ENEN CZE
===

články

Tomáš Břicháček: Recenze - Václav Junek: Nápravník zažitých nepravd

Pravý břeh, 08.06.2015

publikováno: 12.06.2015, čteno: 1536×

 

V květnu 2015 vyšla v nakladatelství Olympia kniha Václava Junka Nápravník zažitých nepravd (o Václavu Klausovi).

Autor, který se ve své populárně-naučné tvorbě věnuje nejrůznějším tématům české historie a zvláště osudům osobností politické i kulturní sféry, tentokrát přichází s nevšedním portrétem druhého českého prezidenta. "Vůbec si nemyslím, že je snadné Václavu Klausovi porozumět, natož jej pochopit. Avšak tvrdím, že je vždy dobré a prospěšné alespoň se o to pokusit," říká Junek v úvodu a dodává: "Budu-li stran této knížky napadán pro svou ‚fascinaci Klausem’, je to namístě. Soudného člověka tento muž totiž nemůže nezaujmout. A překvapí vždycky."

Junek nemíní předložit čtenáři zevrubnou biografii, ale "volný sled vylíčených paradoxů, vážících se k životní pouti Václava Klause, a také jejich co možná důsledné osvětlení". Klade si přitom za cíl uvést na pravou míru řadu omylů a nepravd, které se o exprezidentovi tradují.

 

Učněm

První část knihy nazvaná Učněm (spolu s některými poznámkami v dalších dvou částech) se vrací k více než 48 letům Klausova života před listopadem 1989.

Autor čtivou formou vypráví o Klausově dětství na pražských Vinohradech, které se odehrávalo sice v tíživých letech okupace a vzápětí nastupujícího komunistického režimu, avšak v přívětivém zázemí kulturní středostavovské rodiny. Rodiče kladli na svého syna velké nároky, výchova byla přísná a důsledná. Dále jsou připomenuta školní léta v syrových poúnorových časech a zejména studium na Vysoké škole ekonomické v již volnějším politickém a společenském klimatu.

Od raného mládí se u Klause profilovaly vlastnosti, které ho měly provázet v dalším životě: cílevědomá vůle a píle, lačnost po získávání vědomostí, nechuť zbytečně ztrácet čas ("nechodil s kolegy zbůhdarma na pivo, nejezdil s nimi ‚na tremp‘ ani ‚na vodu‘"), umění a bytostná potřeba polemiky, "těžko krotitelná vášeň ironizovat, být z principu proti, chytat za slovo a plánovitě vystupovat proti autoritám", nadšení pro sport (tehdy zvláště košíkovou) a  pro jazz. Klaus byl člověk, který se ze zásady "nehoufoval" a vymykal se svému prostředí. Autor hovoří o "zřejmé distanci, která se otevírala mezi ním a jeho aktuálním okolím prakticky už od prvopočátků jeho kontaktů s obecným světem". "Dílem mu jakékoli bezbarvé, bezhlesé a pasivní plutí s proudem nešlo nikdy, a tak tedy ani tenkrát ne, dílem […] je těžké chtít od člověka jeho typu a kvalit, aby zůstal zticha, držel krok a nevyčníval."

Po vojně Klaus v roce 1964 zakotvil v Ekonomickém ústavu ČSAV, kde přišel do kontaktu se strůjci plánovaných hospodářských reforem kolem Oty Šika, kde mohl studovat západní ekonomickou literaturu, jezdit do zahraničí a dokonce vyjet na studijní stáže do Itálie a USA. V druhé polovině šedesátých let už také psal a publikoval. V době "pražského jara" spoluzakládal Klub mladých ekonomů (KMEN) a stal se jeho předsedou. Klub, který měl posléze několik stovek členů, představoval platformu pro diskuse o Šikových reformách a tržních principech.

Junek se domnívá, že koncem šedesátých let se dotvořil Klausův názor na svět, že právě tehdy dospěl a našel sebe sama. Za základní zdroje tvorby jeho osobnosti považuje původ v dané sociální vrstvě, jeho vzdělání, sportovní povahu a "pohled ven" směrem na Západ (rozuměj studium západní literatury i zkušenosti ze zahraničních pobytů).

Po srpnu 1968 měl Klaus podle autora "vpravdě ideální příležitost" pro případnou emigraci, avšak tuto cestu nezvolil. "Jistě především rozhodnut, že pro úspěch, o který tolik usiloval, využije základ, jehož už dobyl právě tady, takřka na domácím hřišti."

V době nastupující normalizace byl Klaus pro své nemarxistické aktivity konce šedesátých let nežádoucí osobou. V roce 1971 tak byl vyhozen z Akademie věd a dalších dlouhých šestnáct let strávil na řadovém úřednickém postu ve Státní bance československé, než se mohl v roce 1987 vrátit k vědeckému zaměstnání na půdě Prognostického ústavu.

"Václav Klaus nikdy nebyl ani ‚rebel bez příčiny‘, ani někdo, kdo by byl ochoten zbůhdarma padnout na barikádách." Nebyl "ilegálním pozemním bojovníkem proti režimu". Aktivity disentu včetně Charty 77 nepovažoval za řešení. Namísto toho v první polovině osmdesátých let na půdě Československé vědecko-technické společnosti organizoval jednou měsíčně semináře, na nichž renomovaní ekonomové (z nichž se po listopadu vyprofilovala řada významných veřejných činitelů) poměrně svobodně diskutovali o hospodářských otázkách. V této souvislosti Junek říká: "Tvrdit […], že proti systému […] neudělal nic, je další omyl, jenž je mu vyčítán. Už proto, že srovnání kvality a zejména reálného výsledného efektu aktivit, jimž se zabýval on a jeho sofistikované okolí, se sice nadšenou, nicméně obvykle poněkud živelnou a vesměs dost neurovnanou praxí a také ediční činností disidentů […], nemůže být zřetelnější, srozumitelnější a průkaznější."

Junek shrnuje tak, že normalizaci Klaus přežil "nejen v docela slušné životní formě a navíc s během těch let stále lépe vyzbrojen pro vše velké a podstatné, s čím se měl potkat záhy, ale především bez ztráty jediné příslovečné květiny slušnosti a vnitřní sebezáchovy […]. V každém případě byl na rok 1989 […] připraven a mohl jej přivítat s čistým štítem."

 

Mistrem

Druhá část Mistrem představuje ohlédnutí za Klausovým působením ve vrcholné politice od listopadu 1989 až do odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013. Junek zde nepřináší přesné a podrobné vylíčení běhu událostí, spíše jde o sérii polemických komentářů k vybraným klíčovým momentům. Pokud jde o historické pozadí, spoléhá autor na paměť čtenářů a všeobecné povědomí o této stále relativně nedávné minulosti.

Moment první – sametová revoluce: Junek si všímá, že Klaus "zamířil mezi listopadovou elitu, respektive od jejího čela, rovnou. Tedy opět zcela v jemu vlastním obvyklém stylu. Jako solitér, s nímž zde bylo namístě počítat od […] prvního okamžiku". V Laterně magice na jednáních Občanského fóra Klaus podle Junka "působil v tamní skrumáži herců, disidentů a hlavně vesměs zpovykaných, rozevlátých a zejména často hodně málo kompetentních revolucionářů přinejmenším překvapujícím dojmem". Prosadil se záhy "naprosto přirozeně, silou své erudice, schopnosti jednat a třeba už tím, že znal, ovládal a zejména dovedl prezentovat argumenty".  "Byl to nakonec právě Klaus, kdo dal především díky své vrozené racionalitě, smyslu pro pořádek, schopnosti komunikace a umění táhnout včas a správně na branku věcem … jejich řád, svůj vlastní styl a především drive."

Moment druhý – začátek transformace: Na Klausovi jako federálním ministru financí "jenž via facti zdědil v rámci svého rezortu celou katastrofu předchozího komunistického hospodaření i s jejími aktuálními důsledky […] bylo, aby dal celému ‚sametovému převratu‘ nový a zejména fungující ekonomický řád". "Zatímco se Havel a jeho názoroví souputníci, z nichž tak mnohým dal první a často také poslední příležitost právě on, […] utápěli v kolektivním, obvykle nanejvýš artistním teoretizování o svobodách lidské duše i těla, o nejrůznějších morálních imperativech a ireálných námětech […], Klaus byl nucen jednat."

Přišla privatizace, restituce, příběhy úspěchů, neúspěchů, poctivého podnikání i "tunelování". Junek uvádí: "Doba sice přála Baťům, Křižíkům a Škodům nového typu, ale pokud kdokoli nenašel dost odvahy a vůle opustit své dosavadní pracovní návyky (anebo spíš nenávyky) a měl dojem, že mu nový hospodářský systém dá cokoli zadarmo, šeredně se mýlil. Vinit z toho Václava Klause je ovšem další z o něm dodnes tradovaných omylů."

Moment třetí – konec federace. Junek vyzdvihuje Klausovy zásluhy na poklidném rozdělení, které "bylo dokončeno dohodou a zejména smírně – dokonce natolik, že po něm na žádné z obou stran pro budoucno nezůstala žádná nepříjemná pachuť na patře a nakonec už vůbec nic, co by si mohli Češi a Slováci ex post navzájem vyčítat".

Moment čtvrtý – "Sarajevo": Autor hovoří o nanicovatém puči a absurdním dramatu pod patronátem Václava Havla, o "vzpouře trpaslíků, kteří se vzmuží jen tehdy, když se to může". Přináší zajímavý pokus o vcítění se do psychiky někdejšího premiéra v krizové situaci. Říká mimo jiné: "Nevěřím, že by ho byl aspoň kdesi uvnitř nezasáhl celý ten nadšený dav sympatizantů, který se … srotil na jeho podporu před […] sídlem strany. Také je však dost možné, že právě silou těchto bezprostředních, nearanžovaných a spontánních ovací na jeho adresu padly poslední naděje pidimužíků, snažících se za zavřenými okny domu ve Sněmovní tou dobou už o nemožné." K "Sarajevu", akci "Děkujeme, odejděte" a dalším podobným kampaním Junek uvádí, že "společným jmenovatelem všech těchto počinů zase byla především nekompetentnost a nekonečný amatérismus jejich strůjců spolu s jim tak vlastní bazální podlostí a opět permanentní neschopností jednou započaté věci dovést až do konce".

Další moment – opoziční smlouva: Junek poznamenává: "Něco takového je […] v civilizovaném politickém světě naprosto běžné. Politická praxe zná bezpočet případů, kdy vláda vládne zabezpečená sice menšinovým počtem poslaneckých hlasů v zádech, ale se zjevnou podporou přinejmenším podstatné, respektive pro to nezbytné části opozice. Na této politické konstrukci tedy není pranic revolučního a sama o sobě ostatně nepředstavuje nic nového ani u nás." Autor se ztotožňuje s výrokem Zdeňka Koudelky, podle kterého "významnost [opoziční smlouvy] spočívá v tom, že její hlavní tvůrci Václav Klaus a Miloš Zeman chtěli zachovat systém klasické parlamentní demokracie založené na politických stranách". Má za to, že "Klaus (právě díky vlastní již tolikrát v praxi osvědčené pragmatičnosti a schopnostem včas a na správném místě pochopit pravou podstatu věcí) také tímto svým dílem uchránil zemi před jinými, zaručeně mnohem horšími případnými řešeními".

Konečně – prezidentský úřad jako autorovými slovy "vpravdě velkolepé finále věru dlouhé a složité, především však očividně úspěšné cesty". V souvislosti s deseti lety Klausova prezidentství autor otevírá nejrozmanitější témata. Citujme jen několik shrnujících závěrů: Klaus podle Junka "působil jako významný stabilizátor a silná osobnost v rámci krizí a dalších nepříznivých momentů, které […] destruovaly českou politickou scénu". "Nikdy neměl potřebu snížit se k respektu vůči parciálním zájmům, a přestože některé jeho kroky nebývaly pochopeny hned, jako prezident se těšil nesporné autoritě a přirozené úctě. Třeba už proto, že kromě jiného především cele splňoval kýženou obecnou představu o významu funkce a též osobnosti českého prezidenta. Byl však respektován podstatnou částí české veřejnosti také pro své zřejmé vlastenectví, přesvědčivou obranu zájmů země a naopak pro zbytečné nepodléhání zájmům silných spojenců. Také však pro svůj kritický vztah k Evropské unii a třeba také k otázce česko-německých vztahů […] Klausovo často značně sebevědomé chování doma i na mezinárodní scéně přinejmenším zneklidňovalo. Obvykle se však mělo již brzy ukázat, že tento postoj byl správný a namístě." V závěru Junek rozehrává úvahy o možné Klausově opětovné kandidatuře na prezidenta v roce 2018.

 

Sám sebou

V třetí části nadepsané Sám sebou autor prezentuje několik vybraných témat, přičemž převažují aktuální otázky z let po Klausově odchodu z úřadu a otázky nadčasové, např. dotýkající se Klausových charakterových rysů, dlouhodobých názorů či zálib.

Na začátku této části se Junek zastavuje u Klausova "odcházení" z Hradu poznamenaného nepopulární amnestií, která vyvolala vlnu negativních reakcí. "Jestliže se kritici Václava Klause doposud vyžívali i běsnili jen v určitých mezích, nyní tedy byly už i ty široce překročeny," uvažuje autor a podotýká: "Dejme tomu, že si Václav Klaus mohl v pohodlí, bez rizika a především v pozitivním, možná až idylickém rozumění s mediálním světem i s další velkou částí podhradí dopřát mnohem méně rizikový způsob zakončení své prezidentské kariéry. Jsem si však jist v každém případě, že podsouvat mu jedním hlasem s tehdejšími médii a společně s celým vojskem opozičníků, především proti jeho osobě vesměs pořád ještě tak pevně semknutých pod prapory Pravdy a Lásky, že se pro předmětnou amnestii rozhodl z osobních, anebo dokonce zištných důvodů, nebylo na místě ani tenkrát, ani dnes." Závěrem říká: "Odcházení není snadné nikdy. Zvláště pak odchází-li se z tak vysokého místa, jakým beze sporu je Pražský hrad. Ať to však celé bylo s Klausovou závěrečnou amnestií, jak chtělo, je jasné, že se mu i tohle podařilo dokonale po jeho."

Dále se Junek zabývá široce rozšířeným názorem o Klausově aroganci a namyšlenosti. Podle jeho mínění jde o "mýtus, který přišel na svět proto, že přinejmenším některá [Klausova] osobní vystoupení byla a také stále jsou sarkastická a ironická do té míry, že to bývají jeho respondenti i případní posluchači jen těžko schopni strávit". Podle autora "Klaus … an sich opravdu není ani arogantní, ani povýšený. Pouze dobře zná svou cenu a jako naprostý perfekcionista poměřuje lidi i okolní svět podle sebe, tomu odpovídajícím způsobem s nimi jedná a především na ně podle toho klade své tomu odpovídající enormně vysoké nároky. Ve všech směrech a vždycky."

Představu o aroganci dává Junek také do souvislosti s Klausovou tvrdošíjností při obhajobě některých principiálních postulátů, "za nimiž je ochoten stát až do posledního dechu". Jde mimo jiné o jeho "až umanutý odpor vůči homosexualismu a proti sňatkům homosexuálů, v nichž spatřuje fatální ohrožení jednou provždy daného, klasického principu rodiny, o němž se nikdy nediskutuje už z vlastní morální podstaty. Anebo o Klausovu osobní, rovněž výsostně přesvědčenou averzi vůči zhoubě globálního multikulturalismu, účelovému lhaní o podstatě změn podnebí anebo proti jiným úpadkovým lidským konáním, například v umění. Stejné to ovšem bývá, je-li postaven vůči zjevným omylům v oblasti konkrétní praxe české vnitřní a zejména zahraniční politiky […]. Stavět se proti všem těmto skutečnostem, které chápe jako pro něj naprosto nepřijatelné chyby, je totiž pro Václava Klause kategorickým imperativem, jehož prosazení je ochoten obětovat v dané chvíli jakákoli vlastní pozitiva. Tedy riskovat třeba i to, že se o něm bude hovořit tak, jak se o něm mluví právě v souvislosti s jemu vytýkanou arogancí, bohorovným přehlížením okolí a s jemu rovněž přisuzovanou, údajně nesnesitelnou namyšleností."

Na jiném místě v souvislosti s Klausovým bojem proti environmentalismu Junek ukazuje, že Klaus dovede zarputile obhajovat svoje názory i v situaci, kdy to nikterak neprospívá jeho politickému kreditu a kdy by mnohem pohodlnější bylo "splynout s proudem a jednoduše sbírat body […] za pouhé přikyvování něčemu, co jedinec už asi nemůže zastavit". Tento životní přístup podle Junka vyplývá z Klausovy podstaty.

Z řady dalších okruhů, kterých se tato část knihy dotýká, můžeme vyzdvihnout autorovo představení Klause jako plodného, originálního autora textů, jehož tvorba je pozoruhodná "impozantní šíří své tematické škály" a odráží "umění včas najít a správně uchopit důležité, nosné téma". Podnětné jsou také některé postřehy o vlastnostech bývalého prezidenta, jako že jde o člověka hrajícího pomyslné šachy tak na patnáct, sedmnáct tahů dopředu, že "Klaus sice je svým založením týmový hráč, […] ale své kolegy pro jakýkoli boj pod košem si zatraceně vybírá", nebo že je to "muž kromobyčejně poznamenaný sportem na celý život", a také pohled na Institut Václava Klause jako na "instrument" a "základnu", z níž Klaus může "dál a zejména dobře vést svou vlastní už pomalu třicetiletou válku s lidskou nevůlí a omezeností".

 

Několik poznámek recenzenta  

Junkův Nápravník není snadné žánrově zařadit. Rozhodně nejde o důslednou, faktograficky podrobnou biografii, nelze jej označit za politologickou analýzu ani za populárně-naučnou literaturu. Jde v první řadě o polemický text, který se odvíjí na pozadí letmého a trochu útržkovitého náčrtu historických událostí, a z něhož vede řada odboček do roviny líčení osobních vzpomínek a pocitů. Celá tato pozoruhodná směs je psána čtivým publicistickým jazykem, který místy přechází do beletrizujícího stylu, což žánrovou spletitost jen umocňuje.

Kladnou stránkou knihy – vzato z pohledu příznivce Václava Klause – je množství kvalitních postřehů a dovedných formulací, z nichž u mnohých bude mít čtenář pocit, že lépe by to sám vyjádřit neuměl. Kniha může být jistě zdrojem řady dobře znějících citátů. Na druhou stranu nutno přiznat, že jde spíše o obratnou prezentaci názorů, než o pečlivou a kritickou argumentaci; mimochodem argumentačně vytříbenější – byť na trochu jiném půdorysu – je podle mého názoru Klausova politická biografie "Fenomén Václav Klaus" od Lubomíra Kopečka (Barrister & Principal, 2012). Pro ideové souputníky tak bude kniha hlazením po srsti, Klausovy odpůrce ovšem – připusťme – těžko přesvědčí ke změně pohledu. Je tak otázkou, zda splňuje vytčený cíl uvést na pravou míru omyly a mýty. Spíše bych řekl, že jednoduše předkládá jiný pohled na dané otázky. Knize by bylo také možné vytknout přílišnou živelnost a intuitivnost, ne zcela důsledné dodržování struktury, místy mnohomluvnost.

Nápravník zažitých nepravd je v každém případě užitečným příspěvkem do diskuse a jedním z prvních pokusů o zevrubnější uchopení osobnosti a díla Václava Klause. K četbě ji mohu vřele doporučit.

Tomáš Břicháček, doktorand Právnické fakulty UK

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2017
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­