články

Zatímco na rusko-gruzínskou válku reagovala Evropská unie spíše smířlivě, od počátku rusko-ukrajinské krize vystupuje neobvykle bojovně. Až se nabízí otázka, zda se tím nesnaží odvést pozornost od svých vnitřních problémů.   
Většina pozorovatelů je zajedno, že v ukrajinsko-ruském konfliktu je otázka viny rozhodnuta. Také si myslím, že Rusko nejednalo v souladu s mezinárodním právem, nýbrž výlučně podle svých mocenských zájmů. Ale přesto mi Západ nepřipadá jako rytíř bez bázně a hany. Mnohé se prostě nerýmuje.

Politicky nekorektní hypotéza
Třeba to, že evropským státníkům nemohlo uniknout, že se Moskva vlivu na Ukrajinu nevzdá, a naopak využije vnitřní nestabilitu země po pádu prezidenta Janukovyče. Navíc o sobě Evropané věděli, že nemají ani vůli a ani prostředky Ukrajinu politicky a ekonomicky stabilizovat.
A především – ukrajinská krize se odehrává v době, kdy Evropa prožívá hned dvě své vlastní krize. Jednu ohledně smyslu, cíle a nejisté budoucnosti evropského sjednocení. Druhou, ještě závažnější, je hospodářská a bankovní krize spojená se zadlužeností a ekonomickou zaostalostí jižní Evropy.
A tak jsem dospěl k závěru, že jednání západních mocností v ukrajinské krizi lze vysvětlit i jinak než podle oficiálních prohlášení. Co když jde o záměrně vyvolanou kontrolovanou eskalaci ve vztahu k Rusku? Kontrolovanou eskalaci definuji jako plánovité vyhrocení vzájemných vztahů, aniž došlo k násilnému střetnutí. Jak jsem k této hypotéze došel a čím ji zdůvodňuji?

Nezvyklá militantnost Západu

Rozhodující události ukrajinské krize se odehrávaly mezi listopadem 2013 a dubnem 2014. Nejprve prezident Janukovyč odmítá asociační smlouvu s EU, dochází k obsazení Majdanu, sesazení Janukovyče, anexi Krymu a k proruskému povstání ve východní Ukrajině.
Chování evropských státníků bylo od počátku nebývale radikální. Zaběhaným diplomatickým rituálům mezi Západem a Ruskem by spíše odpovídalo symbolické rozhořčení, jako před několika lety v případě útoku Ruska na Gruzii. Místo toho však byla zveřejňována četná razantní prohlášení evropských mocností a USA, došlo k nestandardním návštěvám předních západních politiků na Ukrajině, k neobyčejně útočným prohlášením generálního tajemníka NATO Rasmussena a na západní poměry velmi záhy i k hospodářským sankcím. Je lhostejné, jak byla ofenzivní západní diplomacie vůči Ukrajině míněna, ale je jisté, že ji Moskva považovala (ať již právem, nebo nikoliv) za vměšování do oblasti svého vlivu.
Evropské vlády mají k dispozici dostatek poradců, kteří byli schopni tuto reakci Moskvy předpovědět; jasné to ostatně muselo být i průměrnému čtenáři novin. A proto se ptám. Je vyloučené, že se evropští státníci s takovým elánem zasazovali za ukrajinskou svobodu právě proto, že averzivní reakce Ruska byla stoprocentně předvídatelná? Ale proč by to dělali? ptáte se možná.

O co ve skutečnosti jde   
Podle mého názoru vysvětlují výbojné chování evropských mocností v ukrajinské krizi právě ony dvě zmíněné evropské krize. Vedle hrozící dezintegrace EU jde o rychle rostoucí zadluženost krizových států eurozóny a stále prekérnější situaci (zejména jihoevropského) bankovního průmyslu.
Od počátku eurokrize lze strategický záměr politiky evropských velmocí popsat takto:
– najít způsob, jak umazat obrovské a stále rostoucí dluhy členů eurozóny;
– prosadit trvalé financování zaostalého jihu EU ze strany bohatšího severu; – stabilizovat evropský finanční průmysl. Tuto finančně-politickou strategii hlavních evropských mocností lze sledovat již dlouho, ale dosud se evropským vůdcům úspěšně dařilo tajit před občany její cíle a důsledky. Od počátku krize hráli evropští vůdci na čas, ale ten dnes již nezbývá. Evropská ekonomika stagnuje, příčiny eurokrize jsou stále aktuální a soukromé banky v krizových zemích se topí v dluhopisech svých vlád. Je třeba rychle jednat, nebo dojde k další eskalaci dluhové a bankovní krize.

Jak zkonfiskovat majetek a...   
Technicky je rozhodující krok připraven.
Proveden bude podle všeho 22. ledna 2015. Dá se hovořit o "posledním jednání", protože od tohoto data bude ECB nakupovat od soukromých bank státní dluhopisy. To zní nevinně, ale jde o zlomové rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.
Dosud vypadá obchodování se státními dluhopisy jihoevropských ekonomických invalidů takto: francouzská, italská nebo španělská banka si půjčí (za nulový úrok) peníze od ECB a koupí za ně dluhopisy své země. Ty však doposud zatěžovaly její vlastní bilanci. Od konce ledna bude ECB tyto státní dluhopisy vykupovat od bank a přihodí jim samozřejmě patřičný úrok; pro banky je to skvělý obchod. Finanční perpetuum mobile to však bude především pro krizové země. Ty si mohou donekonečna a levně půjčovat, protože jejich dluhopisy nakonec vždy odkoupí ECB.
Z Evropské centrální banky se definitivně stane "stolečku, prostři se", u nějž zasednou státy, které žijí nad poměry, a přesto odmítají nutné reformy, a banky, které nejsou potřeba. To samozřejmě povede k hromadění ztrát ECB. Její ztráty však kryjí, podle určených kvót, všechny členské země eurozóny, tedy daňoví poplatníci.

... jak to zdůvodnit? 

Petr Robejšek, nezávislý analytik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.