články

Samotný Justův výklad washingtonské přednášky v kontextu "postbolševismu" je podivný. Prezident se ve vystoupení komunismem nezabýval. Pouze v úvodu konstatoval, že ti, kdo prožili komunismus, byli tímto prožitkem paradoxně obohaceni a nepovažují díky tomu svobodu za samozřejmost. Tím Klausova vzpomínka na komunismus skončila a dále se věnoval pouze realitě v západním světě.

Těžiště vystoupení tvořila kritika různých způsobů omezování individuálních svobod. Mezi postoje ohrožující svobodu zařadil prezident teorii "třetí cesty", ideologii lidských práv, koncepci trvale udržitelného rozvoje, koncepci nediskriminace, komunitarismus a korporativismus. Každý – i ten ne příliš pozorný - pozorný čtenář standardních učebnic politické filozofie by takovou kritiku pochopil a ocenil. Nikoli však publicista Vladimír Just.

Obvinění, že prezident používá bolševický jazyk, je neopodstatněné. Nastolil otázky, jimiž se zabývá i řada renomovaných autorů na Západě. Tvrzení, že přednáška připomínala politický projev Gottwalda, Novotného, Švorcové či Jakeše, je nejen absurdní a nesmyslné, ale vůči hlavě státu, která nikdy nebyla členem KSČ a je ryzím demokratem, současně neuctivé a drzé.

Kritika vytahování národní karty je zcela mimo kontext. Národa se Klausův projev vůbec netýkal. Obavy z ořezávání individuálních svobod a posilování státního dirigismu jsou platné bez ohledu, jak veliký stát je, a zda jde o stát národní či vícenárodní. V multinárodním státě či kvazistátě se pouze hůře uchycují demokratické procedury a systém brzd a protiváh je méně efektivní.

Kritika soudního aktivismu byla pro americké posluchače snadno pochopitelná, neboť v americkém systému soudy právo spoluvytvářejí, nikoli pouze aplikují jako v kontinentálním systému. Diskuse, zda moc soudců nesahá příliš daleko a nakolik soudci nahrazují pravomoci jiných orgánů (např. legislativních či exekutivních), je zcela legitimní a nelze ji považovat za zpochybňování demokracie.

Just se v článku dopouští vedle scestných hodnocení i několika faktických omylů. Jeden z nich je, že ČR stojí "na jednom z posledních míst ve vymahatelnosti práva a na jednom z prvních co do korupce". Pokud si autor myslí, že justice funguje v Itálii nebo Řecku efektivněji než v ČR, je na omylu. Obvinění o přemrštěné míře korupce lze snadno vyvrátit pohledem do statistik Transparency International.

Tzv. opoziční smlouva, kterou autor označuje za "ústavní zakotvení vedoucí úlohy dvou stran", byla politickým uspořádáním vzniklým dobrovolnou dohodou dvou politických stran po parlamentních volbách 1998. Poté, co vypršelo funkční období, byla vytvořena vládní koalice podle úplně jiného klíče. K žádnému ohrožení demokracie nedošlo a ani dojít nemohlo. Menšinové vlády za dohodnutých podmínek fungují v řadě západních zemí.

Václav Klaus pokračuje v kritice oponentů klasického liberalismu konzistentně a dlouhodobě. Každý – i ten, kdo s ním nesouhlasí – by jej za jeho konzistenci měl ocenit. Washingtonská přednáška byla pokračováním tradiční linie. Byla inspirována nejen Hayekem a Buchananem, ale – jak naznačuje i název "Svoboda a její nepřátelé" – i R. K. Popperem – jedním z největších teoretiků otevřené společnosti.

Obavy z návratu komunistů jsou přehnané vzhledem k odlišné mezinárodní situaci. To však neznamená, že lze podceňovat antitržní a elitářské tendence ať už v Evropě nebo v zámoří. Politický vývoj je mnohde vychýlený doleva, což se projevuje nejen mediálním klimatem, ale promítá se i do kvality přijímaných zákonů. Místo justovských pseudoanalýz je třeba jít k podstatě věci.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.