články

Článek Michala Klímy (LN, 12.2) není názorem nezávislého politologa, nýbrž angažovaného občana. Na tom není nic špatného, je však legitimní nabídnout i alternativní pohled. Autor analyzuje tři relativně nezávislá témata, která mají společné jediné: přímo či nepřímo se dotýkají ODS. Nejzávažnější tezí je, že opoziční smlouva znamená tichou koalici. Je to pravda?

Na problém existují názory různé. Když v letech 1977-78 vládnoucí labouristé konzultovali některé významné otázky s liberály, hovořili někteří politologové o tiché koalici s liberály, jiní označovali labouristickou vládu za menšinovou. Logičtější je druhý přístup, neboť nelze z prosté konzultace vládní strany s některou z opozičních stran vyvozovat, že se spolupodílí na vládě.

Menšinové vlády jsou běžné v řadě evropských zemích. Svou tradici mají ve Skandinávii, vyskytovaly se však i v Belgii, Nizozemí a Itálii. Dnes nalezneme menšinové vlády ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Portugalsku, Španělsku, ČR a Rumunsku. Menšinová vláda je normální uspořádání politických poměrů v případě, že se nepodaří sestavit vládu většinovou.

A. Lijphart, na něhož se Michal Klíma odvolává, má pravdu, pokud jednu z nevládních stran, která garantuje existenci menšinové vlády, označuje jako podpůrnou. Z toho však nelze vyvodit, že existuje tichá nebo dokonce zjevná koalice. Podpůrná strana může a často je ideologicky velmi vzdálená od vládní strany (kdyby nebyla, mohla by s vládní stranou vytvořit koalici). Nepodílí se však na vládní odpovědnosti a často s vládou ani nehlasuje. Vláda musí při hlasování v parlamentu hledat podporu u různých stran podle momentální situace.

Často se objevuje argument, že česká situace se liší od běžných uspořádání s menšinovými vládami tím, že opoziční smlouva má písemnou podobu. To je však omyl. Nelze vyloučit a je to dokonce pravděpodobné, že řada menšinových vlád vděčí za svou existenci písemným dohodám, byť ne zveřejňovaným. Skutečný rozdíl ČR od ostatních zemí s menšinovými vládami není, že podmínky existence menšinové vlády jsou písemné, nýbrž že jsou veřejné a transparentní. Každý se může přesvědčit, za jakých okolností opozičně smluvní strana vládu toleruje a k jakým krokům se vládní strana zavázala či nezavázala. Na takové explicitní dohodě není nic špatného, naopak se jeví být logickým krokem v křehkém prostředí postkomunistického světa, kde neplatí jistota, že nepsané dohody budou dodržovány.

Málokdo si všímá, že "opoziční smlouva" existovala již v roce 1996, kdy ČSSD tolerovala koaliční menšinovou vládu (mimochodem do velké mediální rady byli tehdy k 9 dosavadním členům navoleni čtyři zástupci ČSSD). Tošovského polopolitickou vládu v roce 1998 rovněž podpořila ČSSD, a to dokonce explicitně, nikoli pouhým odchodem poslanců ze sálu.

Je paradoxní, když takový obhájce proporční a konsociační demokracie jako Michal Klíma kritizuje opoziční smlouvu, která je autentický projev konsensuálnosti. Kdyby opoziční smlouva nevznikla, prožili bychom v ČR střídání menšinových vlád, politickou nestabilitu a nakonec předčasné volby. Nedávný rozpad čtyřkoalice ukázal, že spolupráce zástupců KDU-ČSL a US ve většinové vládě (s ODS nebo ČSSD) by pravděpodobně nebyla idyličtější ani stabilnější než dnešní uspořádání.

Opoziční smlouva není tichá koalice, nýbrž otevřený politický prostor, který vymezuje podmínky, za nichž je podporující strana ochotna tolerovat menšinovou vládu. Námitka, že opoziční smlouva zablokovala politické poměry, není pravdivá. Jakákoli psaná koaliční dohoda by ji zablokovala o řád více. Že by většinová vláda byla za jinak stejných podmínek lepší než vláda menšinová, je jasné. Zatím však takové podmínky nenastaly. Zda se situace změní, ukáží červnové volby.

PhDr. Ing. Marek Loužek, CSc.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.