ENEN CZE
===

články

Petr Mach: Růst HDP není zásluhou vlády

Profit, 08.02.2002

publikováno: 08.02.2002, čteno: 2×

 

Vláda se chvástá obnoveným růstem hrubého domácího produktu. Ukazatel HDP však není nic jiného, než souhrn výkonů obyvatel této země. K tomu, aby lidé mohli podnikat, pracovat, a obchodovat jim od vlády stačí právní rámec, který zajišťuje přirozené právo na majetek. Vlády však jdou obvykle mnohem dále a prosazují zvláštní daňová opatření, selektivní dotace a zvláštní regulace podnikání a pracovního trhu, často právě ve jménu ekonomického růstu. Takovými zásahy však vláda může přirozený růst produktu jenom více či méně brzdit.

 

Role vlády

Např. když stát dotuje stavební spoření, daňoví poplatníci přicházejí o peníze, které by mohli sami použít buď na stavební spoření, nebo jinak – každopádně však tak, aby jim to přinášelo maximální prospěch. Když se stát rozhodne dotovat zemědělství v oblastech, kde této činnosti přírodní podmínky příliš nesvědčí, způsobuje, že lidé vykonávají méně efektivní činnost, než jakou by vykonávali bez takovéhoto zásahu. Když stát bere lidem peníze, aby je utratil za ně, bere jim možnost volby a tím znemožňuje nejlepší možnou alokaci zdrojů.

Vláda si možná myslí, že koná svými výdaji a našim zadlužováním dobro a nastartovává ekonomický růst. Většinou svých aktivit nám však pouze brání plně uplatňovat naše schopnosti. Dobro chce totiž vláda konat s našimi penězi, s kterými bychom sami dokázali naložit racionálněji. Když ukazatel hrubého domácího produktu roste, není to díky "geniálním" opatřením vlády, ale jim navzdory.

Kladný růst životní úrovně, jehož je HDP hrubou aproximací, je přirozený stav, pokles je důsledkem hluboké přírodní katastrofy nebo silně nepříznivého zásahu státu. V letech 1997 až 1999 jsme zaznamenali pokles HDP. Příčinou tohoto poklesu však nebylo žádné katastrofální opatření vlády, ale zásah jiné složky exekutivní moci státu – centrální banky.

 

Role centrální banky

Centrální banka přidává nebo stahuje z oběhu peníze. Činí tak především nakupováním nebo prodáváním cizích měn či cenných papírů. V letech 1996-1997 centrální banka stáhla z oběhu prodejem dvou miliard dolarů z devizových rezerv (za účelem udržení kurzu koruny) na šedesát miliard korun. Když je v ekonomice méně peněz, méně se jich také vybere na daních. V r. 1997 vláda musela formou balíčků seškrtat několik desítek miliard korun předpokládaných výdajů. Podobně musela reagovat řada dalších subjektů – firem a domácností.

Důsledkem změny množství peněz byla drastická změna ve struktuře poptávky a nabídky. Např. vládní balíčky postihly více stavební investice. Některé zboží a služby prostě nebyly v důsledku zásahu centrální banky poptávány. Trvalo tři roky, než se opět nabídka s poptávkou srovnala.

 

Zásahy státu jen brání efektivnímu fungování tržního mechanismu

Tržní mechanismus je jako vodní proud. Tak jako si voda vždy hledá optimální cestu k nejnižším polohám, tržní mechanismus vyhledává optimální cestu k nejnižším nákladům. Je to jakýsi gravitační zákon ekonomie. Tak jako vodě, můžeme i tržnímu mechanismu stavět do cesty různé překážky. Optimální cestu k nejnižším nákladům tím můžeme zpomalit, můžeme ji načas zastavit. Trh si ale nakonec vždy najde cesty, jak ve své pouti pokračovat. Trh proniká skulinami v bariérách, překonává hráze. Můžeme jej donutit hledat si delší a náročnější cesty k nejnižším nákladům, ale princip tržní alokace zrušit nemůžeme.

Vláda může administrativně regulovat cenu bydlení. Důsledkem ale bude černý trh, na kterém se principy nabídky a poptávky prosadí. Centrální banka může uměle stanovit fixní měnový kurz, který činí korunu levnější, než jak by ji ohodnotil trh. Pak ale musí tržní poptávku po devizách dorovnávat na úroveň nabídky nově tištěnými penězi, které způsobí růst cen – a měna se tak reálně stejně zhodnotí. Vláda může zakázat soukromé zedníky a omezovat lidem možnost výdělku. Lidé si budou vyměňovat služby zedníka za služby doktora. Jakoukoliv regulací pouze zvyšujeme transakční náklady, cestu trhu k nejnižším nákladům komplikujeme, ale principy jeho fungování nezrušíme.

 

Co by měla vláda a centrální banka udělat pro ekonomický růst

Vláda by měla omezovat své zásahy do tržního mechanismu. I když každý takový zásah může někomu přinést konkrétní prospěch, jinému vždy způsobuje adekvátní újmu, přičemž neefektivnost, kterou tento zásah plodí, poškodí nakonec všechny subjekty na trhu. Centrální banka by měla peníze emitovat odpovědně ve stálém tempu, které není deflační a ani nezpůsobuje vysokou inflaci. Vytváření ekonomického prostředí vládou a centrální bankou by mělo spočívat v nekažení přirozeného prostředí. Jiný účinný recept na zvyšování blahobytu neexistuje.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­