články

Dvanáct let od pádu komunismu lidé stále rozhodují pouze o polovině svých příjmů. Stát je stále poskytovatelem zhruba poloviny služeb. Jedním ze statků poskytovaných státem a placeným z daní jsou silnice a dálnice.

Státní provozování silnic s sebou nese negativní průvodní jevy státního vlastnictví – drahý provoz a nízkou kvalitu služeb ve srovnání s náklady a kvalitou služeb poskytovaných v soukromém sektoru. Konkrétně v případě silnic poplatníci platí několik daní a poplatků s provozem souvisejících, z nichž každý má nemalé transakční náklady a které jsou mnohdy velmi neefektivně využívány. Každoročně se opakuje v zimě problém nedostatečně rychle odklizeného sněhu, na jaře nedostatečně rychle spravených děr, každotýdenně se opakují dopravní zácpy a trvale vázne výstavba nových potřebných silnic a dálnic.

Soukromé vs. státní vlastnictví

Myšlenka soukromého provozování silnic se jistě bude zdát mnoha čtenářům nemyslitelná – podobně jako bylo v komunismu nemyslitelné, že by místo front na státní toaletní papír mohly existovat soukromé prodejny a soukromí výrobci toaletního papíru, nebo že by místo čekacích dob na státní telefon mohli telekomunikační služby poskytovat soukromí provozovatelé. Zavedení soukromého vlastnictví do těchto sektorů přineslo obrovské zvýšení nabídky a kvality. Jednotliví dodavatelé v konkurenci usilují o přízeň zákazníka. Nikdo by si asi dnes nepřál návrat ke státním monopolům v těchto oblastech.

Nízká kvalita a přehlcení, které nás provázejí na státních silnicích, u soukromě provozovaných služeb neznáme. Případný výpadek v síti se soukromý provozovatel snaží odstranit vždy co nejdříve – protože každou minutou neprůchodnosti sítě přichází o výnosy a o zákazníky. Podobně soukromý vlastník dálnice nebo silnice by měl vždy zájem na maximálně rychlém odstranění závějí a opravení děr. Soukromé provozování silnic by řešilo i problém dopravních zácp. Problému špiček čelí i soukromí provozovatelé telefonních služeb a našli řešení – dražší volání ve špičce a levnější volání mimo špičku zaručuje rovnoměrnější rozložení poptávky po službě v čase. Podobně vlastník silnice byl mohl učinit provoz dražším ve špičce a levnějším mimo špičku.

Když všichni vidí evidentní výhodu soukromé výroby toaletního papíru nebo soukromého provozování telekomunikačních služeb, proč neexistuje silný tlak na privatizaci silnic a dálnic?

Pro mnoho lidí je nepřijatelné, aby za silnice platili. Ve skutečnosti však lidé za silnice platí, a velmi draze za chabou kvalitu. Uživatelé silnic a dálnic platí silniční daň, dálniční nálepku a daň z benzínu. Dnešní silnice tedy rozhodně nejsou zadarmo. Soukromé provozování silnic by znamenalo, že by lidé sice platili soukromému vlastníkovi, ale ušetřili by na daních.

Tržní financování silnic

Jak by tedy soukromý vlastník získával příjem na provoz silnic? V prvé řadě by hledal nejefektivnější možný způsob získávání příjmů. Jednou možností, jak získávat výnos, je vybírání mýtného při vjezdu na silnici. Tento způsob je ale relativně drahý. S nejnižšími transakčními náklady pro poplatníky lze získávat výnos z reklamy umístěné na billboardech u silnic. Někdo by mohl namítnout, že vlastník silnice závislý na reklamních plochách by nadužíval reklamy, což by údajně mohlo vést k odvádění pozornosti řidičů od řízení a k dopravním nehodám. Ve skutečnosti ale soukromý vlastník nemá na nehodách žádný zájem. Naopak, každá nehoda zdržuje provoz a připravuje majitele o tržby. Soukromý vlastník by tudíž zvolil optimální množství reklamy. Podobným způsobem poskytuje své služby komerční televize placená z reklamy. Soukromý vlastník silnice, který by měl příjmy z reklamy, by byl motivován k tomu, aby jeho silnice byla hojně využívaná a nalákal na ni uživatele. Podobně jako komerční televize vysílá pořady, které přitahují diváky, soukromý vlastník silnice by byl motivován nabídnout komfortnější silnici než jeho konkurenti.

Dalším možným způsobem získání příjmů je pronájem komerčních pozemků u silnic. Zpoplatňování komerčních ploch – např. benzinových čerpadel nebo příjezdových cest k motorestům – může být pro soukromého vlastníka silnice efektivnější způsob získání výnosu než nákladné vybírání mýtného na každé příjezdové cestě od každého řidiče. Soukromý vlastník silnice např. může požadovat fixní nájem nebo poplatek z každého prodaného litru benzínu. Tím by si zajistil dostatečný příjem – a jelikož by takové zatížení ceny benzínu bylo místo současné daně, řidič by kromě zlepšení kvality služeb nemusel pocítit žádné obtěžování ani finanční náklad navíc.

Lidé budou asi souhlasit s tím, aby silnice byly soukromé, pokud uvěří tomu, že by neplatili nic navíc, že by se nesnížilo jejich pohodlí, a že by se zvýšila kvalita silnic.

Privatizace – cesta k lepším silnicím

Jak by mohl vypadat model privatizace silnic? Stát by zrušil dálniční nálepku, silniční daň a daň z benzínu, aby tyto daně nedopadaly distorzně i na případné vlastníky a uživatele soukromých silnic. Místo daně z benzínu by stát vybíral – nikoliv jako daň, ale na smluvním základě – 10 korun z každého litru benzínu za to, že umožní k benzínové pumpě přístup ze své silnice. Tím by si stát jako počáteční majitel všech silnic zajistil úroveň příjmů, které měl z daní souvisejících s provozem motorových vozidel, a zároveň by jejich zrušením umožnil vybírání příjmu za užívání soukromých silnic nejefektivnějším možným způsobem, aniž by došlo ke zdražení silniční dopravy.

Důsledkem privatizace silnic by byla vyšší kvalita silnic a relativně nižší náklady. Z ekonomického hlediska nemá státní provozování silnic opodstatnění (jde o tzv. čistý soukromý statek, jenž se vyznačuje tzv. vyloučitelností ze spotřeby). Státní provozování silnic nemá ani politický motiv (jako např. progresivní zdanění nebo přídavky na děti), protože v sobě neobsahuje programově žádné přerozdělování bohatství (neexistuje tedy žádná významná skupina, která by na státním vlastnictví silnic měla zájem). Privatizace silnic a dálnic je – podobně jako privatizace telekomunikačních služeb – pouze otázkou poznání, a tedy času.

* * *

První vlaštovkou je pokus vlády zajistit soukromou investici do stavby ostravské dálnice D47. Tento pokus sice prolamuje tabu soukromého investování do silnic, ale ve skutečnosti je parodií tržního prostředí: soukromý investor nesmí během provozování silnice vybírat za užívání silnice od řidičů poplatky, jako hlavní zdroj příjmu má mít od státu peníze daňových poplatníků a po několika letech má silnici převést opět na stát! Stát by měl umožnit – nikoliv zadávat – soukromým firmám investice do silnic a dálnic. Odstraněním distorzních daní souvisejících s provozem motorových vozidel by měl vytvořit prostor pro soukromé financování a ostatní záležitosti – kudy a jak silnice povede a jak bude financovaná – by měl plně ponechat na soukromých subjektech.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.