články

Ačkoli stav životního prostředí v ČR se dvanáct let od listopadu pronikavě zlepšil, stále existují nespokojenci, kteří straší "ekologickou krizí", kritizují konzumní způsob života a volají po omezení ekonomické činnosti člověka v zájmu "záchrany přírody". Lze tyto obavy ospravedlnit vědeckým poznáním, nebo jde o svéráznou a někdy nebezpečnou politickou ideologii?

Strach z "ekologické krize"

Strach z ekologické krize, kteří šíří skeptici, je známý: způsob života, který vedeme, je neudržitelný a je rizikem pro celou civilizaci. Na Zemi žije přes šest miliard lidí, z toho jedna miliarda v nejbohatších zemích, které zneužívají přírodní zdroje a přetěžují ekosystémy Země. Bude-li světová populace dále růst, Země patrně neuživí všechny lidí, pokud citelně neomezí odpady a plýtvání.

Podobnými slovy popisují kritici život na celém světě i v jednotlivých zemích či regionech. Stížnosti na drancování přírodních zdrojů, bobtnající ozónovou díru, kácení deštných pralesů či globální oteplování se staly běžnou součástí veřejného diskurzu. Pokud se je někdo odváží zpochybňovat, je obvykle označen za cynika a apologeta kapitalismu, který se přežil.

Nabízí se klíčové otázky. Nejsou obavy z ekologické krize přehnané? Nevyplývá strach z ničení životního prostředí spíše ze zvláštní politické ideologie než z vědeckého poznání? Jak spolu souvisí ekologismus a ekologie? Je ekologismus demokratickou – byť levicově zaměřenou - doktrínou, nebo s sebou nese totalitární rizika? Dokáží liberální konzervativci nabídnout přesvědčivou alternativu vůči environmentalistickému svádění?

Ekologie a environmentalismus

Slovo "ekologie", které poprvé použil v roce 1858 Ernst Haeckel, se postupně vžilo pro označení podoboru biologie, který zkoumá vztahy mezi živými organismy a jejich prostředím. Na každý živý předmět, např. květinu či člověka, lze pohlížet nejen očima botaniky, fyziologie či chemie ale i ekologie: jako živý objekt, který je v neustálém kontaktu a výměně látek a energie s prostředím – s atmosférou, půdou apod.

Kdyby zůstalo jen u této nevinné definice, bylo by všechno v pořádku. Ekologie by byla pozitivní vědou, která zkoumá cosi, co zůstalo na okraji zájmu ostatních vědních disciplín. Ekologie však bývá někdy chápána jako oblast normativních doporučení, jak se má člověk chovat uprostřed přírody, zda mají či nemají být chráněna určitá zvířata či rostliny, zda má či nemá vést nějakým územím dálnice, zda mají být povoleny takové či onaké emise apod.

Pokud jde o "ekologii" v tomto druhém smyslu, nepohybujeme se již v rovině neutrální vědy, nýbrž politických soudů. Pro souhrn takových politických soudů se vžil termín – a budu jej používat i já – environmentalismus (či ekologismus). Ekologismus se sice hlásí k principům ekologie, ale současně vychází za její hranice, stává se specifickou politickou doktrínou a má pseudonáboženský přídech.

Environmentalismus zahrnuje soubor vědeckých, náboženských, politických a ekonomických názorů, které občas "prosakují" do standardních politických ideologií (zejména socialismu), jindy zůstávají vně a působí samostatně (např. nátlakové skupiny jako Greenpeace či strany Zelených). Ekologisty spojuje citlivé vnímání problémů typu jaderná energie, znečišťování, ubývání "fosilního paliva", globální oteplování apod.

Podezřelé je, že málokterý profesionální ekolog je zároveň ekologistou a málokterý ekologista vystudoval ekologii. To by mělo vybízet k ostražitosti. Nejvášnivější zastánci environmentalistického hnutí se rekrutují z těch, kteří o fungování ekosystémů zpravidla nic nevědí. Profesionální ekologové obvykle zaujímají daleko pokornější postoj a nejsou přílišnými zastánci populárních teorií ekologických katastrof a apokalyps.

To, že ekologie a envrironmentalismus stojí spíše v konfliktu, není náhoda. Základní tezí ekologie totiž je, že všechny ekosystémy mají sklon k harmonii neboli rovnováze. Je-li lidský ekosystém jeden z přírodních ekosystémů, pak i ten musí zákonitě tendovat k rovnováze. Autentický ekologický postoj by tedy měl znít, že fungování každého ekosystému – včetně lidského – povede dříve nebo později k rovnováze.

Ekologisté trpí zvláštní schizofrenií. Ačkoli kritizují tradiční politické ideologie za "antropocentrismus", samy jej implicitně předpokládají. Jestliže tvrdí, že člověk "nevyčnívá" nad ostatními živočišnými druhy, a přesto se právě lidský život snaží všemožně regulovat, aby ochránily ostatní druhy, je v tom rozpor. Je-li člověk skutečně pouze jeden z živočišných druhů, pak jeho působení nemůže vyvolat žádnou globální katastrofu – může nanejvýš způsobit ontogenetické či fylogenetické změny - tak tomu ale bylo v přírodě vždy. Činnost člověka v tom není v ničem specifická a neliší se od působení mamutů, vlaštovek či klokanů.

Umírněný a radikální ekologismus

Ekologismus existuje ve dvou podobách: umírněné a radikální. Umírněný (někdy též reformistický) ekologismus vychází z předpokladu, že lze starost o životní prostředí uložit vládě (státu), aniž by bylo třeba zásadně opouštět systém liberální demokracie a tržní ekonomiky. Tak je zaváděna ekologická legislativa, která nutí výrobce k úspoře emisí, omezení znečišťování vod či vzduchu apod. Tato opatření, ačkoli jsou vedena bohulibými úmysly, ve skutečnosti vyvolají tržní distorze a neefektivnost. Stojí za úvahu, zda by se omezování znečišťování nedalo provádět tržnějším způsobem (např. burza s opčními právy na emise) než diskrečními ingerencemi státu.

Daleko nebezpečnější je druhá verze environmentalismu - radikální ekologismus - který svým bojem za "záchranu" života na Zemi již přesahuje meze liberální demokracie a tržní ekonomiky. Radikální ekologisté žádají "návrat k přírodě", omezení moderního konzumu a technologií s cílem dosáhnout "harmonie" mezi člověkem a přírodou. Základní příčinou ekologických problémů je podle nich kapitalismus, který zotročuje člověka a vnucuje mu nepotřebné spotřební statky. Je třeba radikálně změnit způsob života lidí, omezit moc nadnárodních korporací a veškerou státní politiku podřídit "zdravému životnímu stylu".

Je zjevné, že dosažení cílů radikálních environmentalistů by bylo možné jen za cenu tragického omezení lidské svobody. Současná podoba západní civilizace je výsledkem souhry tisíců, miliónů aktérů, kteří se snaží prosadit své potřeby, sny, zájmy a ideje. Ekologisté vnímají lidskou společnost jako něco "cizího", nepřátelského, něco, co lidé sami aktivně nevytvářejí, ale jsou tím zotročováni, ubíjeni a ničeni. Jsou to však lidé (včetně ekologistů samých), kdo spotřebovávají, vyrábí, učí se a baví. Omezovat svobodnou volbu za účelem dosažení "vyšších" cílů je nešťastné a může vést k socialistickým, někdy i totalitárním závěrům.

Socialistické nástrahy environmentalismu

Environmentalismus je přirozeným spojencem socialismu, neboť usiluje o reformu společenského řádu, odstranění sociální (či environmentální) "nespravedlnosti", kterou vytváří svobodný trh. Socialisté stejně jako ekologisté věří, že vhodnými státními zásahy lze systém "vylepšit". Zatímco socialisté kritizují ekonomickou "nerovnováhu", environmentalisté se obouvají do "nerovnováhy" ekologické. Výsledkem těchto často rafinovaně zkombinovaných postojů je posílení moci státu nad jednotlivcem, omezení svobody a regulace lidských životů.

Martin Lewis, vzdělaný ekolog, v knize "Zelené mámení" (1992), podrobil zdrcující kritice radikální environmentalisty, které rozčlenil do pěti skupin: "hlubinnou ekologii", primitivismus, ekoanarchismus, ekomarxismus a ekofeminismus. Hlavní argument Lewisovy knihy zní, že zelený extremismus je nejen pomýlenou naukou, ale pokud by byl uskutečněn, by vedl ke skutečné ekologické katastrofě. Tuto knihu by si měli přečíst všichni, kdo u nás brojí za "trvale udržitelný růst".

Existují historické příklady, kdy environmentalismus vyústil nejen do socialistických, nýbrž přímo do totalitárních doporučení. Zvláštní atraktivitu mělo např. pro mladé lidi v Německu ve 30. letech hnutí "zpátky k půdě", propagované Walterem Darré. Jeho stoupenci se vydali do hor a lesů, aby unikli před odcizením městského života. Tento druh ekologismu (někdy nazýván jako ekofašismus) byl směsicí ordického rasismu a idealizace rolnického a venkovského života, které se inspirovaly ideologií "krev a půda".

Ekokomunisté zase tvrdili, že základní příčinou ekologických problémů je kapitalistický řád. Kapitalismus se podle nich vyznačuje nejen třídním konfliktem, ale i soustavným ničením životního prostředí: vykořisťuje lidskou práci i přírodu, protože s nimi zachází jen jako s "ekonomickými zdroji". Jakýkoli pokus o zlepšení životního prostředí předpokládá radikální společenskou změnu – revoluci.

My, kteří jsme prožili hrůzy komunistické diktatury, bychom měli být před radikálním ekologismem tohoto typu obezřetní. Představa, že když bude majetek ve společném vlastnictví všech, bude využíván v dlouhodobém zájmu lidstva, je utopická a nerealistická. To, že by se ekologické problémy daly řešit jednoduchou změnou vlastnických vztahů, zpochybňuje zkušenost všech komunistických zemí bývalého východního bloku.

Liberálně konzervativní alternativa

Názor, že liberální konzervativci ignorují otázky životního prostředí, je nepravdivý. Když v roce 1988 přednesla Margaret Thatcherová "zelený projev" a nazvala v něm britské konzervativce "strážce a správce země", životní prostředí výslovně tematizovala. Rovněž dnešní americký prezident neodmítá dohodu z Kjóta proto, aby životnímu prostředí ublížil, nýbrž aby zabránil dalším zbytečným škodám, které mohou vzniknout necitlivými zásahy státu.

Konzervativci se problémy životního prostředí intenzivně zabývají a inspirují ekonomickou teorií. Velmi inspirativní je například tzv. "obchod se znečišťováním", který se snaží do zmírňování negativních externalit zavést tržní mechanismus a tím přispět k efektivnější alokaci zdrojů. Pojmy jako mezní náklady na znečištění či optimální míra znečištění znají ekonomové velmi důvěrně a nepotřebují k tomu vymýšlet žádnou environmentální doktrínu.

Přístup liberálního konzervativismu k problémů životního prostředí není ignorance, ale maximální využití trhu při jejich řešení. Zavést trh do oblasti odstraňování ekologickým škod je myšlenka, která ke zlepšení životního prostředí přispěje daleko více než byrokratický stát se svými zákazy a příkazy. Liberální konzervativec environmentální problémy nezveličuje, ale v klidu řeší.

Strach z globálního oteplování, znečišťování vod a vzduchu a bobtnající ozónové díry je vcelku přirozený. Stojí za ním určitá psychologická vlastnost některých lidí - "strach z budoucnosti". Očekávání konce světa je zřejmě v západní kultuře hluboce zakořeněno. Náboženská představa konce světa se dnes sekularizovala do podoby environmentálního mýtu. Zkusme si udržet racionální nadhled a nepodlehněme zelenému mámení.

PhDr. Ing. Marek Loužek, CSc.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 3, poslední 27.03.2007 12:14

27.03.2007 12:14 | Vas clanok je neodborny (Marian K)

03.04.2007 08:04 | mámení (Máchal)

08.11.2008 13:05 | hodnoceni (Dawe)