ENEN CZE
===

články

Jan Eichler: Americko-ruské vztahy: najde se spasitel?

Právo, 06.01.2015

publikováno: 07.01.2015, čteno: 1996×

 

Už to bude 30 let, co se v Ženevě setkali Ronald Reagan a Michail Gorbačov a podepsali společné prohlášení, že jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a že v ní nemůže být vítězů. Začalo tak nadějné období uvolňování napětí a bezpečnostní spolupráce dvou vojensky nejsilnějších států tehdejšího světa.
Ti dva pak ještě ve Washingtonu podepsali první a doposud jedinou odzbrojovací smlouvu jaderného věku. A bezpečnostní spolupráce pokračovala i za prezidenta Bushe staršího. Ten dokázal Gorbačova získat ke spolupráci během operace Pouštní bouře 1991. Díky tomu v SSSR sílil vliv tzv. westernistů, tedy stoupenců pokračující spolupráce se Západem – viz vicepremiér Gajdar a ministr zahraničí Kozyrev.
Pak se věci začaly krok za krokem zadrhávat. V roce 1995 byla zveřejněna Studie o rozšíření NATO a v Moskvě zavládly obavy, že Aliance nastoupí do zemí, které předtím vyklidil rozpad SSSR.
Primakovova doktrína z roku 1997 se zaměřila na vyvažování jednostranného postupu vítěze studené války. Její autor pak jako premiér během přeletu Atlantiku zrušil oficiální návštěvu USA, protože se dozvěděl, že americké letouny začaly svrhávat bomby na Srbsko, považované za tradičního pravoslavného chráněnce Ruska.
Právě letecká válka proti Srbsku ukázala sílící povolnost tehdejšího prezidenta Clintona tváří v tvář tlaku neokonzervativců, jejichž krédem bylo nebrat ohledy na oslabené Rusko a prosazovat silová řešení.

Říkali si "příteli"
Zanedlouho nicméně znovu svitla šance na bezpečnostní spolupráci. V obou metropolích nastoupili noví prezidenti – Bush mladší a Putin. Ten svému partnerovi po teroristických útocích 11. 9. 2001 poskytl nesmírně důležité poznatky o situaci v Afghánistánu a zároveň s tím dodal zbraně Severní alianci (dokonce i tanky).
Ta pak velice rychle postupovala směrem na Kábul a drtila vojenské jednotky tálibů. Čerství prezidenti se potom po určitou dobu oslovovali křestními jmény a před ně dokonce dávali slovo "přítel". Učiněná idylka. Trvala ale jen krátce.
V USA trvale sílil důraz na jednostranné přístupy, přestal se brát ohled na jiné státy i na mezinárodní organizace. Bushova administrativa nejprve schválila Národní bezpečnostní strategii 2002, která podtrhla výlučnost amerických vojenských schopností a odhodlání kdykoli jich využít k naplňování vytyčených politických cílů.
A vzápětí vystupňovala nátlak na Radu bezpečnosti OSN (nechvalně proslulý Dopis osmi z ledna 2003, kterým si chtěla vynutit rezoluci schvalující použití všech nezbytných prostředků), načež zahájila válku proti Iráku, přestože proti byly nejen Rusko a Čína, ale také spojenecká Francie.
Neblahý dopad mělo i rozhodnutí Bushovy administrativy z konce roku 2001, že USA jednostranně odstoupí od klíčové smlouvy ABM z roku 1972, která zahájila éru kontroly jaderného zbrojení. A o šest let později přišla Putinova odpověď v podobě odstoupení od smlouvy o konvenčních ozbrojených silách.
Obě tato rozhodnutí byla dalším projevem mechanismu akce – reakce, který je velice škodlivý nejen pro bezpečnostní spolupráci obou zemí, ale i celkovou mezinárodní situaci.

Reset utnula ukrajinská krize   
Opětovnou naději přinesl Barack Obama se svým důrazem na tzv. reset, jenž otevíral prostor pro návrat k bezpečnostní spolupráci.
Rusko ve své odpovědi nazvané Strategie národní bezpečnosti 2009 vypustilo dřívější věty o tom, že je stále více obkličováno Západem, a přihlásilo se k nabídce nepovažovat se vzájemně s USA za bezpečnostní hrozby, ale naopak – pokračovat ve vzájemné spolupráci. Výsledkem byla smlouva START III, která snížila stropy strategických jaderných zbraní a otevřela cestu pro další bezpečnostní spolupráci.
Jenomže po necelých pěti letech přišla ukrajinská krize a ruská anexe Krymu, krok, který byl zcela v rozporu s Chartou OSN (stejně jako zmíněné letecké údery na Srbsko a hodně ničivá druhá válka v Iráku) i s Budapešťským memorandem, jež dvacet let předtím obě země podepsaly.
Ruský prezident při zdůvodňování anexe znovu použil jako argument ruský strach z obkličování. Tím jen urychlil prudký posun ke vzájemné nedůvěře a k preemptivním (tedy předstihujícím) záborům strategicky důležitých území.
Navodil kontraproduktivní situaci, která dala zapomenout na iráckou válku z roku 2003 a na její katastrofální důsledky. Stalo se dokonce to, že i tradičně neutrální Finsko začíná uvažovat o vstupu do NATO, což by nakonec onen ruský strach z obklíčení ještě dále umocnilo.
Ohlédnutí za uplynulým čtvrtstoletím je velice poučné i z hlediska počtu vojenských intervencí a jejich důsledků. USA celkem třikrát zaútočily na země jiných civilizačních okruhů (dvakrát na Irák, jedenkrát na Afghánistán) a jednou na pravoslavnou zemi (Srbsko 1999).
Po dvou z těchto intervencí následovaly dlouhodobé okupace (Afghánistán a Irák) a celkový počet obětí se odhaduje na 250 až 600 tisíc (britský lékařský časopis Lancet) plus 7–8 miliónů lidí vyhnaných z domovů. Tak strašná byla cena za svobodu pro dvě islámské země.
Naproti tomu Ruská federace vojensky udeřila na Gruzii, vedla dvě brutální války proti Čečencům (tedy proti vlastnímu obyvatelstvu) a v roce 2014 skrytě podporovala separatisty na východní Ukrajině a konečně – zmocnila se poloostrova Krym.
Celkový počet zahraničních obětí ruských úderů se počítá na několik desítek tisíc, počet běženců a uprchlíků na několik set tisíc. Rozdíl ve srovnání s bilancí USA je tedy výrazný.

Akce – reakce   
Další rozdíl lze vidět v rovině expanze: na jedné straně Rusko stahovalo své vojáky nejprve ze zemí někdejší Varšavské smlouvy a posléze i z postsovětských zemí, na druhé straně tyto země téměř vzápětí vstupovaly do NATO. To vlastně znamenalo hru s nulovým součtem – tedy okamžitou expanzi USA do postsovětského prostoru. Ale ta se výrazně odlišuje od postupu někdejšího SSSR v době studené války.
USA postupovaly mnohem rafinovaněji: tu Nobelova cena, tu dlouhá šňůra čestných doktorátů atd., takže vždy přicházely na základě pozvání tamních dobře motivovaných politických elit – nikdy tyto země vojensky nepřepadly (na rozdíl od Budapešti roku 1956 a ČSSR v roce 1968).
V posledních 20 letech měly strategickou iniciativu vždy USA. Ty takříkajíc udávaly tón v rovině doktrinálních dokumentů i ve vedení válek, zatímco Rusko odpovídalo na posuny amerického doktrinálního a vojenského myšlení, ať už šlo o reakci kooperativního či konfrontačního rázu.
V úvahách na prahu roku 2015 jsme bohužel přímými svědky toho druhého – Rusko se ve své nové vojenské doktríně vrací k roku 1995 a za hlavní bezpečnostní hrozbu označuje rozšiřování NATO.
Po dvaceti letech tedy eskalace napětí mezi USA a Ruskem zašla znovu tak daleko, že připomíná počátek 80. let minulého století. Najde se zase nějaký spasitel, který dokáže vztahy dvou vojensky nejsilnějších států vrátit k nadějné spolupráci?   

Jan Eichler; historik

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­