články

S blížícím se koncem roku vzrůstá v evropských kruzích dosud nepozorovaná nervozita. Stávajícím členů EU půjde o to, jakými způsoby si připravit co nejvýhodnější pozici při závěrečných jednáních o vstupu kandidátských zemí do EU tak, aby byl pro ně zisk z rozšíření co největší. Kdysi neprozřetelně zmíněný rok 2003, ještě nedávno tak bezpečně vzdálen, se dnes začíná nepříjemně přibližovat. Je možné vycítit, že bude (konečně) nutné vyjít "s pravdou ven".

S jakými argumenty evropských politiků se dnes můžeme s nejvyšší pravděpodobností setkat?

U mnohých evropských politiků je bohužel stále oblíbeným nástrojem vyvolávání strachu: strach z "jaderného nebezpečí", strach z "levné pracovní síly", strach z nového a neznámého je bohužel velmi jednoduché vyvolat u lidí, kteří žili na jedné (byť svobodnější, ale z jistého pohledu i pohodlnější) straně železné opony a kteří jsou, ať si to připouštějí nebo ne, touto skutečností ve vztahu k nám stále poznamenáni. Jejich slova dnes jasně odkrývají i strach ze ztráty vlastní výlučnosti, vlastní exkluzivity. EU je typickým klubem, kdy je přijetí jakéhokoliv nového člena podmíněno souhlasem všech členů dosavadních. Za případné odmítnutí nového člena nejsou členské státy vzájemně před sebou zodpovědné.

Vedle známých přímých argumentů (zejména přijímání evropského práva a dosažení jeho vynutitelnosti) existují v procesu rozšiřování EU i argumenty nepřímé, které se nevztahují bezprostředně ke kandidátským zemím, které však pro ně mají stejné nebo srovnatelné účinky. Jsou členskými státy EU alibisticky prezentovány jako "překážka nezávislá na vůli řidiče" a bude je možno použít všude tam, kde už jako argument stav kandidátských zemí stačit nebude. Půjde například o neochotu dosáhnout dostatečný konsensus v jakékoliv z nezbytných prerekvizit rozšíření EU (zejména zásadní reforma institucí EU a institucionalizace tzv. "dvourychlostní Evropy").

Jsou to výlučně dnešní zájmy členských zemí EU a nikoliv včerejší plány velkých vizionářů, co rozhodne o tom, kdy (a jak) k rozšíření EU nakonec dojde. Nebo snad chceme tvrdit, že dnešní předsedající EU (Francie) volá po vybudování "pevného jádra průkopníků" skutečně pod evropskou a ne pod nějakou jinou vlajkou? Prosazuje snad dnešní Německo federální konstrukci s evropskou Ústavou a dvoukomorovým parlamentem proto, že to je v zájmu někoho jiného než jeho samotného? Vítáno je cokoliv, co povede k "vícerychlostní" EU a dá tak alespoň malou naději na zmírnění následků ztráty exkluzivity. Odstraňování bariér a rozšiřování prostoru volného pohybu pracovních sil, kapitálu, zboží a služeb budou některé členské státy EU chtít nahradit úsilím směřujícím k alespoň částečnému zachování klubu, kterému budou ony samy dominovat. Nevyčítejme jim to však. Oprašováním vizí jejich bývalých představitelů dnešní reálné zájmy těchto zemí nezměníme.

Skutečným esem v rukávu těch, kteří se stydí přiznat scestnost velkých vizionářů, je myšlenka Evropy třiceti států ("L´Europe de trente"). Ne příliš upřímné vrásky na čele evropských politiků tak vyvolává následující úvaha: Jsme velkorysí, budujeme novou Evropu s až třiceti zeměmi, nespěchejte proto. Nejpřipravenější kandidáti tak až při jednáních zjistí, že je od nich požadováno, aby počkali na ty méně připravené. Racionálních argumentů pro takový požadavek bude možno najít vždy dost. Přiživování vize "Evropské třicítky" tak ve svém důsledku pouze záměrně zneurčiťuje a prodlužuje proces rozšíření EU a nemůže proto být v zájmu České republiky.

Zbabělost a alibismus dnešních "konstruktérů sjednocené Evropy" se nejnověji projevil ve vypouštění démonů referend (zvláště působivé v Německu), aby bylo možno ještě vždy pohrozit: "to ne my, to náš lid si rozšíření nepřeje, musíte se nejprve lépe připravit." Rovněž zavádění (jak charakteristické pro právě předsedající zemi EU) posuvně-odsuvných termínů a postupů celý proces rozšíření jen diskredituje a výrazně tak zvyšuje cenu, kterou budou muset dnešní favorité (a Česká republika k nim opět patří) za své brzké členství v klubu zaplatit.

Nedělejme si iluze a chtějme, aby obě jednající strany co nejdříve projevily své skutečné zájmy a priority. Přiznejme si konečně, že dnes prostě většina členských států EU o rozšíření v dohledné době vůbec nestojí. Naši evropští přátelé se nám stále stydí říct, že se před pěti až deseti lety mýlili, když nám představovali své vize jednotného Evropského domu (vzpomínáme si vůbec, kdy jsme tento pojem naposledy slyšeli?) a sjednocené, či alespoň bezbariérové Evropy.

Je úplně zbytečné rozdmýchávat další vlnu domácích "blbých nálad" a frustrací a hledat viníka jenom proto, že jsme včas nepochopili, že být suverénním a demokratickým státem není zdaleka totéž jako být členem klubu, jehož dnešní často preventivně socialistická pravidla vznikala postupně, po několik desetiletí a často v obavě před nebezpečím nákazy z Východu.

Ing. Michal Petřík, poradce prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.