články

Obavy o stárnutí populace, které konjunkturálně zneužívá vláda ve svém programu podpory rodiny, jsou přemrštěné. Stárnutí obyvatelstva je naprosto přirozené, pokud se stále prodlužuje průměrný věk. Prodlužování průměrného věku chápeme jako něco pozitivního. Proč naříkáme nad stárnutím populace, když jde zrcadlově o totéž?

Pokud se zdokonaluje lékařská péče a roste životní úroveň, není důvod nad stárnutím populace naříkat. Relativní počet lidí spadající do věkové kohorty nad 65 let, stále stoupá. Věk 65 let však není žádným magickým bodem, nýbrž arbitrárně zvolenou hranicí demografů a statistiků.

Zpráva ČSÚ o stárnutí českého obyvatelstva, která vyšla před tři čtvrti rokem, byla věcnou informací o populačních změnách v ČR ve 20. století. Šlo o souhrn analytických poznatků z oblasti populačního vývoje, který je neutrální a neimplikuje žádná kladná ani záporná hodnocení. Proto byly překvapivé titulky českých médií, které tvrdily, že zpráva přináší "neradostné vyhlídky".

Fakt stárnoucího obyvatelstva není ani optimistický ani pesimistický. Informace, že aritmetický průměr věku žijících obyvatel u mužů dnes u nás činí 37 a u žen 40 let, a nikoli 27 respektive 29 jako v roce 1900, může stěží někoho překvapit. Přirozeně máme dnes nejvyšší průměrný věk v dosavadní historii, protože lidé žijí déle než před sto či dvě stě lety.

Podíl lidí nad 65 let stoupl podle materiálu z 8 % v roce 1950 na téměř 14 % v roce 2001. Podíl dětí v populaci klesl za posledních padesát let z 24 % na 16 ­%, zatímco podíl obyvatel ve věku 35-64 let zůstal téměř nezměněný. Co je na tomto vývoji nepřirozeného nebo hrůzostrašného? Nic.

Stárnutí populace je trend, jemuž se vláda musí přizpůsobit, nikoli jej násilně měnit. Nechť vláda provede potřebné parametrické či systémové reformy, např. změní důchodový systém. Snažit se však donutit lidi mít více dětí je směšné. Navíc to bude draze vykoupeno vyššími daněmi nás všech.

Vliv stárnutí obyvatelstva na veřejné rozpočty se démonizuje. Ten nemusí být nutně negativní. Klesá-li porodnost, nabízí se úspory v oblasti školství, sociálních dávek či zdravotních služeb dospívajících. Vážným problémem je tlak na důchodový systém. Pokud by věk 60 či 65 let pro odchod do důchodu bral jako dogma, dostal by se systém se do věčných deficitů. Jenže žádné takové dogma neexistuje.

Dožívají-li se lidé vyššího věku než před deseti či padesáti lety, musíme věk pro odchod do důchodu prostě posunout. Najdou-li politici současně odvahu k odvážnější důchodové reformě, které by změnily poměr soukromého a státního důchodu, je to jedině dobře. Argumentovat by však měli politicky, nikoli demograficky.

Úkolem politiků je přizpůsobit se demografické realitě, nikoli přizpůsobovat realitu svým zbožným přáním. Počasí ani populační křivky zástupci lidu nezmění. Měli by se starat o to, aby veřejný sektor nebujel, důchodový systém byl vyrovnaný a daně byly co nejmenší, nikoli dívat se lidem do postele a křičet: ploďte více dětí!

Výpočet, že při určitém populačním vývoji by mohlo v ČR být v roce 2050 např. 8 miliónů lidí, není katastrofický. Strach, že by kvůli tomu byl český národ chudší, je zbytečný. Čím méně lidí bude, tím více bohatství na hlavu zbývá. Jednotlivci může být úplně jedno, zda v jeho zemi žije 8 nebo 10 miliónů spoluobčanů.

Kdyby kvůli stárnutí populace hrozilo snížení životní úrovně nebo omezení osobních svobod, bylo by o čem diskutovat. Jenže nic takového se neděje. Trvejme na tom, aby vláda řešila skutečné problémy a nesnažila se poroučet větru – dešti. Toho jsme si za čtyřicet let komunismu užili více než dost.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.