články

Česká národní banka neukončí intervence dříve než ve druhé polovině 2016, oznámil guvernér Miroslav Singer. Zároveň dodal, že v případě rizika deflace ČNB dále znehodnotí korunu. Ta reagovala poklesem o téměř dvacet haléřů vůči euru.
Proč vlastně Česká národní banka manipuluje s kurzem koruny? A proč všechny hlavní světové centrální banky provádějí podobné manévry s cílem ovlivnit měny a ceny dluhopisů? Protože systém moderního centrálního bankovnictví nefunguje.Protože selhala moderní ekonomie.
Selhal především keynesianismus, protože politici si z učení Johna Maynarda Keynese vybrali jen dvě třešničky: zaprvé to, že povzbuzení ekonomiky veřejnými výdaji je báječná věc, i když je na dluh; zadruhé zásadu, že když už není možné se zadlužit, stačí zvýšit daně. Hlavně nešetřit na výdajích!
Tato politika vedla k obrovskému nárůstu moci státu. Nikdy v mírové době stát nevybíral na daních a neutrácel tolik jako v současnosti. Nikdy po roce 1945 se hospodaření vlád nevrátilo do předválečného normálu: výdaje i daně rostly ve většině vyspělých zemí až do 90. let, kdy již nebylo kam růst. Tehdy se expanze veřejných výdajů zastavila. Politická levice od té doby žehrá na úsporná opatření a na údajnou likvidaci sociálního státu.
Koncem 90. let přišla na pomoc měnová neboli monetární politika. Již dříve sloužila vládám jako rozpouštědlo státních dluhů. Příklad. V roce 1909 se v tisku objevila zpráva, že policie v Libni zatkla padělatele pětikorun. Tehdy se vyplácelo padělat pětikoruny, neboť za tuto sumu bylo možné koupit dva kilogramy pravého uheráku nebo jednodušší zlatý prstýnek. Kde je kupní síla pětikoruny dnes? A to ani neuvažujeme státní bankrot spojený se zrušením měny v roce 1953.
Jiný příklad. V roce 1935 bylo možné koupit rodinný domek v Londýně v cenovém rozpětí 300 až 700 liber. Inflace způsobila, že dnes je třeba za stejný domek zaplatit zhruba 300 až 700 tisíc liber, v některých čtvrtích ještě více. Ale hodnota státního dluhu ze třicátých let – některé britské dluhopisy z té doby dodnes existují – byla reálně zredukována na tisícinu.
V devadesátých letech se ovšem zdálo, že inflace je zkrocena díky monetární politice. Centrální banky proto začaly snižovat úrokové sazby, čímž otevřely cestu obrovské dluhové expanzi v soukromém sektoru. Banky začaly půjčovat hlava nehlava. Světová ekonomika měla zase dost "šťávy", aby rostla ještě zhruba deset let.
Ve skutečnosti ovšem inflace byla zkrocena jen částečně, a to z velké části díky dvěma statistickým trikům. Prvním trikem bylo vynětí cen bytů a domů z cenových indexů. Ceny nemovitostí tradičně rostou rychleji než ceny spotřebního zboží, neboť ve stavebnictví nelze doposud uplatnit roboty a nemovitosti není možné levně dovážet z Číny. I vymyslela se obezlička, že byt není zboží konečné spotřeby, nýbrž investice: tudíž formálně nepatří do koše zboží a služeb, podle kterého se počítají spotřebitelské ceny!
Tento geniální vynález znatelně snížil inflaci. Sice jen papírově, ale čísla začala vycházet "hezky" nízká. Další důmyslnou inovací bylo zavedení tzv. hédonických úprav. Příklad. Za novou televizi zaplatíte stejně jako za starou, ale nová má větší obrazovku, takže podle statistických výpočtů je vlastně levnější. (Že vydrží jen rok po záruční lhůtě, již statistiky nezajímá.) Zaplatíte tedy stejně, ale inflace opticky klesá.
Oficiální inflace v USA dosahovala od ledna 2000 do ledna 2008 průměrné hodnoty 2,9 procenta ročně. Pokud bychom ovšem spočítali skutečnou inflaci se započtením nemovitostí a bez započtení větších televizorů a větších počítačových pamětí, ceny rostly průměrným pětiprocentním ročním tempem. Významný rozdíl!
Centrální banky ovšem tvoří měnovou politiku výhradně podle oficiálních údajů. Stalo se, že americký Fed a Evropská centrální banka nastavily úrokové sazby příliš nízko, čímž nafoukly úvěrovou bublinu.
Důsledky známe: bankovní krize, záchrany bank, prudké omezení tvorby úvěrů, hospodářská recese a tak dále.
Monetarismus selhal, protože centrální banky při jeho praktické aplikaci používaly chybné měřítko inflace. Tím však výčet chyb ještě nekončí.
Všichni centrální bankéři četli v zásadě stejné učebnice. V nich je formulována hypotéza, že při poklesu cen spotřebitelé odkládají nákupy v naději, že ceny poklesnou ještě více. Tato hypotéza nebyla ani jednou empiricky potvrzena, ovšem mnohokrát empiricky vyvrácena: při cenové akci v supermarketu se zajisté prodá více zboží než před akcí. Spotřebitelé nečekají, že supermarket udělá ještě větší slevu. Během krize ovšem ceny klesají, neboť lidé nemají peníze a poptávka klesá. Příčina a důsledek jsou přesným opakem toho, čemu bankéři věří.
Centrální bankovnictví je však jiný svět, kde logika ze supermarketu neplatí, kde modely mají přednost před realitou a kde je oficiální statistika pokládána vždy za pravdivou.
Proto, když už úrokové sazby nelze dále snižovat, centrální bankéři se předhánějí v kreativitě a manipulují se vším, co se dá. Dostaví-li se oživení, radostně je vydávají za své dílo. Pokračuje-li stagnace, tvrdí, že manipulací ještě nebylo dost.
Údajná potřeba dalšího oslabování koruny je tedy zčásti výsledkem zmanipulovaných statistik, zčásti vadně koncipovaných modelů. Neradostná skutečnost.

Pavel Kohout; ekonom společnosti Partners

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.