články

Argumenty skalních příznivců Evropské unie trochu připomínají "žleleznou" logiku marxistického historického determinismu. Vše je jasné. Vysoký rozvoj výrobních sil si vyžaduje odpovídající změny na úrovni výrobních vztahů. V Evropě to znamená nutnost vzniku evropského superstátu. Pouze takové spojení je schopno zajistit Evropě konkurenceschopnost v globalizujícím se světě. Sjednocení Evropy je proto proces objektivně nutný, má zásadní ekonomické příčiny a jako takový nemá alternativu. Je pokrokový a historicky správný a účast v něm je podmínkou budoucí prosperity pro každou zemi kontinentu.

Je tomu ale opravdu tak? Podmínkou ekonomického úspěchu v náročné budoucnosti není ani evropská supervláda, ani jednotná měna, ani uniformní zákony a předpisy ve všech myslitelných sférách po celém kontinentu. Podmínkou prosperity jakékoliv země je vytvoření maximálně příhodných podmínek pro rozvoj soukromé iniciativy a podnikání, prostředí, které bude stimulovat efektivnost, flexibilitu a konkurenceschopnost založenou na maximálním využití komparativních výhod. Zemi, která toto dokáže, zajistí světové trhy vše potřebné pro její dlouhodobou prosperitu bez ohledu na její ekonomický rozměr. Platilo to vždy a v éře globalizace to platí dvojnásob. Příkladů v dnešním světě existuje dostatek.

Evropa ve své novověké historii dosud nikdy netrpěla tím, že byla rozdělená na množství států, že byla různorodá a nejednotná. Opak je pravdou – byly to právě decentralizace a diversita, které vytvořily příznivé prostředí, v němž se podařilo postupně prosadit svobodu jednotlivce a uvolnit jeho svobodnou aktivitu. Ta, a nikoliv státy a vlády, dala evropským národům průmyslovou civilizaci, vysokou životní úroveň a zajistila jim konkurenční převahu nad ostatním světem. Byl to naopak etatismus a břemeno sociálního státu bránící potřebným změnám a ničící konkurenceschopnost, které zapříčinily poválečné zaostávání Evropy za USA a Asií. Je velmi falešné vytvářet dojem, že bohatství a prosperita v Evropě jsou odvozeny od EU. Opak je pravdou – úspěch EU fatálně závisí na prosperitě a konkurenceschopnosti jednotlivých evropských zemí.

Snaha přetvořit EU v evropský superstát není ideou ekonomickou. Je to idea primárně politická a mocenská a je to idea velmi stará. Je to v evropských dějinách další v dlouhé řadě pokusů, jejichž inspirací bylo jediné dlouhodobě úspěšné sjednocení Evropy antickým Římem, které z paměti generací i ambiciózních politiků nikdy nevymizelo. Papežové a němečtí římští císaři, Habsburkové, Napoleon, Hitler i Stalin, ti všichni snili o sjednocené Evropě pod svojí vládou. Všichni svůj boj prohráli, ale evropské národy za to zaplatily desetiletími válek a milióny mrtvých. To vše pro zachování vlastní suverenity a práva na život podle vlastních představ. Z pohledu historie je proto myšlenka sjednocení Evropy vrcholně kontroverzní ideou, a každý nový pokus vyžaduje od všech, kterých se týká, maximální obezřetnost.

Zdá se, že EU je sjednotitelský pokus, který se od svých předchůdců podstatně liší. Nemá násilnou povahu, vzniká jednáním mezi demokratickými zeměmi, akcentuje především ekonomické aspekty atd. A také se v čase vyvíjí. A právě směr tohoto vývoje je to, co musí být diskutováno. Od potřebného odstraňování bariér pro pohyb zboží, osob a kapitálu se evropská integrace stále vehementněji posouvá k budování superstátu, omezujícího a výhledově likvidujícího suverenitu členských zemí. Vznikají nesmírně mocné byrokratické nadstátní orgány, které stále velmi diversifikované a heterogenní Evropě vnucují svá jednotná pravidla, předpisy, zákony a politiky, které často petrifikují neživotaschopné struktury. Probleskuje stará, velmi nebezpečná motivace – snaha dát bývalým evropským velmocem, které po druhé světové válce přišly o své postavení, touto cestou novou sílu a váhu v mezinárodních vztazích – proti USA a proti nastupující Asii. To vše v situaci, kdy žádná společná evropská identita neexistuje, kdy latinizovaný římský světoobčan je na míle vzdáleným ideálem. Snahy urychlovat vývoj v zájmu uskutečnění "velké myšlenky" ohrožují rovnoprávnost malých národů.

Na projekt Evropské unie je proto třeba pohlížet velmi realisticky. Není to vysněná nirvána, kde končí dějiny, není to ani podmínka přežití v éře globalizace. Je to politický a mocenský koncept, který sleduje z hlediska historie starý a velmi kontroverzní cíl, ale snaží se o jeho dosažení prozatím netradičními prostředky. Je třeba se ptát, je-li skutečně v našem zájmu, aby v Evropě takový superstát vznikl, sdílíme-li potřebu soupeřit s USA a Asií. Musíme se ptát, jaký reálný vliv na jeho vývoj budeme mít, musíme počítat i s tím, že se nebude vyvíjet podle našich představ, možná i proti našim zájmům. Proto bychom neměli propadat naivnímu eurooptimismu a opájet se šťastným příštím. Na rozdíl od většiny dnešních členů EU, jejichž suverenita a národní existence byla jen výjimečně v uplynulých staletích ohrožena, bychom měli být díky své historické zkušenosti poučenější a také zdravě skeptičtější.

Sami jsme si zvolili Habsburky za české krále, abychom potom dodnes hovořili o 300 letém útlaku. Se stejnou neprozřetelností a "železnou logikou" jsme po druhé světové válce očekávali jedinou spravedlivou a pokrokovou společnost v rámci "tábora míru a socialismu". Tato volba prý rovněž neměla alternativu, a to až do roku 1989. Jak to dopadlo, všichni víme. Alternativy vždy existují a měli bychom se všemi ve vlastním zájmu vážně zabývat. Jinak si o opakování historie sami říkáme.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.