články

Umělec a svoboda: devadesátá léta, takové bylo téma posledního semináře Centra pro ekonomiku a politiku, který za účasti několika set umělců, novinářů, politiků, studentů, ekonomů a dalších přítomných proběhl v pondělí 5. března na Žofíně.

Téma je to zajímavé. Těšil jsem se, že si vyslechnu názory na to, koho vůbec považovat za umělce, zda svoboda umělcova má nějaká svá specifika oproti svobodě univerzální, co je na 90. letech v poznání těchto pojmů zvláštního, dokonce jsem trochu čekal, zda kromě tématu svobody pro umělce někdo otevře téma svobody od umělců. Seminář bohužel významný posun v těchto věcech nepřinesl (a možná na tak malé ploše ani nemohl), byl však pozoruhodný z jiného hlediska. Přinesl - přes velmi malý vzorek - velice reprezentativní ukázku rozložení pohledů a názorů, které v naší kulturní obci (a kolem ní) objektivně existují. V tomto smyslu čtveřice přednášejících v zásadě postihla celé spektrum východisek snad všech našich polemik na téma role umělců v našem čase.

Ministr Pavel Dostál, který díky abecedě promluvil první, prezentoval takové seskupení frází a socialistických předsudků, jaké jsem na tak malém prostoru neslyšel snad deset let. Díky Dostálovi se mnohým posluchačům musel vyjevit obrázek prázdné debaty ze začátku 90. let, kdy naši intelektuálové bili na poplach před diktátem peněz a prosazovali selektivní přístup státu (daňově, dotačně, administrativně, legislativně) vůči hodnotám a produktům, které oni sami označí za hodné státní podpory. Kdo si myslel, že tyto debaty máme už dávno za sebou, musel při Dostálových slovech omládnout. Pan ministr posluchačům nejprve oznámil své zjištění, že umění 90. let se stalo svobodným, protože nad ním už nestojí všudypřítomná kuratela komunistické cenzorní a schvalovací mašinérie, aby je vzápětí varoval před tím, že trh může zahubit mnohé slibné talenty. Proto je tyto talenty třeba podporovat, jako stát podporuje třeba vědu. Pan ministr už neřekl, kdo bude podporyhodné talenty vyhledávat a kdo bude přesvědčovat poplatníky, že nemají svými penězi dobrovolně podporovat tu tvorbu, která si to v jejich očích zaslouží, ale nedobrovolně tu, o které tak rozhodne státní autorita.

Neberu panu ministrovi jeho kolektivistické názory, ostatně je členem socialistické vlády. Spíš mne mrzí, že nám tyto názory neposkytl obohacené o zkušenosti 90. let, jak stálo v zadání semináře. Levicový intelektuál tu (bohužel) asi bude vždy, mne by ale zajímala jeho současná argumentace, ne ta, kterou si pamatuji z dob, kdy byl kapitalismus sprostým slovem. Dostál sice není tak militantní a agresivní jako bojovníci typu Chytilové, Kantůrkové či Menzela, argumentačně ale stále těží z jejich arzenálu z doby krátce polistopadových debat o zásadním směřování společnosti.

Osvěžení přinesl Karel Steigerwald. Nejen svým vtipem, ale hlavně dvěma zásadními postřehy. Především předvedl ukázku stavovské sebereflexe, když připomenul, že umělci nestáli v čele pouze velkých společenských bojů za svobodu, ale úplně se stejnou vervou a nadšením i v čele hnutí, ideologií a režimů svobodu přímo ohrožujících. Zpochybnil oblíbený mýtus, že tzv. kulturně umělecká fronta je přirozeným spojencem svobody, protože ji snad potřebuje a rozpozná lépe než ostatní obecný lid. Pro svůj druhý klíčový postřeh si Steigerwald vypůjčil historii Masarykovy role v hilsneriádě. Dnes už všichni víme, na čí straně se pravda ukázala, a tak nám nedělá problém ocenit Masarykův statečný osamocený boj proti dobovému veřejnému mínění. Jak se ale chováme v "hilsneriádách" dneška? Nepodléháme náhodou stejným davovým tendencím, naskakováním na zjednodušující obrazy dobra a zla, stejně jako tehdejší aktivisté hilsneriády? Vždyť oni se necítili jako zabednění antisemité, ale jako vlastenci, nezištně bojující za správnou, čistou věc. Jak by se asi v době hilsneriády chovali dnešní, emocemi naplnění bojovníci za svobodu slova, kteří tak jednoznačně znají svého nepřítele a kterým dělá dobře, když slyší od davů svá oblíbená schémata? Jak dnes vypadají ti, co se nemoderně a nemódně postaví proti lidovému hněvu, lidovému nadšení, lidovému kýči? Steigerwald měl veliký potlesk. Tleskali i ti, kteří by si za nic na světě nepřipustili, že mluví zrovna o nich. Také jsem tleskal.

Profesor Pavel Švanda se tématu chopil asi ze všech nejzodpovědněji a snažil se pohybovat důsledně uvnitř něj a převést svoji vlastní "přidanou hodnotu" k podobným, často velmi všeobecným debatám. Jeho poněkud nezáživný projev způsobil, že mnohým posluchačům jeho důsledné a docela originální třídění tvorby na straně jedné a šíření nepůvodních hodnot na straně druhé (a tedy rozlišení svobody tvorby a svobody šíření) bohužel uniklo. Při Švandových slovech se některým posluchačům musela vybavit myšlenka: kolikrát už mnozí lidé potřebovali hesla o boji za svobodu tvorby jen a výhradně k prosazování svých vlastních, velmi utilitárních zájmů?

Spisovatel Michal Viewegh pojal svůj projev na semináři velmi originálně: jako výčet případů, kdy mu nějaká redakce odmítla zveřejnit jeho přípěvek. Z tohoto výčtu pak odvodil, že u nás vznikají projevy cenzury. Možná by lépe uplatnil svůj projev na tematickém semináři s názvem Viewegh a frustrace: devadesátá léta. Třeba někdo podobný seminář uspořádá, vždyť jde o umělce, jehož knihy dosáhly souhrnného nákladu půl miliónů výtisků a byly přeloženy do 15 jazyků, jak sám autor skromně uvedl na začátku svého vystoupení. Ještě před tím však několik minut hovořil o své potřebě distancovat se od Centra pro ekonomiku a politiku a především moderující Václav Klaus si vyslechl, že ztělesňuje vše, co Viewegh v politice nesnáší. Proč ne, avšak tento politický názor mohl klidně zaznít v kontextu Veiweghovy přednášky a včetně argumentace, nebylo nutné ho apriori demonstrovat. Ale budiž. Co ale bylo pozoruhodnější, to byl Veiweghův podiv nad tím, jak si může profesor ekonomie a politik dovolit moderovat seminář o umění. Do té chvíle jsem byl přesvědčen, že jsem na semináři o (především) svobodě a političtější téma než svoboda by žádné centrum pro politiku podle mne nenašlo.

Více než o tématu samotném vypovídali všichni (nejméně asi profesor Švanda, ale i ten) zúčastnění hlavně o sobě a o svých souřadnicích na mapě názorového složení české veřejnosti. Na škodu to rozhodně nebylo. Nicméně se tím otevírá otázka, zda by si toto či příbuzné téma nezasloužilo ještě jeden seminář.

Ladislav Jakl, poradce prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.