ENEN CZE
===

články

Jan Eichler: Kdo tu hraje na stradivárky?

Právo, 26.02.2015

publikováno: 04.03.2015, čteno: 1945×

 

Dramatická situace na Ukrajině zvedla diskusi o dodávkách zbraní ozbrojeným sílám Kyjeva. V éře po studené válce se podobný návrh neobjevil poprvé. Světovou pozornost vyvolal již v létě roku 1999 americký autor Edward N. Luttwak článkem Dejme šanci válce, otištěným v prestižním časopise Foreign Affairs.
Tvrdil v něm, že řádně dotažená válka vede nakonec ke spolehlivému a stabilnímu míru, zatímco intervence mezinárodního společenství válku jenom prodlužují, místo aby ji ukončily.
Luttwak se dovolával zkušeností z války na území Bosny a Hercegoviny, kde zvnějšku prosazená příměří způsobila, že Srbové, Chorvaté a bosenští muslimové tento čas využívali k přeskupení sil a přípravě na další boje. Z toho pak Luttwak vyvodil, že mezinárodní společenství by se mělo postavit na stranu silnějšího, urychlit porážku slabšího, a tím připravit podmínky pro onen "pevnější a spolehlivější mír".
A právě během válek na území někdejší Jugoslávie se vnější zásahy a zásobování předvádělo přímo modelově. Již před 20 lety Samuel Huntington připomněl, že Srbové dostali řadu ruských tanků i protiletadlových zbraní a na straně bosenských muslimů bojovali vojáci z řady muslimských zemí, zejména pak z Íránu.
Chorvati dostávali zbraně z Německa, Polska, Panamy, Bolívie, Chile a dalších katolických zemí, od USA dostali nejen kvalitní vojenský výcvik, ale také mnoho důležitých informací ze špionážních družic. To ostatně bylo opakování postupu z irácko-íránské války, kdy USA poskytovaly údaje o pohybech íránských vojsk, za což je Íránci dodnes upřímně nenávidí.
Vnější pomoc vyvrcholila za vzdušné války proti Srbsku na jaře roku 1999. Srbsko se kvůli své brutalitě páchané ve všech dosavadních bojích stalo nepřítelem číslo jedna. NATO, tehdy vedené generálním tajemníkem Solanou, zahájilo rozsáhlé údery nejen na srbské jednotky, ale i na civilní cíle na území samotného Srbska (televize, mosty, školy, autobusy s civilisty a další).
Tyto údery byly přesně koordinovány s postupem Kosovské osvobozenecké armády (UCK), která předtím dostala novou výstroj (místo černých uniforem připomínajících odkaz na neblaze proslulou Skandebergovu divizi z doby 2. světové války) a také výzbroj ze skladů někdejší Národní lidové armády NDR.
Když byli srbští vojáci rozptýleni, UCK na ně udeřila, aby je donutila se sevřít, pak se rychle stáhla – a následoval vzdušný úder z letounů NATO. Srbská armáda i tak odolávala, ale vláda už neměla peníze na další vedení války a byla nucena přistoupit na kapitulaci.
Ve světle Luttwakovy teorie se tedy vyzbrojení jedné strany a její přímá vojenská podpora bezesporu osvědčily. Sehrály rozhodující úlohu ve vojenské porážce Srbska a zároveň s tím vytvořily velice příhodnou situaci, aby nakonec Kosovo jednostranně vyhlásilo samostatnost.
Jenže co následovalo? Kosovo se rychle proměnilo v ryze mafiánský stát, zažívá vleklý ekonomický úpadek a extrémní nezaměstnanost, rozčarování obyvatelstva a jeho masový odchod do jiných zemí – včetně Srbska, dříve tak nenáviděného – je realitou. A velkým problémem je také to, že mezi obyvatelstvem je spousta zbraní, které jsou zneužitelné i v rámci organizovaného zločinu, jímž tato země neblaze proslula.
Až s odstupem napsal na adresu vzdušné války proti Srbsku kanadský generál Lewis MacKenzie článek nazvaný "Bombardovali jsme správnou stranu"? Upozornil, že kosovští Albánci si s vojáky NATO účelově hráli jak na stradivárky.
A co když se na nějaké pomyslné stradivárky hraje i dnes v Kyjevě? Jistý proud si je neochvějně jist, která strana je ta jediná naprosto správná, a proto je třeba ji vojensky podpořit. Tedy vyzbrojit.
Naopak my, pochybovači, si klademe otázku, která strana je méně špatná. Riziko, že dodávky zbraní z vnějšku situaci na Ukrajině jen dál zdramatizují, že se mohou stát předmětem kšeftování s následnými nekontrolovatelnými úniky do nepovolaných rukou mimo Ukrajinu, je totiž velmi reálné.
Jestliže přijdou zbrojní dodávky ze Západu, budou následovat další vojenské dodávky z východu, tedy z Ruska. A čím více se k sobě bojující strany budou přibližovat a čím vyzbrojenější budou, tím zúženější prostor bude pro politickou kontrolu. A tím víc bude na spadnutí nová eskalace násilí.   

Jan Eichler; historik

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 10.04.2015 00:29

10.04.2015 00:29 | Rozladěné stradivárky a 70. let od... (Petr Rožňák)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­