články

Privatizace bank a restrukturalizace a revitalizace podnikové sféry jsou jedny z hlavních deklarovaných priorit hospodářské politiky současné vlády. O obou se popsaly stohy papíru, ale nad možnostmi, které privatizace bank nabízela pro řešení vleklých finančních problémů českých podniků se, zdá se, nikdo zodpovědný příliš nezamýšlel. Příčinou je možná nedůvěra vlády ve standardní tržní procesy a optimistická víra ve schopnost státu a jeho agentur mikrosféru efektivně řídit a ovlivňovat, ale také možná krátkodobé priority státních financí.

V debatách o problémech bankovního sektoru se v médiích ustálil velmi zjednodušený a nepravdivý obraz fungování banky. Podle něho si dobrá banka obezřetně vybírá své klienty, těm půjčuje peníze, dobře je zajistí a pak inkasuje úroky a splátky jistiny. Pokud klient neplatí, zrealizuje zástavy nebo dá klienta do konkursu. Problémy u nás pak vznikly hlavně proto, že nedokonalý právní rámec neumožňoval zástavy realizovat a konkursy prohlašovat. To vše je sice pravda, ale dobrá banka musí ve své činnosti dělat ještě něco navíc. Musí především aktivně s klienty pracovat a řídit své riziko. Musí včas identifikovat možné problémy klienta, nečekat na problémy se splácením a na propad úvěrů do delikvence, ale spolu s klientem či sama hledat řešení a využít věřitelské pozice k jejich prosazení. Banky k tomu mají i velké možnosti – zkušenosti, kontakty, specializované dceřiné poradenské a jiné finanční společnosti. Konkurs a odpis pohledávky jsou pro každou banku krajním řešením a potvrzením neúspěchu. Bankovní úvěry tedy nejsou od počátku a navěky dobré či špatné, jak by se mohlo z diskusí v našich médiích zdát, jejich bonita se vyvíjí v závislosti na mnoha faktorech a banky mají možnost ji aktivně ovlivňovat.

Proces restrukturalizace a revitalizace podniků proto nebývá doménou vlád a vládních programů. Probíhá přirozeně a standardně především v režii bank.

Velké polostátní banky, které financovaly většinu firemní klientely nebyly v řízení rizika a práci s klienty z řady důvodů úspěšné. Eliminovat dopady nedávné recese na kvalitu svého úvěrového portfólia touto cestou jistě možné nebylo, přesto však při lepším řízení mohl být objem ztrátových úvěrů menší.

Vše se ale mohlo změnit privatizací velkých bank. Jejich noví vlastníci jsou významné zahraniční banky s velkými zkušenostmi, propracovanými technikami, nástroji a mezinárodními kontakty, které nejsou zatíženy letitými vazbami ke klientům. Při převzetí českých firemních klientů jsou nepochybně schopny vytvořit nejen náročnější prostředí, ale také nabídnout těmto klientům komplexní služby a pomoci jim najít, realizovat či vynutit si potřebné změny, které by vedly k návratnosti vypůjčených prostředků. Neobávejme se, ani zahraniční banky nemilují konkursy a odpisy nedobytných pohledávek. Snižují totiž zisk a ten zajímá jejich akcionáře.

Je těžko pochopitelné, že vláda, která bez valného efektu vyplýtvala tolik energie a prostředků na různé státní revitalizační a restrukturalizační programy a instituce, přikývla při privatizaci bank na metodu jejich totálního vyčištění od veškerých rizikových úvěrů, které ve stovkách miliard přesunula do státní Konsolidační banky. Slibuje si od toho vyšší cenu za prodej státních podílů v bankách. Evidentně tak dala přednost krátkodobému privatizačnímu výnosu, který umožní zalepovat díry ve veřejných rozpočtech, za cenu kumulace budoucích ztrát v Konsolidační bance. Ta není a ani po transformaci v agenturu nebude kapacitně , technicky ani motivačně schopna s ohromným objemem rizikových pohledávek kvalitně pracovat. Lze proto očekávat, že výtěžnost těchto pohledávek bude minimální a ztráty uhradí nakonec daňový poplatník. Tyto problémy už ale budou řešit jiné vlády.

Tato vládní politika košile bližší kabátu naopak umožňuje zahraničním vlastníkům velkých českých bank bezproblémově operovat v segmentu bonitní firemní klientely a veškeré existující finanční problémy podnikové sféry ponechat na státu. Z hlediska bank je to optimální vztah. Lze však zodpovědně říci, že kdyby česká vláda v privatizační negociaci nepřistoupila na hazardní sanace a trvala na prodeji bank s maximem problémových úvěrů za cenu snížení privatizačního výnosu, musela by sice hledat náročnější cesty ke stabilizaci veřejných rozpočtů, ale podnikům v problémech by získala zkušené a kvalifikované partnery, kteří by nepochybně byli schopni nacházet restrukturalizační a revitalizační řešení a minimalizovat ztráty hrozící z problémových úvěrů daleko lépe, než jakákoliv státní agentura i se všemi královsky placenými zahraničními poradci. Současní ministři by měli sice život o něco komplikovanější, dlouhodobě bychom ale vydělali všichni.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.