články

Sociální politika patří mezi nejvíce zastávané zásahy státu a spotřebovává významnou část vládních výdajů. Efektivnost státní sociální podpory přitom lze ilustrovat následující nadsázkou: Jak zařídit, aby každý občan dostal sociální příspěvek 500 korun? Vyberte od každého v průměru 1000 korun a vybranou částku rozdělte rovným dílem. Administrativní náklady jsou ovšem zanedbatelné ve srovnání se škodami, které sociální politika státu páchá na celých sociálních skupinách, jimž je určena. Možná dobře míněný program se stává život degradující zhoubou tím, že svou systematičností vytváří permanentní závislost rodin a celých generací.

Dávky jsou degradací lidského života

Státní "dobročinnost" vychází ze statistických průměrů a anonymních kritérií. Nebere proto (a ani brát nemůže) v úvahu odlišnost individuálních nároků na životní standard, které jsou vždy subjektivní. Nižším sociálním skupinám nebo některým kulturně etnickým skupinám státní dávky tím pádem zajišťují postačující životní úroveň a potlačují tak motivaci ke zvýšení příjmu prací. Děti vyrůstající v těchto rodinách pak přejímají a na další generace přenášejí zvrácený žebříček hodnot a celé skupiny občanů jsou vinou státu oprávněně zbytkem společnosti obviňovány z parazitizmu. Stát tak nejen znásilňuje životy lidí, které nutí na sociální programy doplácet, ale naprosto potupně degraduje i životy adresátů dávek na pasivní příjem nezasloužené pomoci a uvrhává je do závislosti, ze které pro ně není úniku. Stát jim vytvořil prostředí, které neumožňuje rozvoj mentality individuální odpovědnosti.

Stát svojí sociální politikou vytlačuje přirozenou dobročinnost, která na rozdíl od státem organizované systematické anonymní podpory představuje pomoc lidem blízkým nebo lidem, kteří se ocitnou v náhlé nouzi vlivem nenadálých okolností. Nikdo by asi soukromě nechtěl na svůj úkor systematicky zjednodušovat život cizích lidí. A právě z toho logika státní sociální podpory vychází. Asi by nikdo nedal dobrovolně peníze nepořádné rodině ze sousedství nebo anonymní rodině, o které nic neví. Od toho se odvíjí logika zastánců státem organizované sociální podpory: Lidé by nebyli ochotní dobrovolně přispět na charitu, musíme je k tomu tedy donutit. Občané přitom dobrovolně hlasují, aby jim byly odebrány peníze na pomoc lidem v nouzi, o níž za ně rozhodne stát. Buď tím říkají - Já dát nechci, ať dají bohatší nebo Já dát chci, ale ať dají taky ostatní. V obou případech lidé hlasují pro to, aby na charitu dávali ostatní. Pak to nazývají solidaritou.

Zrušit přídavky na děti

Jako jeden z nástrojů této "solidarity" existují v řadě zemí takzvané dětské přídavky. Obhájce zrušení přídavků bude nejspíš označen za bezcitného (bezbřehého) liberála, který chce nechat umírat chudé děti. Přesto: jsem pro zrušení přídavků na děti.

Přídavky na děti a jiné sociální dávky jsou jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují rozhodování lidí, zda přivést na svět dalšího potomka. Pro lidi s vyššími příjmy by se jednalo o faktor zanedbatelný. Jsou však lidé, u nichž existence dávek převáží ve vědomém či podvědomém rozhodování váhy ve prospěch zplození dalšího dítěte. Jsou to lidé s nižšími nároky na vlastní životní standard, u nichž tvoří sociální dávky významnou část příjmů a kteří tak z těchto dávek žijí na úkor ostatních lidí. Existence přídavků na děti tudíž podporuje reprodukci lidí, kteří nejsou schopní nebo ochotní se o sebe postarat sami. Podporuje z našich daní jejich život na úkor našeho života a života našich dětí. Přídavky na děti stimulují porodnost u sociálně slabších vrstev. Existuje-li vztah mezi sociálním postavením rodičů a dětí, pak stát takovýmito dávkami podporuje generování závislosti na dávkách oproti odpovědnosti jednotlivce.

Stát by měl vyslat lidem jiný signál než Množte se a my zajistíme, aby vaše děti měly co jíst. Odpovědný má být rodič: má si klást otázku Dokážu uživit své dítě a zajistit mu důstojný život? Chci vychovávat dítě, i když vím, že bude žít ve větší bídě než ostatní děti? Oprávněně si většina lidí odpoví ANO. Nečiňme si proto právo přenášet vlastní nároky na životní standard na druhé lidi. Tak jako není možné z mnoha historických či kulturních důvodů, aby v průměru stejnou životní úroveň měli lidé v Anglii a v Indii, není ani možné, aby podobnou životní úroveň měli různí lidé v rámci jednoho státu. Různá (a někdy hodně různá) životní úroveň je přirozeností, tak jako jsou u lidí přirozeností různé schopnosti a výchozí podmínky. Neexistuje žádné přirozené právo na život určité kvality, které by mohlo být vůči někomu uplatněno bez poškození jiného člověka.

V kapitalismu se může uplatnit každý

Kapitalismus umožňuje uplatnit se v rámci svých schopností i lidem s podprůměrnými dovednostmi, protože ti svým handicapem získávají větší komparativní výhodu v oblastech, kterým jsou schopni se věnovat.

Teorie komparativní výhody vysvětluje, proč svobodný trh vede efektivně k takové dělbě práce, kdy určitou činnost nevykonávají vždy ti, kdo jsou v ní lepší. Např. taxikář může umět hůře anglicky a hůře znát Prahu než např. policista nebo manažer, přesto policista ani manažer neprovozují taxi. Taxikář je totiž ve svém oboru relativně zdatnější než v jiných oborech, zatímco manažer je v řízení taxi ve srovnání s řízením firmy daleko méně efektivní. Komparativní výhoda pro provozování taxislužby je u manažera nižší, proto se věnuje jiným činnostem. Analogicky mají v určitých činnostech komparativní výhodu i lidé s určitým zdravotním handicapem.

Proto slepé ženy mohou úspěšně pracovat jako telefonistky a nechodící lidé se uplatní ve sklářství. Stačí nezničit lidské motivace.

Dobročinnost má být dobrovolná

Vytváření závislosti určitých skupin lidí na sociálních dávkách, jež způsobuje rozpad rodiny a tradičních vztahů, jež likviduje sebedůvěru a drasticky omezuje individuální odpovědnost, je jedním z největších zločinů sociálního státu dvacátého století. Státní sociální politika vytlačuje dobrovolné občanské aktivity a ničí lidské ctnosti.

Protože zavedené daně se obtížně odstraňují, brání se jim občané podporou různých "sociálních" výhod, které pak v evropských zemích pobírá většinou přes devadesát procent (!) občanů. Využívání sociálních výhod (dávek a daňových úlev) je tak při vysokém zdanění chápáno jako oprávněné. Tato obrana je pochopitelná; je však evidentní, že správnější by bylo zrušit nesmyslné zásahy na obou stranách. Je potřeba omezit "sociální štědrost" státu a vysoké daně, kterými si ji platíme. Dobročinnost má být dobrovolná.

Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.