články

Tyto úvahy problém terorismu nepřípustně zjednodušují. Teroristické aktivity skupin či jednotlivců existovaly v dějinách lidstva po staletí a nevyhýbaly se žádné civilizaci. Politický terorismus má spletité kořeny společenské, sociální, nacionální, náboženské, politické a psychologické. Redukovat je pouze na sociální otázky je zjevně nesprávné. Stačí se podívat na nositele nejvýznamnějších teroristických vln v posledních dvou stoletích. Prakticky nikdy se nejednalo o sociálně deprivované v chudobě žijící příslušníky utlačovaných skupin. Naopak, k teroru sahali a sahají idealističtí intelektuálové, většinou příslušníci materiálně privilegovaných vrstev, kteří se snaží touto násilnou cestou a za jiné učinit svět, lidstvo, národ či společenství věřících šťastnější. Příkladů je mnoho – ruský proticarský narodnický teror, který dláždil cestu pozdějšímu státnímu teroru bolševickému, nebyl dílem ubohých mužiků, ale idealistických příslušníků vzdělaných vyšších vrstev. Aktivity italských Rudých brigád a německých levicových teroristických skupin kvetly ve zlaté éře západoevropské prosperity let šedesátých a sedmdesátých, které charakterizuje v historii vše jiné, než masová chudoba a sociální deprivace. Rovněž japonskou teroristickou sektu Óm Šinrikjó netvořili živořící proletáři. Ani původci útoků na New York a Washington nebyli občané nejchudších zemí či deklasovaní ilegální migranti z rozvojového světa, ale vysokoškolsky vzdělaní a materiálně zajištění občané bohatstvím oplývajících ropných monarchií Arabského poloostrova.

Proto je představa, že riziko teroru lze jednoduše odstranit jakkoliv dobře míněným mezinárodním přerozdělovacím projektem, zcela mylná. Svět nebude nikdy ideální, vždy budou existovat problémy, konflikty a spory. Vždy však bude existovat iluzorní lidská touha ideální svět vybudovat a vždy budou existovat jednotlivci či skupiny, které jsou přesvědčeny, že recept na tento zázrak vlastní. Odtud je k použití teroru vždy jen krůček.

Pokud jde o odstranění chudoby, ani tam klíč k řešení nemůže ležet v mezinárodním přerozdělování. Neexistuje způsob, jak z vnějšku, vyššími příspěvky vyspělých zemí zemím nejchudším tyto státy přeměnit na prosperující oblasti. Naopak, takto pojaté transfery prostředků či hmotných statků pouze korumpují jak vládnoucí režimy, které pomoc obratem ruky zašantročí, tak obyvatelstvo, pokud se k němu taková pomoc dostane. Vytváří totiž pasivní závislost, demotivující syndrom navěky natažené dlaně. Takto pojatá pomoc v kombinaci s tolik módní pseudohumanistickou péčí o globální aplikaci sociálních a ekologických standardů vyspělého světa bude mít pouze za následek to, že chudé oblasti budou k chudobě a zaostalosti odsouzeny definitivně a navěky.

Cesta k odstranění chudoby je dlouhá a musejí ji urazit především chudé země samotné. Vyspělý svět jim může pomoci ne finančními dotacemi, či dodávkami potravin, ale především odstraněním všech bariér v mezinárodním obchodu, které brání uplatnění komparativních výhod rozvojových zemí na světovém trhu. Může těmto zemím pomoci tím, že bude podporovat takové domácí hospodářské politiky, které vytvoří prostor pro podnikání, které vytvoří dobré investiční klima a které budou rozvíjet lidský potenciál rozvojových zemí. Dnes řada asijských zemí poskytuje dobrý příklad toho, že takto pojatá hospodářská politika rozetnout bludný kruh chudoby umožňuje. I v mezinárodním měřítku totiž platí stejná pravidla, jako v domácí ekonomice. Prosperitu nelze zajistit přerozdělováním, ale pouze stimulací k ekonomické aktivitě a tvorbě bohatství.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.