ENEN CZE
===

články

Lukáš Kovanda: Proč nesouhlasím s ČNB

www.cepin.cz, 14.04.2015

publikováno: 14.04.2015, čteno: 2333×

 

Představitelé České národní banky (ČNB) Tomáš Holub a Petr Král ve svém článku "O deflaci, slevách a odkládání spotřeby" (Holub – Král, 2015) zpochybňují některé mé názory na chování spotřebitelů v podmínkách poklesu cen, které jsem uvedl v aktuálním vydání časopisu Playboy (viz). Můj pohled je jim dokonce "důkazem naprostého nepochopení ekonomie a jasnou ukázkou selhání [mého] ‚selského‘ rozumu". Ve své následující reakci nemíním zacházet do této osobnější roviny. Pánové Holub s Králem jsou pro mě odborníky a neodvažuji se zpochybňovat jejich chápání ekonomie. V ekonomii však existují různé myšlenkové školy, různé perspektivy, a právě v pohledu na chování spotřebitelů v podmínkách poklesu cen se tyto naše perspektivy vzájemně rozcházejí. Nic více, nic méně.

            Nuže, nyní tedy přejdu k vlastní věcné argumentaci, k přiblížení své perspektivy. Rozdělil bych ji do dvou částí. V první se stručně zaměřím na aktuální odbornou diskusi týkající se analýzy chování spotřebitelů v podmínkách poklesu cen. Uvidíme, že závěry této diskuse nejsou vůbec tak jednoznačné, jak z výroků bankovních radních ČNB (ale, buďme objektivní, i celé řady představitelů jiných centrálních bank) mnohdy zdá. V druhé části pak zareaguji na tezi pánů Holuba a Krále vyvracející můj názor na jednání obchodníků nabízejících slevy.

Japonská specifika

Mí kritici nejprve upozorňují na práci svých japonských kolegů Ičiueho a Nišigučiho (Ichiue – Nishiguchi, 2013), kteří, píší Holub a Králem, "potvrzují předpoklady ekonomických modelů, neboť ukazují, že očekávání vyšší inflace v budoucnosti vede k nárůstu dnešní spotřeby".

Nabídnu dvě jiné studie, které analyzují tutéž problematiku a dospívají k diametrálně odlišným výsledkům než japonští autoři. K výsledkům, které podporují můj pohled.

V první z těchto studií autoři Burkeová a Ozdagli z bostonské pobočky americké centrální banky (Burke – Ozdagli, 2013) zjišťují na základě rozsáhlé analýzy, že zvýšení očekávané inflace vlastně samo o sobě nevede k nárůstu uskutečňovaných spotřebitelských výdajů. Podle Burkeové a Ozdagliho hraje totiž při rozhodování domácností o spotřebě určující roli nikoli očekávaná inflace, nýbrž očekávaný příjem. Pokud lidé očekávají vyšší inflaci, avšak nepočítají se zvýšením příjmu, jejich očekávaný reálný příjem klesá, neboť se připravují na to, že se stejným rozpočtem budou muset hradit inflačně zvýšené ceny. Je celkem pochopitelné, že v takovém případě omezí svoji spotřebu, jak momentální, tak tu zamýšlenou v budoucnosti, a to navzdory očekávanému zdražování.

Upozorňuji dále na aktuální vydání žurnálu American Economic Journal: Economic Policy. Obsahuje studii (Rüdiger – Berg – Sims, 2015), jejíž autoři zevrubným rozborem obsáhlého datového souboru dospívají k podobnému – a snad ještě poněkud obecnějšímu – poznatku jako Burkeová a Ozdagli, a sice že vlastně neexistuje žádná souvislost mezi inflačními očekáváními lidí a jejich plány utrácet. Pokud už něco, tak platí, že v letech, jako jsou ta současná, kdy je cena peněz blízká nule (úrokové sazby nastavené centrálními bankami jsou na nule nebo v její blízkosti), očekávání vyšší inflace jsou spojena spíše s plány na omezování spotřebitelských výdajů!

Jak je možné, že se závěry studie japonských autorů tak zásadně liší od výsledků studií, které výše prezentuji? Roli zřejmě může hrát specifičnost japonské ekonomiky a tamní populace, vůbec nejstarší na světě. Ostatně Ičiue a Nišiguči také píší, že souvislost mezi očekávánou vyšší inflací v budoucnosti a nárůstem dnešní spotřeby, kterou vypozorovali v citované studii, je prokazatelnější právě u starších lidí.

Ať je to tak či onak, skutečnost, že ČNB opírá svoji argumentaci v tak zásadní otázce (připomínám, že daný předpoklad o chování spotřebitelů v podmínkách poklesu cen hrál zásadní roli při zdůvodňování intervence za oslabení koruny v listopadu 2013) o studii reflektující japonská specifika, je pozoruhodný. Obzvláště proto, že ČNB současně zjevně ignoruje, či alespoň upozaďuje, závěry studií stavějících na charakteristikách anglosaských, českým reáliím zřejmě v mnohém bližších, které však dospívají k závěrům, jež kolidují s klíčovým zdůvodněním intervence za oslabení koruny ze sklonku roku 2013.

Skutečnost vs. modely

Ve zbývající části textu budu reagovat na tezi pánů Holuba a Krále týkající mé zmínky o jednání obchodníků nabízejících slevy. Oba autoři se poměrně zevrubně věnují tomu, proč vlastně obchodníci slevy nabízejí. S jejich vysvětlením souhlasím. Své vysvětlení totiž opírají o každodenní realitu, nikoli o domnělou realitu "světa podle ČNB".

Jestliže ovšem ČNB předpokládá, že lidé v očekávání nižších cen systematicky odkládají svoji spotřebu, co by mohl v takovém případě nápis "sleva" ve výloze obchodu signalizovat? Odpověď je zřejmá: mohl by signalizovat také to, že ceny budou dále klesat, vyvolat tak ve spotřebitelích očekávání nižších cen – a oddálit tudíž jejich spotřebu. Ve "světě podle ČNB" by prostě obchodník vyvěšením nápisu "sleva" docela riskoval. Riskoval by, že vyvolá v lidech dojem, že ceny snižuje nikoli coby svoji dočasnou marketingovou akci, ale proto, že již třeba pozoruje či vyhlíží určitý trvalejší vývoj v ekonomice, který jej vede ke zlevňování – čímž by ovšem lidi od spotřeby odradil. Takový signál by obchodník vysílal zejména inzerováním "trvalé slevy" nebo "trvale snížené ceny".

A není pravda, jak tvrdí Holub a Králem, že obchodníci ve skutečnosti tyto trvalé slevy příliš nenabízejí. Stačí si dané výrazy "vygooglovat". Hned najdeme třeba toto:

"Připravili jsme pro Vás trvalé snížení cen obkladů a dlažeb RAKO. Na veškeré výrobky RAKO poskytujeme SLEVU 10% a na vybrané série poskytujeme SLEVU dokonce 15 - 20%!" (viz)

Nebo toto:

"Trvalé snížení cen originálních náhradních dílů." (viz)

Právě skutečnost, že obchodníci ve skutečnosti nápisy "sleva", nebo dokonce "trvalá sleva", tak rádi a hojně inzerují, je důkazem, že se neobávají, že by v lidech mohli vyvolat taková očekávání snížení ceny, která by je vedla k odkládání spotřeby. To je právě v rozporu s tím, co předpokládají modely, které ČNB, ale i jiné centrální banky, aplikují.

Rozlišujme trhy

Je však třeba důsledně rozlišovat. I já opakovaně říkám, že realizaci určitých výdajů jsou lidé skutečně s to oddálit v očekávání nižších cen. To se ovšem netýká běžného spotřebního zboží, o kterém hovoří v této souvislosti představitelé ČNB. To se netýká ledniček, dovolených ani automobilů. Týká se to ale například realit – bytů, rodinných domů, pozemků atp. V jejich případě jsou lidé v očekávání cenového poklesu mnohdy opravdu s to pořízení nemovitosti oddalovat, třeba i několik let. Však také developeři jsou se svými slevami opatrnější než prodejci v maloobchodně. Vzpomínám si, jak zejména v krizových letech, kdy se realitní trh ocitl pod silným tlakem, vyrukovali developeři s nabídkami typu "byt a automobil k tomu". Cena bytu zůstala nominálně stejná, ale jeho kupující navíc získal ještě vůz. Takže vlastě se jednalo o maskovanou slevu dané nemovitosti (lépe řečeno, developer na ni kupujícímu de facto částečně přispěl ze svého, přihozením automobilu). Developeři se zkrátka obávali, že přílišným nominálním zlevňováním by skutečně v lidech vyvolali očekávání dalších cenových redukcí. Obávali, že by vyvolali trvalejší deflační pohyb na nemovitostním trhu. Proto svoji slevu maskovali. V běžném maloobchodě ale na takové jednání jen tak nenarazíme, tam prodejci své slevy rádi dávají všem na vědomí a nijak je nezastírají. Vědí, že systematická očekávání dalších poklesů – a tedy i oddálení spotřeby – tím jen tak nevyvolají. Vědí, že kupující ledničky, dovolené nebo automobilu jedná jinak než kupující nemovitosti.

Doporučuji v této souvislosti také svůj rozhovor s Vernonem Smithem (Kovanda, 2010), předním světovým experimentálním ekonomem a laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Smith důsledně rozlišuje dva typy trhů. Prvním typem jsou ty trhy, na nichž se obchoduje se zbožím netrvanlivé povahy, se kterým se dále již transakce neprovádějí. Nelze skladovat místo v letadle při určitém letu, nelze skladovat hamburger. Trhy pro tento druh zboží a služeb fungují velice dobře a jsou stabilní. Smith zjistil, že na nich lidé nacházejí správnou a rovnovážnou cenu velmi účinně.

Pak ovšem existují trhy se statky, se kterými se dále obchoduje, jako jsou akcie nebo právě již zmíněné nemovitosti. Tyto trhy se chovají naprosto odlišně, vysledoval Smith. Mnohem citelněji se na nich projevuje lidská psychika a spekulativní element poptávky.

Mám za to, že podle Smithova rozdělení lze zhruba rozlišit i ty trhy, na kterých spíše dochází k odkládání spotřeby v očekávání nižších cen, a na kterých spíše nikoli. Pozorný čtenář namítne, že třeba s automobilem lze přece dále obchodovat – lze jej třeba prodat do autobazaru. Ano, ale nový vůz zpravidla ztrácí podstatnou část své hodnoty s prvním vyjetím z autoprodejny. Nelze spekulovat, že jeho cena se někdy byť jen přiblíží ceně, za kterou byl pořízen (pokud z něj jednou nebude zachovalý veterán a sběratelský skvost). To samé platí ještě výrazněji pro ledničky či elektroniku. Poptávka po těchto statcích v podstatě postrádá spekulativní element. Lidé je kupují tehdy, když je potřebují. Nekalkulují s načasováním jejich nákupu, a to ani v očekávání mírně deflačních tlaků v ekonomice. Martin Flodén, viceguvernér švédské centrální banky, navíc uvádí (Flodén, 2014), že cenová hladina například v případě zboží, jako jsou televizory, počítače nebo mobilní telefony, "klesá coby výsledek rapidního růstu produktivity celkem rychle, a to dokonce v obdobích, kdy je obecná míra inflace zřetelně kladná". Dodává přitom, že "navzdory klesajícím cenám poptávka po tomto zboží nekolabuje, ale naopak v průběhu času [prezentuje data od roku 1980] stoupla". V ČR zase ceny oděvů klesly podle údajů Českého statistického úřadu mezi lety 2000 a 2014 o třicet procent. Ani poptávka po nich v uvedeném období nijak nezkolabovala.

V případě aktiv, jako jsou akcie nebo nemovitosti, však lidé kalkulují a spekulují. Pro akcie nebo byt prostě neplatí to samé, co v případě koupě ledničky, televizoru nebo automobilu, tedy, že cena významně klesá se samotným aktem nákupu. Pro tyto statky platí teorie, kterou zastává ČNB – spotřebitelé (či spíše investoři) opravdu v řadě případů systematicky odkládají své výdaje v očekávání dalšího poklesu cen. Tyto statky ovšem nejsou spotřební povahy a z hlediska ČNB jejich cena není určující při zjišťování cenové hladiny v ekonomice, měřené indexem spotřebitelských cen.

Se slabou měnou zůstaneme "montovnou"

Závěrem však zdůrazňuji, že intervenci ČNB z listopadu 2013 nekritizuji jen pro jedno ne úplně empiricky podložené zdůvodnění – totiž, že spotřebitelé v očekávání nižších cen systematicky odkládají svoji spotřebu. Kritizuji ji také – a zejména – proto, že její nezpochybnitelné přínosy, například v podobě povzbuzení českého exportu, nevyvažují její předpokládatelné náklady, a to zejména ty dlouhodobé. Silná měna totiž motivuje subjekty dané ekonomiky k vyššímu důrazu na růst své vlastní produktivity. Produktivita firem je přitom zcela zásadní pro mzdovou úroveň dané ekonomiky. Silná měna také například způsobuje, že z hlediska domácích subjektů jsou nejmodernější technologie, leckdy zahraniční výroby, dostupnější. Domácí firmy se tak snáze mohou podílet na činnostech s vysokou přidanou hodnotou, jejichž rozvoj by měl být primární metou české ekonomiky, chce-li opravdu uspět v éře globalizace. Právě tyto činnosti totiž dlouhodobě generují bohatství. Bez jejich rozvoje zůstaneme nakonec v nejlepším pouze "montovnou". Montovnou se slabou měnou a nízkou kupní silou obyvatelstva.

Lukáš Kovanda, ekonom

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 22.02.2016 18:40

22.02.2016 18:40 | 1 (1)

22.02.2016 18:42 | (1)

22.02.2016 18:42 | (1)

22.02.2016 18:42 | ()

22.02.2016 18:42 | (1)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2017
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­