články

Mají se televizní poplatky zvyšovat automaticky, tedy indexací v závislosti na inflaci? Má tak být vyloučen tok peněz na Kavčí Hory z veřejné diskuse na téma kolik, proč a za co? Jen to ne!

Hlavně těm, co z televizních poplatků žijí, se nelíbí, že jejich výše je v rukou zvoleného parlamentu. Nyní s návrhem na indexaci poprvé přichází vláda, a to v textu návrhu vládního prohlášení. Příznivci nápadu mají dva argumenty. Prvním je obrana proti údajnému mocenskému vydírání. S rukou na kohoutku příjmů z televizních a rozhlasových poplatků prý mohou politici nutit média k poslušnosti. Druhým je obrana proti nepružnosti legislativního procesu, který údajně nemusí operativně reagovat na vývoj cen vstupů.

Nápad bohužel vychází z naprostého nepochopení prazákladu funkce politiky a rozpočtu: institutu "veřejného statku." A netýká se jen médií. Oblíbeným nápadem našich intelektuálů je třeba uzákonit nedotknutelnost jednoho procenta z HDP, pod které by nikdy nesměly klesnout výdaje státu na kulturu. Takto bychom mohli uzamknout i jiné položky veřejných výdajů, abychom se vyhnuli možnému nedocenění té či oné oblasti od hloupých politiků.

Už dnes tvoří tzv. mandatorní výdaje (o jejichž výši nelze rozhodnout v rámci přijímání státního rozpočtu, ale pouze zákonem) asi dvě třetiny všech veřejných výdajů. Operační prostor vlády i tvůrců struktury veřejných výdajů je tak velmi omezen. Ti, kdo volají po snížení daní a omezení veřejných výdajů, dostávají odpověď, že to prostě nejde. Ti, kdo volají po změně priorit podle aktuálního vývoje poptávky po veřejných službách, dostávají odpověď stejnou. Veřejné výdaje ve svém objemu i struktuře jsou do značné míry vyňaty z veřejné debaty. Jsou tabu.

Máme se snažit mezi tabuizované, z debaty o prioritách veřejných potřeb zcela vyňaté statky zařazovat další a další? Máme zakonzervovat současnou strukturu veřejných výdajů na věčné časy? A jak vlastně vznikla struktura, kterou chceme zakonzervovat?

Třeba výše současných příjmů veřejnoprávních médií není odvozena z nějaké debaty o objemu (a ceně) potřeb, které je v oblasti vysílání nutno hradit z veřejných peněz (a uspokojovat ne třeba formou zakázky soukromému sektoru ale činností speciálních, státem zřízených a státem dotovaných institucí). Veřejnoprávní média včetně rozsahu jejich produkce jsme vlastně zdědili a společenské zadání jen postupně mírně upravovali. Teď bychom měli i s těmito změnami přestat? Ať už nahoru či dolů, ale hlavně na základě veřejné vůle a dobrých argumentů?

Příjmy veřejnoprávních médií neprocházejí státním rozpočtem. Již dnes jsou vlastně mandatorním výdajem, neboť jsou zajištěny samostatným zákonem. Je tomu proto, aby vliv vlády na tato média byl o něco menší, než na běžnou (nemandatorní) kapitolu rozpočtu, i proto, že jejich chod by mohl být rozkýván náhodným poslaneckým návrhem při projednávání. Nápad s indexací jde ale za rámec dnešní míry ochrany před konjunkturálními vlivy. Je to ultramandatornost.

Veřejný sektor i v oblasti médií potřebuje přesný opak, než vyloučení možnosti přehodnocení svého poslání. Potřebuje neustálou debatu o tom, co vlastně od něj veřejnost chce, proč má existovat, v jakých dimenzích, za jaké peníze a s jakými funkcemi. Výsledkem debaty pak má být nejen stále upřesňované veřejné zadání, tak i výše zdrojů na jeho plnění.

Kdo se této debaty bojí, asi nemá dost argumentů, aby obhájil své nároky. Proto ji chce ukončit jednou provždy: indexací.

Ladislav Jakl, poradce prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.