ENEN CZE
===

články

Marek Loužek: Evropský měnový doping

Lidové noviny, 10.12.2014

publikováno: 10.12.2014, čteno: 1568×

 

Zatímco Federální rezervní systém ukončil kvantitativní uvolňování, Evropská centrální banka začala provádět politiku, která se mu velmi blíží. Šéf ECB Mario Draghi na nedávném setkání evropských bankéřů pronesl plamennou řeč za spuštění programu nákupů vládních dluhopisů, což zvedá pravděpodobnost, že program nákupu dluhopisů bude spuštěn počátkem příštího roku. Máme se radovat, nebo být ostražití?

Kvantitativní uvolňování je zvláštní nástroj, který centrální banky používají v situaci, když už jsou krátkodobé a střednědobé sazby centrální banky nulové a banka chce ještě více uvolnit měnové podmínky. Kvantitativní uvolňování znamená nákupy státních dluhopisů centrální bankou, což má zvýšit množství peněz v ekonomice. Tento zoufalý krok se inspiruje nápadem Miltona Friedmana v případě nouze rozhazovat ve velkém peníze z vrtulníků.

K oživení hospodářské aktivity v Evropě už byly nasazeny nulové úrokové sazby, rozpočtové stimuly, nákupy dluhopisů či naléhavé přímluvy, nic z toho však zatím nefunguje. A opatření, která mají přinést zotavení ekonomiky, zatím prodlužují bolestivou stagnaci. Lidé rádi slýchají, že ekonomika se co nevidět vzkřísí. A rádi věří komukoli, kdo je zavede do země zaslíbené. Včetně centrálních bankéřů.

Představa, že kvantitativní uvolňování dokáže zajistit dlouhodobou prosperitu, je však iluzorní. Spor se může nanejvýš vést o jejich krátkodobou účinnost, zda dokáže vytáhnout ekonomiku z recese. Ekonomické výsledky kvantitativního uvolňování jsou zatím horší, než jeho zastánci předvídali. Americká ekonomika rostla v letech 2010-12 méně, než FED předvídal. A inflace se nezvýšila. Kvantitativní uvolňování proto nepředstavuje čarovný nástroj, za něž bylo vydáváno.

Britský ekonom Stephen King v knize "Až dojdou peníze" (2013) varuje, že kvantitativní uvolňování přineslo dvě pasti: fiskální past a devizovou past. Fiskální past spočívá v tom, že kvantitativní uvolňování mělo zlepšit výkon ekonomiky, ale zároveň rovněž vládám umožnilo levně pořizovat další dluhy. Kvantitativní uvolňování je užitečný způsob, jak zamaskovat neustálé bobtnání státního dluhu, jako by tento růst nic nestál. Snížením vládních výpůjčních nákladů vládu povzbuzuje, aby si půjčovala víc, čímž zvyšuje daňovou zátěž budoucích daňových poplatníků.

Devizová past spočívá v tom, že při kvantitativním uvolňování hrozí vypuknutí měnových válek. Jakýkoli centrální bankéř, který nechává tisknout nové peníze s cílem snížit devizový kurz měny, se snaží přesunout těžiště hospodářství svého státu, ale i hlavních konkurentů. Pokud kvantitativní uvolňování provádí postupně americká, evropská a japonská centrální banka, po čemž následuje oslabení všech tří měn, výsledkem bude situace, jakoby nedělaly nic.

Kvantitativní uvolňování přestává být součástí řešení a stává se součástí problému samého. Podněcuje vlády k vyššímu zadlužování a je bohužel vysoce návykové. Rozšířením spektra nakupovaných aktiv se centrální banka pomalu, ale jistě mění ve finančního centrálního plánovače. Centrální bankéři toto vše vědí, a přesto se uchylují ke stále nekonvenčnějším nástrojům měnové politiky.

Paradoxem je, že ačkoli se centrální banky pokoušejí vzpružit ekonomiky pomocí kvantitativního uvolňování, inflace zůstává nízká a větší hrozbou se zdá být deflace. Západní ekonomiky jsou nadopované uvolněnou měnovou i rozpočtovou politikou. A je bohužel možné, že hospodářsko-politické drogy už více škodí, než prospívají.

Jak argumentuje britský ekonom David Marsh v knize "Euro. Boj o osud nové globální měny" (2011), tím, že Evropská centrální banka začala nakupovat státní dluhopisy jižního křídla eurozóny, podporuje morální hazard vlád. Tím přestala být nezávislou institucí pověřenou dohledem nad stabilní měnou a změnila se ve zpolitizovanou organizaci, která aktivně zasahuje do fiskálních záležitostí problémových států, ačkoli to smlouvy dosud zakazovaly. Nyní chce provádět měnové financování všech vlád, což – jak správně namítá šéf Bundesbanky Jens Weidmann - ze zákona nesmí.

Zatímco zkušenost s inflací 70. let 20. století vedla k přísnému oddělení vlády a centrální banky, kvantitativní uvolňování opět vlády a centrální banky propojilo. Centrální bankéři, kteří se rozhodnou nakupovat státní dluhopisy ve snaze snížit úrokové sazby, mění ráz politické hry. Rozpočtová a měnová politika už dnes nejsou od sebe přísně oddělené, nýbrž jsou svázány pupeční šňůrou. Centrální bankéři si zahrávají s fiskálním ďáblem.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­