ENEN CZE
===

články

Jan Eichler: Vzpomínky na starého Bushe

Právo, 12.09.2014

publikováno: 25.09.2014, čteno: 1793×

 

Při sledování současné politiky USA mne vzpomínky vracejí hned do prvních let po skončení studené války. V Bílém domě seděl prezident Bush starší a choval se jako typický defenzívní realista. Neusiloval o rozbití tehdy silně otřeseného SSSR, protože upřednostňoval jednání s jedním známým a předvídatelným partnerem před problematickým hledáním způsobů, jak jednat s množstvím předvídatelných nástupnických států.


K tehdejšímu SSSR se choval se státnickou velkorysostí. Ale ještě než ve své funkci skončil, vyprofilovaly se v USA dva rozdílné doktrinální přístupy.
Lawrence Eagleburger doporučoval internacionalistický přístup a kooperaci se zbytkem světa. Hlavní důraz kladl na sílu příkladu a dosažených úspěchů i na přesvědčivost americké inspirace pro ostatní státy světa. Nevymezoval se konfrontačně, naopak otevíral prostor pro pokračování kooperativních vztahů se spojenci, s mezinárodními organizacemi i s tehdejším SSSR.


Naproti tomu druhý přístup vešel již v roce 1992 do dějin pod názvem Wolfowitzova doktrína a vytyčil takové dlouhodobé cíle, které nade vše stavěly dlouhodobé zájmy USA, aby ovlivňovaly svět k obrazu svému a aby co nejdůrazněji prosazovaly své zájmy kdekoli ve světě, což ale obsahovalo potenciál ke střetu zájmů s jinými aktéry mezinárodních vztahů.


Ještě před 20 lety bylo vše otevřeno, záleželo na dalším vývoji. Prezident Clinton se po svém nástupu v roce 1993 snažil pokračovat v odkazu svého předchůdce, ale již po pár letech na něj stále silněji tlačili právě Wolfowitz, Cheney a Rumsfeld, vyhranění ofenzívní realisté.


Jejich postup byl stále více konfrontační, všemožně podporovali rozpad SSSR a již od poloviny 90. let tlačili na svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku. Poprvé spokojeni byli až v roce 1999, kdy dal Clinton příkaz k zahájení letecké války proti Srbsku, a to i bez schválení Rady bezpečnosti OSN.


A dveře dokořán jim otevřely teroristické útoky dne 11. září 2001. Ofenzívci do nich vnikli se třemi klíčovými požadavky: zahájit celosvětovou válku proti terorismu, udržet na neomezeně dlouhou dobu vojenskou převahu USA nad zbytkem světa a zabránit, aby vznikla nějaká velmoc, která by pro USA mohla představovat stejnou hrozbu, jakou byl SSSR v době studené války.


Wolfowitz a spol. byli na vrcholu svého vlivu. Svržením dvou nepřátelských vlád dali celému světu najevo, co si mohou dovolit. Neblahé následky jejich bohorovného počínání dnes dobře známe: válkám v Afghánistánu a v Iráku padlo za oběť přes půl miliónu lidí, milióny jich ztratily střechu nad hlavou, zhoršilo se tamní životní prostředí i zdravotní stav obyvatelstva.


V USA se projevil velký důraz na unilateralismus na úkor multilaterálních přístupů, které byly tak příznačné pro administrativu G. H. Bushe staršího. První přehodnocení přišlo až v roce 2008 v tzv. Gatesově doktríně a zejména během prvního Obamova mandátu. V roce 2010 byla podepsána smlouva START a nastal takzvaný restart spolupráce s Ruskem. Jenže Ukrajina a Krym všechno od základu změnily a znovu do široka otevřely prostor pro stoupence tvrdého kurzu.
Ti v uplynulém čtvrtstoletí vždy měli stejná přesvědčení a řešení, jen čekali na příležitost. Nejbližší týdny nám ukážou, na jak dlouho a v jakém rozsahu se jim to podaří. Na rozvahu a nadhled starého Bushe zatím můžeme jen vzpomínat.   

Jan Eichler; působí v Ústavu mezinárodních vztahů

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­