články

"Od 1.ledna dochází k některým změnám Občanského zákoníku ve vztahu prodejce - spotřebitel. Pro spotřebitele půjde o změny veskrze příjemné, zejména proto, že se u většiny zboží prodlužuje povinná záruční lhůta na dva roky" říká v rozhlase redaktorka a dále pokračuje, že snad jediným sporným místem je obava z toho, že určitá část kupujících se bude snažit obchody využít jako "bezplatné půjčovny".

Za prvé musím připomenout obvyklý nešvar našich novinářů, kteří ve zpravodajství s oblibou vynášejí hodnotové soudy. Možná se příslušné redaktorce jeví 2-letá záruka opravdu jen jako výhoda. Nebo to nebylo zpravodajství, ale publicistika. V obou případech by to svědčilo o nevalné schopnosti domýšlet důsledky různých "opatření". Jak napsal už před více než 150 lety geniální Francouz Frederic Bastiat, je třeba mít na paměti nejen to, "co je vidět", ale i to, "co není vidět". Měl tím na mysli, že každá akce vyvolává různé reakce, které ve většině případů nejsou úmyslem, které na první pohled nejsou moc zřetelné, ale které jsou nevyhnutelné.

Prodloužení záruční lhůty je klasickou ukázkou tohoto mechanismu. Prvoplánová reakce je samozřejmě pozitivní. Komu by se nelíbilo, že když se mu pokazí, co si koupil za těžce vydělané peníze, může to ještě po tak dlouhé době vrátit nebo si alespoň bezplatně nechat opravit? Jenže, pokud je to tak jednoduché, proč potom není záruka pět let, deset let, nebo navždy? Jsou snad dva roky nějakou vědecky vypočítanou lhůtou zohledňující únavu materiálu, konstrukci výrobku a proces jeho opotřebovávání? Jistěže ne, vždyť lhůta platí obecně (s výjimkou potravin) na nejrůznější výrobky, z nichž každý má jinou konstrukci a používá jiné materiály. Dokonce i zboží pro stejný účel se materiálově a konstrukčně velmi liší.

Lhůta dvou let nemá žádné racionální zdůvodnění. Je to populistické politické rozhodnutí, sázející právě na onu prvoplánovost voličova uvažování.

A jaké jsou ony nedomýšlené důsledky? Tak především tento příkaz státu povede obecně ke zdražení, resp. nejprve zmizí určitá část zboží z trhu. Ta nejlevnější, ta u které budou mít výrobci a prodejci oprávněné obavy, že vzhledem k jejich kvalitě by množství reklamací bylo tak vysoké, že náklady na jejich vyřizování by převýšily výnosy z prodeje tohoto levného sortimentu. Toto zmenšení trhu pak nevyhnutelně povede ke vzlínaní celkové cenové hladiny směrem vzhůru.

Možná si leckdo odpoví, zaplaťpámbů, že levné šmejdy zmizí. Jenže, neměl by se rozhodnout člověk sám, jak kvalitní zboží si chce koupit? Přece každý, kdo jde na tržiště ví, že za relativní láci platí nižší kvalitou. Už naši předci znali úsloví "nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci", nebo "levné maso žerou psi". A lidé se podle nich naprosto neomylně řídí, vždy posuzují, zda se jim v konkrétním případě vyplatí vsadit na vyšší cenu a tím vyšší jistotu kvality, nebo naopak.

Dále, toto opatření povede k zmenšení prostoru pro konkurenční boj. Vedle už zmíněného zmenšení trhu z hlediska kvalitativních vlastností výrobků se významným způsobem potlačuje další z jeho atributů, podle kterého se spotřebitel rozhoduje. Délka záruční doby sice není omezena směrem nahoru, ale dva roky jsou tak dlouhá doba, že u většiny zboží se stane záruční lhůtou jednotnou. Sice paradoxním, nicméně nevyhnutelným důsledkem bude celková nižší kvalita a opět vyšší cena.

Znamená to snad, že nejlepším řešením by bylo, kdyby žádná zákonem stanovená záruční lhůta nebyla? Z dlouhodobého hlediska určitě. Pokud by se totiž záruka stala jednou z vlastností zboží, podle kterého by se kupující rozhodoval, na trhu jinak snadno zaměnitelných výrobků by se stala zcela jistě velmi důležitým argumentem pro rozhodování. Představme si sebe třeba při koupi pračky. Stojíme v obchodě, kde vedle sebe stojí tyhle bílé krabice. Navenek jsou prakticky stejné a dovnitř nevidíme. Ale v okamžiku, kdy se podíváme blíže a vidíme, že jedna má záruční dobu 3 měsíce, druhá rok a třetí pět let, máme jasno.

Na počátku devadesátých let, kdy se rozbíhalo privátní stavebnictví, dávaly firmy velmi krátké záruční lhůty. Stavebníci se rozhodovali zejména podle ceny, protože na tehdy vznikajícím trhu se nabídkové ceny lišily až o 100%. Posléze se ceny logicky vyrovnaly a firmy začaly přemýšlet, čím zaujmout, jak své nabídky vylepšit. Brzy se stalo pravidlem, že firma, která chtěla mít šanci uspět, musela nabízet garance na 60 i více měsíců. Dnes to považujeme za normální. Troufám si tvrdit, že kdyby tehdy, na začátku, přišel někdo s tím, že je třeba zákazníka chránit a stanovil by povinnou lhůtu na dva roky, bylo by tomu tak navždy a pěti a víceletých garancí bychom se nikdy nedočkali a když, tak za příplatek.

My ovšem nejsme ochotni čekat několik let, než začne blahodárně působit tržní soutěž. Chceme ochranu hned. Nemáme zájem se x-krát napálit s vědomím, že až si pračku a televizi budeme kupovat za deset let znovu, už to možná bude fungovat.

Jako politik musím tento argument uznat. Ale řešení vidím opačné, než je současné utužování regulace. Jestliže je zřejmé, že trh funguje, pak si mohu dovolit uzdu popustit. Za logický krok bych například považoval, kdyby se nyní upustilo od pevného stanovení povinné záruční doby a povinností by bylo pouze to, aby každý výrobek nějakou záruční lhůtu měl. Lhůtu, kterou si může výrobce stanovit sám. Následným krokem by pak mohlo být od této povinnosti zcela upuštěno.

Záruční doba je dalším opatřením, které vypadá na první pohled rozumně. Stejně jako pojištění cestovních kanceláří, vyplácení alimentů státem, zákaz reklamy na tabák a další a další. Všechny jsou ze stejného pytle. Z pytle nevíry ve schopnost člověka se rozumně a zodpovědně sám rozhodovat a z touhy těch druhých to dělat za ně.

Martin Říman, poslanec PČR

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.