorem se nechci ani tak soustředit na skutečnost, že stabilita Západní Evropy v uplynulém půlstoletí byla zapříčiněna spíše celkovou politickou konstelací v období studené války, druhořadým mocenským postavením bývalých západoevropských velmocí v bipolárním světě a dlouholetou existencí válečnou porážkou traumatizovaného, ne zcela svéprávného a dlouhá desetiletí rozděleného Německa.

Skutečnost, že nacionalismus, tradiční národní antipatie a rozdílné národní zájmy až dosud výrazně neohrozily proces evropské integrace vidím především v tom, že proces sjednocování Evropy je doposud na samém počátku. V EU dosud nesporně dominují národní státy stále zachovávající rozhodující atributy své státní suverenity, po staletí nikým nezpochybňované. Jejich občané berou tuto skutečnost jako samozřejmost, většinou proto příliš nepociťují možnou ztrátu této národní suverenity jako ohrožení a akceptují její postupné přenášení na společné orgány. Evropská unie je dosud prostě příliš volná na to, aby ve větší míře nebezpečné národní tenze plodila.

Problémy proto nevidím ani tak v dosavadní historii EU či jejím současném stavu. Problém vidím ve směru dalšího vývoje, který je potichu, ale zcela jednoznačně předurčen. Tím je postupné politické sjednocení Unie, které je nezbytnou podmínkou dlouhodobé udržitelnosti takových ekonomických projektů, jako je společná měna. Společná měna je prvním a zcela rozhodujícím krokem k nahrazení státních suverenit společnou suverenitou evropskou. Společná měna vyžaduje vysoce koordinovanou společnou politiku hospodářskou, především fiskální, a ta logicky vyžaduje i sjednocení politické. Takové je směřování evropské integrace, bez ohledu na taktickou rétoriku těch či oněch politiků.

Výsledkem evropské integrace má být zcela jednoznačně evropský superstát, nová mnohonárodní globální velmoc. Jeho obhájci tvrdí, že právě toto sjednocení zajistí harmonickou a vzájemně prospěšnou koexistenci rozdílných evropských národů a navždy eliminuje riziko jejich konfliktů a ohrožení. Odkud se toto přesvědčení bere, nevím. V historii totiž neexistuje ani jediný příklad takového mezinárodního soustátí, které by tyto cíle úspěšně naplnilo. Naopak, právě mnohonárodní státy byly a jsou až do současnosti obětí většinou eskalujících národnostních antipatií a konfliktů a živnou půdou pro vznik a rozvoj těch nejextrémnějších nacionalistických ideologií. Právě těsné soužití různých národů s rozdílnou tradicí a způsobem života v jednom státě umožňuje, aby se nacionalismus, v národním státě přežívající jako polozapomenutý staromódní sentiment, stal znovu stmelující silou, sjednocující různé dílčí zájmy a nabízející jednoduchá vysvětlení složitých problémů společenského života. Žádný z mnohonárodních států moderní historie se nebyl schopen s tímto nebezpečím uspokojivě vyrovnat ani v obdobích prosperity, natož pak v periodách krizí a otřesů. Ani vícenárodní členské státy EU nejsou před podobnými problémy imunní, jak o tom svědčí teroristicky se projevující baskický nebo irský nacionalismus, či národnostní napětí mezi Vlámy a Valony v Belgii.

Eurooptimisté o těchto rizicích nemluví. Věří, že vznikající evropský superstát bude nějak vůči hrozbě těchto logicky vznikajících recidiv nacionalismu imunní a tuto imunitu berou jako již existující a garantovaný fakt. Záruky však neexistují.

Existuje naopak reálná perspektiva, že po uskutečnění projektu evropského sjednocení se nový superstát bude podobat nikoliv ideálu Spojených státu amerických, ale spíše bývalému Rakousko-Uhersku. To bylo také mnohonárodní velmocí, která národům v něm žijícím zajišťovala relativní prosperitu a bezpečnost, rozsáhlý trh bez vnitřních hranic, svobodný pohyb zboží, kapitálu i lidí, o společné měně nehovoře. Při dnešním pohledu nezatíženém tradičními českými předsudky to byl stát civilizovaný a kulturní s relativně vysokou, a poté ve většině zemí dlouho nedosažitelnou úrovní demokracie. Přesto však nakonec skončil nenáviděn svorně všemi národy v něm žijícími, včetně vládnoucích Němců a Maďarů. V očích našich předků nesporné výhody habsburského soustátí neobstály v porovnání s nacionalisticky prožívanými příkořími připisovanými soužití v něm. Mnohojazyčný rakouský parlament byl beznadějně paralyzován nacionalistickými střety demokraticky zvolených poslanců jednotlivých národů, vlády mohly být pouze úřednické a absenci mnohonárodního politického konsensu nahrazovalo fungování mnohonárodní státní byrokracie. Tento stát nakonec v zoufalství hledal východisko ve válce a po prohře byl svými národy svorně rozbit, aby jako své dědictví zanechal národní antipatie, předsudky a teorie, které svět uvrhly v následujících desetiletích do ještě větších katastrof.

Můžeme věřit, že dnešní Evropa a Evropané jsou jiní, že poučení z historie jsou hluboká, mechanismy EU unikátní, garantující, že se nic podobného se nebude opakovat, protože to přece nikdo nechceme. Je to ale pouze víra. Zkušenost říká něco jiného - že lidé jsou bohužel pořád až příliš stejní, že mají sklon věřit jednoduchým vysvětlením svých složitých problémů, že jsou krátkozrací a sobečtí, než aby se nechali poučit.

Proto záruky toho, že se politicky sjednocená Evropská unie vyhne osudu jiných mnohonárodních říší neexistují. Měli bychom to vědět a být oprávněně skeptičtí. Volné hranice a společnou měnu bude každý za chvíli brát jako samozřejmost, ne jako vydobytou hodnotu. Ale skutečnost, že se země změní ze suverénního státu v provincii, že o našem životě a jeho problémech budou viditelně rozhodovat jiní, že centrum života státu bude daleko od nás, to vše budou negativní efekty prožívané nepochybně stále silněji a všeobecněji. Příklon k národní identitě bude přirozenou reakcí na oficiální evropanství. Zabránit tomu je úkol pro politického eskamotéra. Nebudeme sami. Podobné pocity budou existovat všude, bude demokracie a politici jim budou vycházet vstříc. Nalézat konsensus bude stále těžší. Bez konsensu se ale nedá jít v demokracii kupředu. Co pak?

Představa, že dnešní rozdílné národní identity nahradí společná identita evropská, je iluzorní. Žádné oficiálně prosazované internacionalistické ideologie v praxi mnohonárodních států nebezpečný fenoménem nacionalismu překonat nedokázaly. Idea československého národa pouze stimulovala slovenský nacionalismus, který nakonec vyústil v rozbití Československa. Sedmdesát let se hlásalo nerozborné přátelství národů Sovětského svazu a jejich splývání v sovětský lid, až pád komunismu odhalil netušenou hloubku a sílu navzájem nepřátelských nacionalismů, které ve stále větší míře ovládaly společenské myšlení národů bývalého SSSR. O jugoslávské tragédii netřeba hovořit.

Umělé úsilí o sjednocení Evropy hrozí, že nevytvoří záruku harmonické koexistence a prosperity národů, ale naopak podmínky pro to, aby se starý džin nacionalismu a národní antipatie znovu dostal ven z láhve a vrátil Evropu tam, kde byla před sto lety. Prevence takového vývoje v projektovaném evropském superstátě je nesmírně obtížná a v reálném světě soupeřících zájmů a priorit prakticky nerealizovatelná.

U technického experimentu, jako je např. Temelín, jsou všichni ochotni debatovat o všech maximálních rizicích a požadovat všechna myslitelná preventivní opatření pro odvrácení hypotetické katastrofy. Nejsou-li tato opatření, u technického experimentu navíc dobře měřitelná, přesvědčivá, požaduje se jeho neuvedení do provozu. Je zajímavé, že u gigantického politického experimentu, jako je projekt sjednocení Evropy, nikde nevyzkoušeného a neověřeného, prý rizika neexistují, proto prevence není potřebná a projekt se potichu spouští do ostrého provozu. Všichni jsou naopak vyzýváni, aby věřili v úspěch. Možná rizika pro všechny přitom přesahují ta temelínská řádově.

Budoucnost Evropské unie je proto tématem, o němž musí být rozhodováno velmi odpovědně. Chceme superstát i s vědomím všech rizik, která může přinést? Pokud ne, co bude s dosavadním projektem evropské integrace? Nelze přijmout představy, že dnešní rozjetý vlak se nemůže či dokonce nesmí zastavit. Možná totiž, že tento vlak jede do stanice, kam ani dojet v hloubi duše nechceme, možná, že v průběhu cesty změníme názor a záchranná brzda je obvykle extrémní a velmi drahý způsob vystupování.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.