články

Představy, že trh je jakýmsi podezřelým tržištěm, na němž se uboze kupčí s hodnotami, které by měly být rozdělovány podle zásluh či potřeb, zanechávají stále stopy v hlavách dnešních politiků. I proto žijeme v situaci, kdy je nájemní smluvní vztah v přibližně pětině všech bytů v republice nejednoznačný a netransparentní.

V nájemních smlouvách sjednávaných před rokem 1989 je v případě ceny nájmu odkaz na státem tehdy vydávaný tzv. zvláštní právní předpis nebo na konkrétní vyhlášku či cenový výměr, dnes již zrušené Ústavním soudem a nijak nenahrazené. Státem regulované nájemné je uměle nízko udržované, už prakticky dva roky zmrazené a samozřejmě nemůže vytvářet majitelům nemovitostí fondy ani pro nutné opravy. Nejprve tedy bude zapotřebí změnit nejednu pasáž občanského zákoníku, které se nájemním bydlením zabývají. Zejména ty, které zbyly po minulém režimu a které se týkají stěhování, sjednávání nájemních smluv, ceny nájmu či tolik spekulací vyvolávajícího dědění nájemních dekretů.

Pak se politici musí shodnout na parametrech deregulace: celkovém počtu kroků (počet let, během nichž se bude stát stahovat z nájemního vztahu), konkrétním cenovém (valorizačním, inflačním) indexu, který bude použit, a konečně deregulačním procentu. Pokud by se pronajímatel a nájemce nedohodli jinak, pak by každoroční procentní zvýšení nájmu bylo prováděno o součet valorizačního (cenového) indexu a deregulačního procenta. To by mohlo být například určeno součtem tří složek: pevně stanovené přímo ze zákona, určené vládou a určené obcemi. Výsledná podoba by vyjadřovala stabilnější a věrohodnější rovnováhu, než kdyby bylo rozhodnuto o všech parametrech i procentech jednou provždy přímo zákonem (tak jako v nedávno zamítnutém vládním návrhu).

Návrhy dnešní vládní koalice nadřazují obecnou právní normu dvoustrannému občanskoprávnímu smluvnímu vztahu. Mohly by způsobit, že formulace v zákoně o nájemném budou zpochybněny u Ústavního soudu pro zřejmou rozpornost s občanskými právy. Ústavní soud pak s vysokou pravděpodobností opět některé části zákona zruší jako protiústavní.

Podíváme-li se, jak moc se "podařilo" v oblasti nájemního bydlení narovnat smluvní vztahy za posledních patnáct let, nebylo by se v žádném případě za co stydět, kdyby nyní pro úplnou deregulaci byla stanovena lhůta pěti až deseti let. To by bylo tím nejsociálnějším řešením bytové situace zejména mladých rodin. Postupně by se zvýšila i mobilita pracovních sil, která je tak potřebná v časech vysoké, a zejména regionální nezaměstnanosti. S celkovým počtem 424 bytů na tisíc obyvatel se Česká republika řadí k velmi dobrému evropskému průměru a dosahuje úrovně USA. Praha je svými 480 byty dokonce výrazně převyšuje. V situaci, kdy existuje jednoznačně dostatečná nabídka bytů a navíc asi dvanáct procent bytů je v ČR dlouhodobě volných, neexistuje žádný ekonomický důvod, proč už dávno nemohl začít definitivní odchod státu z nájemního smluvního vztahu.

Velká Británie má jen 417, Nizozemsko 414, Rakousko 399 a Irsko dokonce 327 bytů na tisíc obyvatel. Uvědomujeme si, že tyto země mají i ve srovnání podle parity kupní síly až dvojnásobnou životní úroveň ?

Jak je možné, že vláda stále podporuje neúnosnou regulaci tam, kde je již natolik silná nabídka, že v relativním počtu bytů jednoznačně převyšujeme i výrazně bohatší země? Postupné (tedy nikoliv skokové) uvolňování nájmů přece umožní včas se přestěhovat všem, kteří si žijí nad poměry (například sami v několikapokojových bytech), do cenově dostupnějších bytů.

Ing. Michal Petřík, poradce prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.