ENEN CZE
===

články

Petr Robejšek: Proč Západ vyhrotil ukrajinskou krizi

MF Dnes, 10.01.2015

publikováno: 21.01.2015, čteno: 3175×

 

Zatímco na rusko-gruzínskou válku reagovala Evropská unie spíše smířlivě, od počátku rusko-ukrajinské krize vystupuje neobvykle bojovně. Až se nabízí otázka, zda se tím nesnaží odvést pozornost od svých vnitřních problémů.   
Většina pozorovatelů je zajedno, že v ukrajinsko-ruském konfliktu je otázka viny rozhodnuta. Také si myslím, že Rusko nejednalo v souladu s mezinárodním právem, nýbrž výlučně podle svých mocenských zájmů. Ale přesto mi Západ nepřipadá jako rytíř bez bázně a hany. Mnohé se prostě nerýmuje.

Politicky nekorektní hypotéza
Třeba to, že evropským státníkům nemohlo uniknout, že se Moskva vlivu na Ukrajinu nevzdá, a naopak využije vnitřní nestabilitu země po pádu prezidenta Janukovyče. Navíc o sobě Evropané věděli, že nemají ani vůli a ani prostředky Ukrajinu politicky a ekonomicky stabilizovat.
A především – ukrajinská krize se odehrává v době, kdy Evropa prožívá hned dvě své vlastní krize. Jednu ohledně smyslu, cíle a nejisté budoucnosti evropského sjednocení. Druhou, ještě závažnější, je hospodářská a bankovní krize spojená se zadlužeností a ekonomickou zaostalostí jižní Evropy.
A tak jsem dospěl k závěru, že jednání západních mocností v ukrajinské krizi lze vysvětlit i jinak než podle oficiálních prohlášení. Co když jde o záměrně vyvolanou kontrolovanou eskalaci ve vztahu k Rusku? Kontrolovanou eskalaci definuji jako plánovité vyhrocení vzájemných vztahů, aniž došlo k násilnému střetnutí. Jak jsem k této hypotéze došel a čím ji zdůvodňuji?

Nezvyklá militantnost Západu

Rozhodující události ukrajinské krize se odehrávaly mezi listopadem 2013 a dubnem 2014. Nejprve prezident Janukovyč odmítá asociační smlouvu s EU, dochází k obsazení Majdanu, sesazení Janukovyče, anexi Krymu a k proruskému povstání ve východní Ukrajině.
Chování evropských státníků bylo od počátku nebývale radikální. Zaběhaným diplomatickým rituálům mezi Západem a Ruskem by spíše odpovídalo symbolické rozhořčení, jako před několika lety v případě útoku Ruska na Gruzii. Místo toho však byla zveřejňována četná razantní prohlášení evropských mocností a USA, došlo k nestandardním návštěvám předních západních politiků na Ukrajině, k neobyčejně útočným prohlášením generálního tajemníka NATO Rasmussena a na západní poměry velmi záhy i k hospodářským sankcím. Je lhostejné, jak byla ofenzivní západní diplomacie vůči Ukrajině míněna, ale je jisté, že ji Moskva považovala (ať již právem, nebo nikoliv) za vměšování do oblasti svého vlivu.
Evropské vlády mají k dispozici dostatek poradců, kteří byli schopni tuto reakci Moskvy předpovědět; jasné to ostatně muselo být i průměrnému čtenáři novin. A proto se ptám. Je vyloučené, že se evropští státníci s takovým elánem zasazovali za ukrajinskou svobodu právě proto, že averzivní reakce Ruska byla stoprocentně předvídatelná? Ale proč by to dělali? ptáte se možná.

O co ve skutečnosti jde   
Podle mého názoru vysvětlují výbojné chování evropských mocností v ukrajinské krizi právě ony dvě zmíněné evropské krize. Vedle hrozící dezintegrace EU jde o rychle rostoucí zadluženost krizových států eurozóny a stále prekérnější situaci (zejména jihoevropského) bankovního průmyslu.
Od počátku eurokrize lze strategický záměr politiky evropských velmocí popsat takto:
– najít způsob, jak umazat obrovské a stále rostoucí dluhy členů eurozóny;
– prosadit trvalé financování zaostalého jihu EU ze strany bohatšího severu; – stabilizovat evropský finanční průmysl. Tuto finančně-politickou strategii hlavních evropských mocností lze sledovat již dlouho, ale dosud se evropským vůdcům úspěšně dařilo tajit před občany její cíle a důsledky. Od počátku krize hráli evropští vůdci na čas, ale ten dnes již nezbývá. Evropská ekonomika stagnuje, příčiny eurokrize jsou stále aktuální a soukromé banky v krizových zemích se topí v dluhopisech svých vlád. Je třeba rychle jednat, nebo dojde k další eskalaci dluhové a bankovní krize.

Jak zkonfiskovat majetek a...   
Technicky je rozhodující krok připraven.
Proveden bude podle všeho 22. ledna 2015. Dá se hovořit o "posledním jednání", protože od tohoto data bude ECB nakupovat od soukromých bank státní dluhopisy. To zní nevinně, ale jde o zlomové rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.
Dosud vypadá obchodování se státními dluhopisy jihoevropských ekonomických invalidů takto: francouzská, italská nebo španělská banka si půjčí (za nulový úrok) peníze od ECB a koupí za ně dluhopisy své země. Ty však doposud zatěžovaly její vlastní bilanci. Od konce ledna bude ECB tyto státní dluhopisy vykupovat od bank a přihodí jim samozřejmě patřičný úrok; pro banky je to skvělý obchod. Finanční perpetuum mobile to však bude především pro krizové země. Ty si mohou donekonečna a levně půjčovat, protože jejich dluhopisy nakonec vždy odkoupí ECB.
Z Evropské centrální banky se definitivně stane "stolečku, prostři se", u nějž zasednou státy, které žijí nad poměry, a přesto odmítají nutné reformy, a banky, které nejsou potřeba. To samozřejmě povede k hromadění ztrát ECB. Její ztráty však kryjí, podle určených kvót, všechny členské země eurozóny, tedy daňoví poplatníci.

... jak to zdůvodnit? 

Nadchází tak okamžik, kdy bude třeba veřejnosti v solidněji hospodařících zemích sdělit, že své půjčky pro krizové země již nikdy neuvidí a že nejenom současné, ale i budoucí generace budou muset financovat jak liknavé a zaostalé země eurozóny, tak přebujelý finanční průmysl. Jasně vyjádřeno to znamená, že část jejich současných a budoucích úspor bude (tou či onou formou) zkonfiskována jako cena za chybně prováděnou politiku evropské integrace. A teď mi řekněte, jak tohle politicky zdůvodnit a neztratit úřad nebo tvář?
Žádný strach, i to je již připraveno. V interview z 22. prosince 2014 uvedl viceprezident ECB Vittorio Constancio, že důvodem pro výkup státních dluhopisů od soukromých bank je propad rublu a krize ruského hospodářství. Proto je prý třeba ulevit evropským bankám od dluhopisů evropských států, které dosud nakoupily, a snížit tak tlak rizik spojených s krizí v Rusku. Stejně argumentuje hlavní ekonom ECB Peter Praet.
Hovoří o tom, že se v důsledků krize v Rusku evropské banky dostaly do potíží, ze kterých jim ECB pomůže tím, že od nich koupí balíky státních dluhopisů.

Back to USSR   
A tak se mi zdá docela dobře možné, že evropské mocnosti záměrně vyhrotily konfrontaci s Ruskem,
– aby mohly zdůvodnit to, že o peněžní politice evropských zemí bude rozhodovat nikým nelegitimizovaná a nikomu se nezodpovídající ECB;
– aby se krizové země mohly dále vyhýbat nutným reformám; – aby daly evropské integraci opět smysl. Vypadá to tak, že ukrajinský sen o Západě byl použit k tomu, aby bylo Rusko "dodrážděno" až do pozice připomínající Sovětský svaz. Dnes se docela hodí aktér, jehož nevypočitatelnost a hospodářské problémy vyžadují sjednocení všech Evropanů, diktují radikální opatření a vyžadují materiální oběti občanů kontinentu.
Když tuto hypotézu rozhořčeně odmítnete, mohu nabídnout jen toto vysvětlení. Západní politici se upřímně snažili podpořit ukrajinskou demokratizaci, ale naprosto mylně odhadli svoje možnosti a odhodlání k projekci moci, zatížitelnost vlastní ekonomiky, zralost ukrajinské společnosti pro rychlé pozápadnění a odhodlání Ruska tento plán zhatit. Západní mocnosti se rozmáchly tak mohutně, že uškodily i (a možná zejména) sami sobě.   

Petr Robejšek, nezávislý analytik

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­