články

Když Argentina v r. 1991 zavedla fixní kurz své měny vůči dolaru, byla to reakce na její dlouholetou zkušenost s hyperinflací. Zavedli měnový režim, v němž každé peso bylo kryto dolarovými rezervami centrální banky, takže každý mohl kdykoliv vyměnit dolar za peso a naopak ve stálém poměru.

To dávalo argentinským občanům a investorům jistotu. Na druhé straně se však kumulovala určitá tržní nerovnováha. Kurz, který normálně vyrovnává nabídku s poptávkou, tuto funkci neplnil. Kurz měny nebyl určován silami trhu a zůstával stejný. Peso neposilovalo s růstem exportu ani s přílivem investic. Ani dolar neposiloval vůči pesu, když naopak rostl příliv investic do USA. Tato fixace přispěla ke vzniku následné krize, která vyvrcholila neschopností hradit závazky a ukončením pevné vazby na dolar.

Lze říci, že fixní kurz přispěl k poškození argentinské ekonomiky ze dvou příčin. Za prvé, režim fixního kurzu před lety tolik prosazovaný Mezinárodním měnovým fondem a zastávaný spekulanty na měnových a úrokových trzích se ukázal – snad už definitivně – jako škodlivý. Za druhé se opět ukazuje, že sdílení kurzu s ekonomikou, která se vyvíjí odlišně, může poškozovat exportní schopnosti malé ekonomiky a vést k růstu nezaměstnanosti.

Fixní kurz jako lákadlo pro spekulanty

První efekt velmi dobře známe z české zkušenosti s pevným kurzem. Argentinské úrokové sazby – vyšší než úrokové sazby dolarových vkladů – lákaly každého, kdo chtěl na tomto rozdílu vydělat. Centrální banka přijala do svých devizových rezerv dolar od každého, kdo chtěl dočasně získat peso a uložit jej za výhodný úrok do banky. S každým takto přilákaným dolarem přibývalo také množství peněz v oběhu.

Opačný proces nastal, když začalo být více těch, kteří chtěli ukončit vydělávání na argentinských úrokových sazbách, než těch, kteří se chtěli do takového podniku pustit. Když začali spekulativní investoři tušit počátek konce bezrizikového výdělku a své investice i s úrokem začali vyměňovat zpátky za dolary, začaly devizové rezervy – i množství pesos v oběhu – klesat. A to tím rychleji, čím více začali investoři tušit okamžik opuštění po deset let fixního kurzu. Během roku 2001 vybrali cizí investoři a argentinští občané z vkladů vedených v pesos přes deset miliard, což činilo zhruba třetinu celkového objemu těchto vkladů. Když své vklady vyměnili za dolary, smrskly se podobným tempem samozřejmě i devizové rezervy – a v konečném důsledku také peněžní zásoba.

Důsledky velmi dobře známe. Méně peněz v ekonomice znamená nižší než očekávané výnosy firem, nižší než očekávané výdělky lidí i nižší než očekávané daňové výnosy státního rozpočtu. S drastickými důsledky pro celou ekonomiku. Argentina se bohužel nepoučila z české měnové krize roku 1997 a podobně jako Česká republika si ponechala pevný měnový kurz nezdravě dlouho. Přišla tak o významnou část devizových rezerv, snížila peněžní zásobu a čelila deficitu státního rozpočtu.

Dvě různé ekonomiky mají mít dvě různé měny

Argentina však své neštěstí s fixním kurzem znásobila tím, že byl její kurz fixován právě a jenom na dolar. Dolar posiloval celá devadesátá léta proti drtivé většině měn světa. Argentinské peso bylo výjimkou, protože z důvodu fixace proti dolaru oslabovat nemohlo. Připomeňme, že česká koruna byla v první polovině devadesátých let vázána na průměr dolaru a marky. Mohla tedy klidně vůči dolaru oslabovat, když vůči marce posilovala a naopak.

Zatímco měny argentinských sousedů reagovaly na posilující dolar oslabováním a jejich podnikatelé neztráceli americký ani jiné trhy, argentinský export začal zaostávat. Umělé udržování hodnoty měny na úrovni dolaru pomalu ale jistě přivádělo mnohé podnikatele k bankrotu a vyhnalo míru nezaměstnanosti z 11 procent v r. 1994 na 18 procent v letošním roce.

Problém byl zjednodušeně řečeno v tom že argentinská a americká ekonomika sdílely sice spolu měnový trh, nesdílely ovšem trh práce. Zemědělský dělník, který vlivem stejného kurzu přišel o práci v argentinském údolí řeky Paraná, těžko mohl hledat práci v kalifornském Silicon Valley, kde se nedostávalo softwarových odborníků.

Jestliže se Argentina nepoučila v r. 1997 z české zkušenosti s fixním kurzem, mohli bychom se poučit alespoň my. Pro malou ekonomiku není dobré, když sdílí kurz s jinou velkou ekonomikou a současně neexistuje jednotný trh práce. Vzpomeňme si na argentinskou krizi, až budeme vyzváni svázat korunu pevně s eurem.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.